Smrtelná touha 20.

12. července 2018 v 5:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




,,Můžu mít i nějakej neperverzáckej návrh?" Zeptal jsem se na oko vážně, ale můj následný úsměšek ho musel ujistit, že si dělám jen srandu. ,,Dobře, můžeš mi třeba dolít skleničku," řekl jsem to první, co mě napadlo. Pro začátek bych asi stejně nic složitějšího nesvedl a možná ani nesvedu tohle. Vůbec nevím jak na to, protože kdyby stačilo si jen představovat, jen opravdu chtít, tak můj život vypadá už dávno jinak.

Itachi se ušklíbl, ale přikývl. ,,Poupravim ti to... bude se ti to hodit pro reálnější představu. Navíc nebudu mít volný ruce. Donuť mě tu skleničku vypít." Zvedl se, vzal pouta, která na stůl před tím položil a s naprostou samozřejmostí se posadil na svou židli. Byla z cenného, těžkého dřeva a i jen prostý akt přisunutí ji ke stolu by jednomu dělal problémy. Itachi kývnutím hlavy Sasukeho přivolal. Pak překvapivě spojil obě své ruce za zády, zápěstími k sobě a očima poukázal na pouta na stole. ,,Ne že bych ti nevěřil, bráško, ale..." zamračil se v delším přemýšlení. ,,Nevěřím ti," ušklíbl se nakonec. ,,Svaž mě. Jestli mě ovládneš, nehodlám za sebe nést zodpovědnost."

,,No nevím... ten, kdo se neumí ovládat, jsem spíš já, ne?" Přestože to vypadalo dost šíleně, vyhověl jsem mu. Jisté části mého já se to až zvrhle líbilo. Nejspíš té části, která se ve mně vytvořila díky té jeho bláznivé oční technice.
,,Dobře, co mám teda dělat?" Zvedl jsem se, jakmile se mi zdála pouta dostatečně upevněná a postavil jsem se přímo před něj, abychom si vzájemně viděli do očí.

Itachi kývnul ke stolku se sklenkami. ,,Vezmi jednu a dolij ji. Pak mi jí podržíš u rtů. Nebudu se cukat a i kdybys mě polil, tak to je teď jedno. V rámci výuky," povzdychl si a sledoval, jak krvavě rudá tekutina plní křišťálovou sklenici. ,,Pak musíš jednoduše myslet na to, jak se napiju, pokud chceš motivaci, představ si, že mě někdo otrávil, ve sklenici je protilék, ale já ti nevěřím a odmítám to vypít. Musíš mi pomoct," zdůraznil tichým, naléhavým hlasem, aniž by od Sasukeho černých očí uhnul.

,,To půjde dost těžko, když tomu nevěřím," namítl jsem dost pochybovačně, ale poslechl jsem ho. Jakmile se sklenice zdála z poloviny plná, přiložil jsem ji Itachimu ke rtům. Následoval několik minut dlouhý pohlede z očí do očí bez jediného slova. A on pořád nepil. Nezáleželo na tom, jak rychle a do zblbnutí jsem si v hlavě opakoval "vypij to, vypij to, vypij to...", s ním to ani nehnulo a moje myšlenky od skleničky s vínem utíkaly pomalu někam úplně jinam. Místo toho, abych si dál v hlavě přehrával ta dvě otravná slova, přemýšlel jsem spíš o jeho měkkých tenkých rtech, o tom vypracovaném tělu, dlouhých vlasech v barvě temné noci...

Starší Uchiha se pod tím pohledem jen neznatelně ošil.
,,Sasu... jestli ti to nejde, rozkouskuj si to. Musíš vidět, jakou mám žízeň, musíš chtít, abych ten okraj stiskl mezi rty a musíš mě donutit toužit je v tom obsahu smočit..." poradil mu tiše, díky sklenici, která se nacházela tak blízko jeho rtů se o křišťálový okraj při každém slově ty měkké polštářky otřely. ,,A dívej se mi do očí," ušklíbl se tiše.

Ani jsem si nevšiml, že mi pohled sklouzl k jeho rtům, když na to ale upozornil, hned jsem se vrátil zpět k těm černým duhovkám.
Ani po jeho radě se to moc nezměnilo. Místo toho, abych si v hlavě opakoval "vypij to", mi myšlenky otravovala jiná slova "máš žízeň" nebo "chceš se napít". Po pěti minutách už mě to začínalo dost nudit, moje soustředěnost mi opět z dálky mávala a vystřídalo ji něco... zvrácenějšího. Tentokrát jsem se tomu možná i lehce dobrovolně podvolil. Aniž bych mu to řekl, zkusil jsem ho hypnotizovat s jinými slovy... "chceš mě".

Tahle slova ale očividně účinek měla. Jeho starší bratr se kousl do spodního rtu a od sklenice se odtáhl. Po dalším zopakování těch slov v Sasukeho mysli zalapal po dechu a jeho tělo se na sekundu napjalo, to šlo znát i přes látku tmavě modré košile.
,,Sasu... co to děláš...?" Zavrčel podezíravě a zhluboka se nadechl.

,,Já nevím..." Věděl jsem moc dobře, spíš jsem nechápal svůj důvod, ale bavilo mě to. Možná pro mě sklenička vína nepředstavovala dostatečnou motivaci, snad jsem chtěl vidět konečně na pokraji sebeovládání i jeho. Zadostiučinění?
Nehledě na to, jak ohleduplně se ke mně zatím choval, mi to zkrátka nedalo.

,,Přestaň..." zasyčel Itachi tiše a zapřel se zády do opěradla. S onou sklenkou se to Sasukemu sem tam zadařilo, Itachi někdy a místy pocítil mírný záchvěv žízně a jednou se musel trochu přemáhat, aby se rty nedotkl sklenice, ale s tímhle se to srovnávat nedalo. Cítil horko, které se mu vlévalo do papírově bílých tváří, musel se nadechovat rychleji a ruce v poutech bezděčně zatínal v pěst. Chtěl ho. Čím dál víc a ten pocit se stával nesnesitelnějším... neustále se stupňoval. Itachi hlasitě a přetrhávaně zalapal po dechu.

,,Promiň, Itachi... nejde to..." Možná by to šlo, kdybych se víc snažil, ale už jsem v tom byl až příliš ponořený. Brzy to však začalo trochu děsit i mě, Itachi skoro nezvládal dýchat, tváře mu tak nádherně zčervenaly... nikdy jsem ho takhle neviděl. Snad ze strachu jsem ustoupil o tři kroky dozadu, ale moje oči se nechtěly odtrhnout od těch jeho. Propalovaly ho a nutily toužit tak mocně, jako po něm neustále toužím já sám.

Černovlasý muž přivřel oči a mírně zaklonil hlavu. Ve stejnou chvíli zřetelně trhl svázanýma rukama.
,,Sasuke..." vydechl tlumeně a přitiskl rty k sobě. Ztrácel nad sebou kontrolu, cítil to naprosto zřetelně a nedokázal s tím vůbec nic udělat... ta bezmoc ho rozčilovala, naštěstí se nechal uvázat, jinak už by po něm dávno vyjel. Naklonil hlavu ke straně a pozvolna vydechl. ,,Sa...suke... prosím..." zašeptal a pod košilí se mu v tu chvíli rýsoval snad každý sval, jak sebou cukal. Potom ale svého mladého bratříčka překvapil. ,,Prosím... pojď ke mně..." zasténal tlumeně.

Srdce se mi při těch slovech rozbušilo jako splašenému dostihovému koni.
,,Nejde to..." namítl jsem šeptem a ještě se od něj na pár kroků vzdálil. Věděl jsem, jak se cítí. V jeho výrazu, pohybech těla, cukání... v tom všem jsem poznával sám sebe.
,,Ty mě nechceš, bráško, nepotřebuješ mě... tohle přeci nemůžeš svojí... naší rodině udělat." Zajímalo mě, jestli i jeho rozum a názory jsem dokázal zatemnit tak jako on kolikrát ty moje.

Vypadalo to, že se Itachi trochu uklidnil. Pořád se nadechoval trochu rychleji a na pažích se mu napínaly svaly, ale mlčel. Neuhýbal pohledem, touhou přivřenýma očima sledoval ty Sasukeho, tiskl k sobě rty a sem tam se zlehka zachvěl.
,,To ty jsi moje rodina..." zašeptal prosebně a mírně sklonil hlavu. Zrychleně se nadechoval, sám cítil, jak mu tepe srdce. ,,Nechoď pryč..." hlesl zoufale, když Sasuke znovu couvl. Černovlasý muž se kousl do rtu. ,,No tak, bráško... nech mě... nech mě se tě ještě jednou zmocnit," zasténal s prudším nádechem.

,,Nemůžu tě nechat udělat takovou chybu. Skoro mě neznáš, máma s tátou tě vychovali, milovali tě a ty jim nechceš přidělávat starosti. Byl jsem jenom krátký pobavení, rozptýlení..." Ještě jsem o krok couvl. Ne že by mi činilo takové potěšení ho mučit, ale ta jistá část mě, kterou nedávno vypěstoval, strašně moc chtěla slyšet jeho prosby prosycené touhou.
Asi to už dlouho sám nevydržím, tím, co říkal, jen podporoval to, co sám zasel, ale ještě chvilku jsem se hodlal těšit z té přízně, kterou mi právě věnoval.

Starší černovlásek zaryl nehty do svých dlaní a trhl pouty. Kdyby je neměl, už dávno by se ho dotýkal... všude.
,,Nejsi rozptýlení," nespokojeně se ošil. ,,Nikdy si nebyl, vždycky si mě zajímal víc než ti ostatní..." znovu zalapal po ztraceném dechu, tváře mu něžně hořely, každičký sval měl napnutý jako v křeči. Pootevřel ty tenké měkké rty a přejel po nich špičkou jazyka.
,,No tak, bráško... i ty mě chceš. Těšíš se, až tě budu tisknout k sobě, chceš, abych tě pokousal a toužíš mě cítit hluboko v sobě..." zasténal tlumeně a trhl sebou, jako kdyby mu to mohlo pomoci ven z pout.

Vypadal tak bezmocně a nešťastně. O to víc mě to těšilo, když jsem věděl, že to plyne z neukojené touhy po mně.
,,Pšššt..." Udělal jsem jeden drobný krok k němu a sledoval reakci v jeho obličeji. Co se mu to mihlo tváří? Snad jemný náznak radosti, očekávání...?
Nešlo se na něj dál jen tak dívat a stát při tom na místě. Přišel jsem k němu až na dosah ruky, ačkoliv on se mě dotknout nemohl. Ta pouta rozhodně ještě nějakou dobu zůstanou na jeho zápěstích.
,,Nejdřív se napij, ano?" Vzal jsem ze stolku sklenici s vínem a přiložil mu ji ke rtům. ,,Vypij to až do dna, pak budu jenom tvůj," věnoval jsem mu svůj slib a sledoval, jak lačně polyká plné doušky rudé tekutiny.
Jakmile na dně zůstalo jen pár kapiček, putovalo sklo zpět na stolek, zatímco já se před něj posadil na zem a své prsty natáhl k zipu u jeho kalhot.
,,Neboj, pomůžu ti..." vztáhl jsem jednu ruku k jeho tváři a něžně ho po ní pohladil.

Jeho starší bratr přivřel oči a tiše zakňučel. Chtěl ho pevně chytit a přitisknout k sobě, potřeboval jeho přítomnost a blízkost jako kyslík a vodu k životu.
Jakmile si k němu Sasuke přiklekl, sklonil se a tvář skryl v jeho tmavých vláscích.
,,Bráš... ko..." zamumlal mu do nich něžně a vzápětí vtiskl polibek. Už jenom jeho příjemná vůně v něm vzbouzela onu chuť strhat z něj všechno oblečení a přivlastnit si jeho tělo. To, co cítil, nebyla ale jen touha po jeho těle, chtěl ho pro sebe úplně celého. Chránit ho a zároveň mu smět zarýt nehty do boků, až se jeho slastné steny začnou mísit s těmi bolestnými. To všechno cítil vždycky, Sasukeho pohled to jen vytáhl na povrch.

Cítil jsem takové zadostiučinění, že konečně jednou trpí i on. Nepřál jsem mu tu sžíravou bolest, na to ho mám až příliš rád, ale vidět, jak po mně šílí, jak se mě touží dotknout, mě naplňovalo štěstím.
Stáhl jsem mu kalhoty až po kotníky spolu se spodním prádlem a jazykem lačně olízl jeho žalud. Hned mi jazyk polechtala první kapička touhy. Sladší, než obvykle u jiných bývá. Aniž bych opouštěl jeho chloubu, naslinil jsem si dva prsty a sám si stáhl kalhoty, abych se mohl připravit. Svěrače mě ještě pálily po jeho předchozím zásahu, jenže i já se už sotva držel, tohle už mě nemohlo zastavit.

Jeho svázaný zajatec zvrátil hlavu dozadu a rty pootevřel v němém výkřiku. Každý Sasukeho dotek na něj působil jako ten nejsilnější stimulátor.
Trhl svázanýma rukama a zuby skousl svůj spodní měkký ret. Toužil po něm, uvědomoval si, že je teď Sasukemu doslova vydán, což ho vzrušovalo víc, než si byl ochoten připustit.

Už vypadal spokojeněji a já dělal všechno pro to, aby se do té bledé tvářičky nevrátil zpět smutek. Olizoval jsem ho po celé délce, aniž bych přerušil náš oční kontakt. V tom, čeho jsem se chtěl ještě před chvílí tak zbavit, mi teď činilo škodolibé potěšení. Už částečně rozumím tomu, proč Itachi svou schopnost využívá zrovna k takovým... věcem.
S posledním olíznutím jeho uzdičky jsem zároveň zajel oběma prsty, jak jen nejhlouběji to šlo do svého těla, pak je zase vytáhl a pomalu se postavil.
Ani striptýz nepatřil zrovna k mojí běžné péči o partnera, ale když jsem viděl Itachiho, nedalo se odolat. Ještě než jsem se usadil na jeho stehnech, moje prsty uchopily jemně každý knoflíček mé sněhově bílé košile a opatrně ho provlékaly dírkou.

,,Sasuke, prosím..." zašeptal v tichém zasténání jeho starší černovlásek. Na rukou a zápěstích už se mu rýsovaly azurově modré žíly, jak sebou trhal, aby paže uvolnil. Kdykoliv měl pocit, že ta slast a touha už nemůže být větší, provede Sasuke takovouhle věc... Sledovat ty mučivě dlouhé pohyby, jimiž se mladý Uchiha zbavoval oblečení. Zhluboka se nadechl a přivřel černé oči.

,,Pšššt..." Jakmile byl i poslední kus oblečení pryč z mého těla, rozepnul jsem ve stejném tempu i knoflíčky Itachiho košile. Pak se konečně moje stehna dotkla jeho a já ho v sobě nechával pomalu mizet. Téměř to nebolelo, protože člověk vždycky odhadne nejlépe sám jak rychle a hluboko to snese.
Pohladil jsem brášku po tvářičce a políbil ho ze strany na krk.
,,Chceš sundat ty pouta?" Zeptal jsem se a olízl si vrchní ret.

,,Pozor... protože já za sebe v tom případě neručím," varoval ho starší tmavovlásek ohleduplně, přestože měl chuť se mu za to svádění krutě pomstít a tvrdě si ho vzít, až se ty roztomilé tvářičky budou topit v slzách.

,,Myslím, že to risknu..." Možná bych neměl, tvrdý sex mi nikdy nic moc neříkal, ale chtěl jsem cítit, jak po mně Itachi touží. Ten roztomile červený obličej, zastřený dech a soustředěný pohled bylo to nejkrásnější, co jsem snad kdy spatřil.
,,Zkus být opatrný..." požádal jsem ho šeptem a natáhl se pro klíčky, abych mu pouta mohl uvolnit. Nakonec jsem dosedl už úplně, i když se rozhodne přirážet surověji, já budu sténat.

Itachiho uvolněné ruce se okamžitě obtočily kolem Sasukeho pasu a tvrdě ho povalily na zem. Hned na to se ho zase pustily, přičemž se zapřely vedle jeho hlavy a Itachi do něj začal tvrdě přirážet. Hned jeho první příraz prosytilo skoro až lví zařvání. Celé jeho tělo se chvělo pod prvním přívalem nenadálé slasti. Ještě nikdy ho tolik nechtěl jako v tento okamžik.

Ani mě nenapadlo se bránit, možná jsem na to neměl už sílu, možná jsem ani nechtěl. Každý jeho příraz rozechvíval snad každý nerv mého těla a já cítil, že už tu slast snad ani neunesu. Sténal jsem tak hlasitě, až jeho rychlé nádechy v tom hluku zanikly. Celou plochou chodidel jsem se zapíral o zem, abych udržel stabilitu, i tak se mi ale nohy třásly a koberec se pod Itachiho nešetrnými přírazy stále shrnoval.

Díky prudkosti a vášnivé slasti, kterou agresivita a vyprovokovanost navyšovala, se podařilo oběma dosáhnout společného vrcholu, Itachi mu pustil ruce, aby se na loktech mohl vzepřít vedle jeho hlavy a se rty dotýkajícími si těch bratrových tiše vydechoval. V přivřených očích se mu leskly duhovky barvy tekutého onyxu, tváře ještě stále kvetly jemnou červení a dech i tep měl neustále zrychlený.

Odstranil jsem mu vlasy z očí a zlehka se otřel rty o jeho tvář.
,,Tak takhle se cítím kdykoliv tě vidím," vysvětlil jsem mu můj hlavní důvod, proč jsem ho donutil po mně teď tak šílet. Chtěl jsem, aby zažil ten moment, kdy už to nelze ovládnout, kdy rozum nahrazuje čiré šílenství. Konečně ví, jak těžké to pro mě musí být... poslouchat, jak spolu nemůžeme být, jak to nemůže rodině udělat.

S ustupujícím vzrušením a těch opojných pocitů z uspokojení přicházel zase ke slovu Itachiho zdravý úsudek a jeho racionální část mozku opět převzala nad myšlenkami vládu. Chvíli ho s pootevřenými rty sledoval, pak tiše zakňučel a svalil se vedle něj na zem.
,,Ten třpytivej, co mluvil o tom, že ona je jeho droga, neměl ani páru o tom, jaký to vážně je," zasténal a položil si dlaň na čelo.

,,Třpytivej?" Zeptal jsem se nechápavě a přetočil se na koberci na bok, abych na něj viděl. ,,Itachi, myslíš, že se to někdy naučím...?" Položil jsem si ruku na jeho hrudník a pohladil ho po něm. ,,I když to ovládnu, změní to moji touhu po tobě?" Moje naděje po tak dokonalém sexu paradoxně mizely spolu s nervovým napětím vlivem endorfinů. Bál jsem a zároveň se cítil neskutečně šťastný a spokojený.

Itachi zavřel oči a zakroutil hlavou.
,,Já nevím, Sasuke. Nechci ti brát naději, neznám to a nikdy jsem se s tím nesetkal... každopádně to bude snesitelnější, bráško..." zašeptal poslední slůvko, pootočil hlavu a přejel mu prsty po tvářičce. Ani on po něm nemohl přestat toužit. Sasukeho očí technika jen překonala jeho sebeovládání a hrdost, co držely všechny tyhle pocity za hranicí uskutečnění.

Přivinul jsem se k jeho nahému tělu a jen na sucho polkl. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co mi provedl, ve mně rostla naděje, že se to naučím ovládat a osvobodím se, jenže to, co se teď stalo, moje iluze rychle bořilo. Nikdo by se neměl vzdávat hned na začátku ani já k takovým zoufalcům nepatřil, ale bránit se něčemu, co manipuluje s mými pocity, s mým chováním... složitě se hledá cesta ven. Jako kdyby ji to něco, co ve mně Itachi probudil, ani najít nechtělo.

Itachi se tlumeně nadechoval, jednou rukou ho objímal kolem pasu a tiskl si ho něžně k sobě, snad aniž by si to uvědomoval.
,,Proč... si na to začal myslet?" zasténal v dlouhém nádechu, sklonil hlavu a odhrnul mu vlásky z čela. Toužil po něm takovým způsobem vždycky, jen se držel, neustále se drží, stejně jako Sasuke. Při použití jejich daru se to zvyšue až na těžko snesitelnou úroveň.

,,Protože na to myslím vždycky, když tě vidím, někdy víc, jindy míň... a taky... promiň, ale chtěl jsem, abys věděl, jak těžko se tomu odolává, když už se to fakt nedá snýst, když už ti žádná schopnost sebeovládání nepomůže." Políbil jsem ho ze strany na hrudník a zavřel oči. I když ta bestiální touha vyprchala, pořád se mi vedle něj leželo dobře, stále ve mně hořel ten plamínek, který ke klidu, aby se ještě víc nerozhořel, potřeboval jeho přítomnost.

Jeho starší bratr si povzdychl, pak dlaní z jeho zad sjel na jeho zadeček a přitáhl si ho k sobě, aby si spolu s ním propletl nohy a dostal si ho tak těsněji k sobě. Takhle se mohl svým klínem natisknout na ten jeho a zůstat u něj tak blízko, jako by byli jeden.
,,Co s tim uděláme...? Myslim tím... co když to ani po tom cvičení nevyprchá? Přece mi nemůžeš do smrti podržet, kdykoliv se na tebe podivám..." vydechl starší Uchiha. Sice směřoval k jednomu řešení, ale dělal to pomalu, protože tušil, že se Sasukemu líbit nebude.

Ale můžu, Itachi... Oba víme, že jsi to ty, kdo se ke mně nechce připoutat, já ti už dávno propadl a neřeším, v jakém příbuzenském vztahu se ke mně nacházíš. Samozřejmě, to ani pro mě není nejlehčí, morálka mi přeci jen něco říká, ale nemůže ovlivnit mé city.
A co ty tvoje...? Co ke mně cítíš?
Jsem jen tvůj mladší bratr, kterého si měl nejspíš rád, snažíš se mít zase, jenže nejsem ten, koho bys uvítal v partnerském vztahu. Po takové stránce tě nezajímám. Kdyby nebylo mých očí, už dávno by ses mě ani nedotkl.

,,Co odloučení?" Povzdychl si Itachi a prsty mu jemně přejel po zádech. ,,Nechci, abychom se nechávali pořád ovládat nesnesitelnou touhou, neschopni rozumně uvažovat...." zasténal a se zakloněnou hlavou zavřel oči. ,,Někdo by se o tebe postaral a pomohl ti se z toho dostat... třeba ten blonďatej, jak se jmenoval... Deidara," navrhl tiše, ale i v jeho slovech zůstala nasáklá nejistota a nesouhlas s obsahem toho, co říkal.

Cítil jsem, že nemůžu dýchat, jako kdyby mi někdo tiskl silou hrdlo. Zase mě od sebe odstrkuje, nechce mě, nepředstavuju pro něj nic jiného než zátěž, kouli přivázanou k noze.
Opatrně jsem se od něj odtáhl a na souhlas přikývl. Myslím, že kdybych promluvil, hlas by se mi nepřirozeně chvěl. Moje ruce se skoro až v transu natáhly pro košili, chvějící se prsty zapínaly knoflíček po knoflíčku i přes takovou indispozici docela obratně. Ještě spodní prádlo a kalhoty... Kde mám bundu...?
,,Ta... takhle to bude nejlepší," vyblekotal jsem rychle ani si nezapínal zip u bundy a utíkal odsud pryč. Nechtělo se mi brečet, jen řvát proč nikdy nemůžu v životě dostat aspoň malou šanci. Vzali mi rodinu, přesto jsem se chtěl naučit milovat, chtěl jsem milovat jeho, a pak mi hodí do cesty moji rodinu zpět a seberou mi tak to, co mi mohlo být nejdražší. Nikdy jsem se neptal "proč já?", vždycky jsem si říkal "proč ne já?", dnes poprvé v mojí hlavě běžely myšlenky sebelítosti
 


Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 12. července 2018 v 8:58 | Reagovat

hihihihi napadlo ma, ci sa to nejako nezvrtne. hmm kedze sasu vyrastal bez rodiny neroby mu taky problem vztah s vlastnym bratom. pre neho vlastne bratske puto akoby nebolo. prevlada iba tuha. ale myslim ze ani u jedneho to nie je iba o ich ovladani. nieco medzi nimi je a iba bratska laska to mebude. itachi sa vztahu so sasum brani. i ked netuzi po nom o noc memej. ale kedze ho trochu poznal ako brata a vyrastal s rodinou nechce ju sklamat. i ked fugaku o noch vie. i ked s tym velmi nesuhlasi. booze chudak sasu. som zvedava ako toto tentokrat zvladne. snad sa mu nic nestane. uz aby bol dalsi diel. :-D

2 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 15. července 2018 v 0:15 | Reagovat

Důležitá informace než se rozepíšu k článku... špatné číslo dílu má být zřejmě 21... No co se příběhu týče... je mi strašně moc líto Sasukeho, vypadalo to na skvělou idylku a Itachi si ji přes sebezapření zničí... Ale myslím si, že tonebude dobré ani pro jednoho z nich... sebedestruktivní... No jsem zvědavá na pokračování, doufám, že to bude normální... a popravdě mám celkem typ,že je to začne ohrožovat na životě a Fugaku  jim paradoxně pomůže :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.