Čtenářský deník: Yukio Mishima - Zlatý pavilon (rozbor)

21. července 2018 v 14:00 | Shirayuki |  Japonsko
Dnes si představíme román na motivy skutečné události zapálení chrámu Kinkakuji psychicky nemocným mnichem v roce 1950 v překladu od Kláry Macúchové.


O autorovi


Rodným jménem Kimitake Hiraoka, prozaik a dramatik, se narodil do rodiny vládního úředníka, ale vychovávala ho babička, aristokratka, která chlapci neustále připomínala jeho samurajský původ a dbala na staré tradice (skrze ni byl přímým potomkem shogůna Tokugawy Ieyasua). Nesměl dělat žádný sport a hrát si směl jen s pečlivě vybranými dívkami, což zapříčinilo jeho pozdější zženštilé chování. Později se vrátil k rodině a měl se stát právníkem, zejména otec, přísný muž s důrazem na vojenskou disciplínu, odsuzoval jeho literární pokusy, a tak psal jen s podporou své matky. Ve své tvorbě se inspiroval japonskými klasiky, ale i autory jako byli Oscar Wilde a Rainer Maria Rilke.
Jeho první významnější novelou se stal příběh plný metafor o vztahu živých lidí k zemřelým předkům Rozkvetlý les (Hanazakari no mori), který jeho učitele natolik uchvátil, že ho doporučili do prestižního literárního magazínu Bungei Bunka. Při jeho publikování poprvé použil svůj pseudonym, kvůli ochraně před závistivými spolužáky. Na přání svého otce vystudoval právnickou fakultu v Tokyu, ale později se věnoval už jen literatuře. Jeho prvním románem byl v roce 1946 Zloději (Tózoku), ale proslavil se až románem s autobiografickými prvky Zpověď masky (Kamen no kokuhaku) - příběhu o homosexuálním chlapci, který se musí kvůli společnosti skrývat za maskou.
Zvažoval manželství s Michiko Shodou (později císařovnou Michiko, manželkou korunního prince Akihita), ale oženil se s jinou. V zájmu literárního průzkumu navštěvoval gay bary a objevily se spekulace o jeho orientaci, zejména poté, co autor Jiro Fukushima publikoval článek o svém vztahu s Mishimou, včetně několika důvěrných dopisů. Mishimova manželka však i po jeho smrti taková obvinění popírala a jeho děti Fukushimu zažalovaly pro porušení autorských práv.
Přísahal chránit císaře, ale ve svém díle Hlasy heroické smrti (Eirei no Koie) Hirohita zkritizoval za zřeknutí se svého postavení jakožto národního symbolu. Tvrdil, že všichni lidé, kteří v zájmu obrany vlasti přišli o život, zemřeli zbytečně a pro falešnou modlu.
Věnoval se posilování a tvrdě cvičil kendó (čímž vyvrátil to, že se intelektuálové nestarají o své tělo). Založil svou ,,soukromou armádu" Tatenokai (Společnost štítu), složenou z mládeže věnující se bojovým uměním, která měla střežit japonské hodnoty. V roce 1970 se s několika členy tohoto hnutí zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany, kde ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři a poté spáchal se svými společníky asistovanou sebevraždu seppuku (setnutí hlavy po rozpárání břicha, aby dotyčný neumíral dlouho a ve velkých bolestech).

Zlatý pavilon
Mizoguchi je ošklivý koktavý syn buddhistického mnicha, který žije na venkově. Jeho otec s ním před svou smrtí navštíví Zlatý pavilon, který je součástí kyótského chrámu Rokuoji. Je posedlý jeho krásou, ale mladíka to zprvu neoslní a je zklamaný, že pavilon nevypadá tak, jak si ho vysnil. Po návratu domů si začne v hlavě vytvářet vlastní Zlatý pavilon - takový, jaký byl v jeho představách dosud, se všemi svými krásami. Přesto si je stále vědom, že ,,za horami" leží ten skutečný.
Mladík má egoistickou a posedlou osobnost, trpí nenávistí ke všemu krásnému. Po smrti otce přichází do chrámu jako novic a seznámí se s Tsurukawou, s kterým se spřátelí. Později si uvědomí skutečnou podobu a krásu pavilonu, ale nemůže se zbavit myšlenky na hrozící bombardování Kyóta. Svůj vnitřek ztotožní s pavilonem a má tak dojem, že návštěvníci pavilonu obhlíží i jeho nitro. Vzhlíží k němu, ale vztah není opětován a nemůže být naplněn. Rozhodne se neukončit svůj život, nýbrž existenci objektu jeho touhy - samotného Zlatého pavilonu. Nikdy ho nebude mít pro sebe a musí napravit jakousi rovnováhu (pavilon měl být podle něj zničený už v době druhé světové války).
Majetnická posedlost pavilonem je nejspíše odkazem na platonickou lásku k Uiko, dívce, se kterou se setkáváme na začátku knihy (Uiko otěhotněla s válečným dezertérem, který později zastřelil nejprve ji a poté sebe). Jeho vize dívky se opakuje hned několikrát, v podobě učitelky ikebany nalévající mateřské mléko do čajového šálku, které poté vypije voják odcházející do služby v rámci jakéhosi rituálu, ale i v podobě zmlácené prostitutky.
Setkáváme se zde s postavou Kashiwagiho - ničitele půvabu spojeného s tradičním japonským uměním a symbolem úpadku národní tradice. Autor považuje okupaci za jeden z prvků úpadku a celou knihu tak provází nádech xenofobie a lhostejnosti (,,nikomu na tobě nezáleží, pokud nejsi důležitý"). Jako příklad je uvedena epizoda s prostitutkou, která nevysloví ani slovo japonsky a mluví jen nesrozumitelnou angličtinou - jazyk se odklonem od tradice stává nesrozumitelným i pro samotné Japonce. Poválečné Japonsko je světem roztříštěných snů a starých tradic.
 


Komentáře

1 Black Blood Black Blood | Web | 21. července 2018 v 14:15 | Reagovat

Krásný článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.