Smrtelná touha 20.

20. června 2018 v 6:30 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Jakmile jsem dojedl, cítil jsem se zase o stupeň spokojenější, schoval jsem mobil do kapsy a ještě jídlo zapil sklenicí vody. Stále jsem však v žaludku cítil místo pro další jídlo, ačkoliv na noc by se správně tolik jíst nemělo. Chudák žlučník, emulgovat tolik tuku.
,,Co tvůj případ?" Nezeptal jsem se proto, aby mezi námi nezavládlo ticho, jako spíš proto, že mě to doopravdy zajímalo. Nerad bych šel na pohřeb vlastnímu bratrovi.
Itachi trhnul rameny a zakroutil hlavou.
,,Předevčírem jsem byl na policii, měl jsem rozpoznávat útočníka, ale bylo mi to k ničemu. Nepamatuju si ho... a nevim, jak daleko s tim jsou. Sice mě to nezachrání, ale k uklidnění ti můžu prozradit, že naše schopnost zvyšuje schopnosti imunitního systému, jinak řečeno, hojíme se rychleji." Upil ze sklenice vína, kterou si objednal po minerálce a kývl na číšníka. ,,Zaplatíme," dodal a nechal muže odběhnout pro účet. Podal mu sklenku slabého alkoholu. ,,Chceš se napít?"

,,Radši ne..." Co kdybych zase dostal abstinenční záchvat a měl v sobě ještě alkohol? Moje sebeovládání už by přestalo naprosto existovat.
Takže to proto se mu ta rána zahojila tak rychle, proto teď vypadá, že nikdy žádný úraz ani neprodělal. Já na sobě nikdy nic podobného nepozoroval, jen jednou jako dítě jsem si při rvačce zlomil ruku, jinak můj život žádné vážnější nehody neprovázely.
Nemohlo se mu ani dostat odpovědi, protože k nim přistoupil číšník a podal Itachimu podal desky s účtenkou. Rychle zase zmizel, nejspíš mu přítomnost černovlasého muže nebyla příjemná, starší Uchiha o tom věděl. Ti ,,normální" lidé měli jednoduše jistý pud sebezáchovy a drželi se od něj dál, pokud si to on sám nepřál. Teď jen beze slova vložil do desek peníze, očividně víc, než stálo na papírku a zvedl se, aby jim došel pro kabáty.
Když se vrátil, měl na sobě už ten svůj, Sasukemu jeho kabát podržel, aby do něj mohl vklouznout rukama a zezadu mu ještě upravil límec.
,,Košile ti slušej, bráško," složil mu ještě kompliment. Od Itachiho zněl ale upřímně.

,,Děkuju, ale proto ještě za mě nemusíš platit. My dva spolu nechodíme a já nejsem na mizině," upozornil jsem ho na svůj minimálně dobrý finanční stav. Nepatřím zrovna k těm, kteří by chtěli někomu zůstat něco dlužni, pokud se tomu dá nějak rozumně vyhnout. Ať už se jedná o záchranu života nebo jen jednu hloupou večeři.
,,Ale já ti dlužim svůj život," ušklíbl se Itachi a podržel mu dveře. ,,Mimoto mám postě ve zvyku se takhle chovat," dodal s jasným přesvědčením, že své návyky teď nehodlá měnit jen proto, že se mu přítel proměnil v sourozence. Starší Uchiha pak vytáhl telefon a našel tam číslo na taxi. Jejich rodiče bydleli poměrně daleko a pěšky by se tam dnes nedostali.

,,To já tobě taky," upozornil jsem ho spíš šeptem. Nevím, jestli by někdo našel odvahu ke mně na tom mostu přijít a zastavit mě.
,,Myslíš, že bude máma chtít, abychom tam zase přespali?" Zeptal jsem se opatrně. Ne že by se mi nechtělo trávit čas s rodinou, ale noc by mohla být poblíž Itachiho dost komplikovaná a pro mě neúnosná.
Černovlásek se podíval na své zápěstí na ciferník hodinek a až potom odpověděl.
,,Určitě. Ale já měl spíš v plánu, že tě vezmu k sobě a dám ti první lekci, čím dřív s tím začneme, tím líp," odůvodnil klidně a zády se opřel o jeden ze sloupů před restaurací. V pravé ruce držel telefon a krátce psal stručnou SMS kdy a kde je má objednaný muž vyzvednout.

,,Souhlasím," přikývl jsem. ,,Tak doufám, že jim to nějak vysvětlíš." Přeci jen je zná líp než já a ví, jak na ně. Já bych se nejspíš neubránil, kdybych viděl mámu smutnou. Pořád jen těžko věřím tomu, že na mě pořád tolik mysleli. Musela hrozně trpět.
Taxík přijel do několika minut, zřejmě se jednalo o nějakou dražší taxi službu, čemuž napovídalo i luxusnější auto. Řidič je odvezl až před bránu domu jejich rodičů, která už byla otevřená. Pravděpodobně na ně dávno čekali.
Jakmile Mikoto Sasukeho spatřila, okamžitě ho objala, jako by ho viděla poprvé.
,,Omlouvám se, museli jsme ještě vyřešit pracovní záležitosti," omluvil je starší černovlásek a proklouzl do šatny, aby si stáhl kabát a zul boty. Už z chodby viděl prostřený stůl. Sasuke praskne.

Opětoval jsem mámino objetí a následoval bratra. Přivítání s tátou nás čekalo až u jídelního stolu. Sice ze mě nebyl v tak citovém rozpoložení jako máma, ale i na něm bylo znát, že mě tu rád vidí. Já se pořád cítil v jejich přítomnosti zvláštně, zkrátk nezapadající článek do už tak perfektně utvořené rodiny. Jenže všechno nasvědčovalo tomu, že přesně z tohohle místa mě kdysi jako dítě vytrhli.
,,Povíš mi o své práci? Co konkrétně teď děláš?" Zajímala se Mikoto, aniž by nechala Sasukeho z delší cesty vydechnout. Itachi se posadil vedle svého mladšího bratra, naproti otci. Žena pro všechny nandala připravené jídlo. Nejednalo se o typickou večeři, polévka, kterou uvařila, chutnala mnohem víc než ta v restauracích. Obecně celé jídlo, které Mikoto připravila, se dalo označit za výtečné. Itachi začal odmítat už v polovině, Fugaku se ale zdárně držel.

,,Jsem začínající lékař, dělám všechno, co se po mně chce," odpověděl jsem mámě trochu stručně, protože ani nebylo moc o čem mluvit.
Jídlo chutnalo skoro až nepopsatelně, takže i o to mě ti únosci ochudili. Itachi vůbec nemusel mít strach, že bych to nesnědl, držel jsem se společně s tátou a věřil si dokonce na celou porci toho plného talíře.
Večer ubíhal rychle, ze začátku se sice schylovalo k tomu trapnému tichu, ale Itachi s Fugakem to poměrně pohotově zachránili a Mikoto nakonec místo zpovídání svého mladšího syna přešla do konverzace. Mimojiné mu nabídla, že se s ním bude učit a pomůže mu získat postup. Oba jejich rodiče se jevili jako příjemní lidé, Fugaku starostlivý, Mikoto někdy maličko roztržitá, ale to jí jen dodávalo na roztomilé lidskosti. Především schopnost vcítit se do ostatních u ní převládala nad veškerá pozitiva, a jakmile trochu vydechla, perfektně odhadla, kdy změnit téma rozhovoru a u kterého lze delší dobu setrvat. Po jídle už zůstaly jen ovocné a zeleninové talíře s velkou miskou bílého jogurtu pro namixování libovolného dezertu.

Ovoce už jsem do sebe vážně přes veškerou snahu dostat nedokázal, ale společnost vlastní rodiny mi nakonec začala připadat přirozená. Už jsem se tu necítil jako cizí člověk, za což jsem vděčil především mámě. Ji jedinou jsem vybavoval, to jediné gesto, jak její ruce drží ty mé, její smích...
Když se začala blížit jedenáctá hodina, nenápadně jsem se podíval na Itachiho, aby rodičům naznačil, kde plánujeme dnes trávit zbytek večera.
Ten si jen povzdychl a otočil se na matku s otcem.
,,Budeme muset jít..." Jakmile zpozoroval matčin pohled, musel rychle mluvit dál, protože kdyby nechal otevřít pusu ji, ke slovu by se nedostal dobrou hodinu. ,,Sasuke ještě není úplně zvyklý a musíme na to jít pomalu. Mami, věř mi, že on vás taky strašně rád vidí, ale je to pro něj zpráva z kategorie zemětřesení, potřebuje čas. Mimoto jsem chtěl začít s první lekcí ovládání jeho schopnosti, v jeho životě už jsme našli pár míst, kde mu jeho oči trochu... komplikují život." V tu chvíli jen na setinu sekundy střelil pohledem k Fugakovi a zpozoroval, jak se muž v židli narovnal. Tohle byla dobrá trefa, Itachi věděl, že ho otec podpoří, protože chtěl, aby se k sobě oba přestali chovat jako milenci a k tomu byly hodiny třeba.
,,Dobře, tak jeďte," rozhodl Fugaku i za Mikoto. Nejdřív jim chtěl navrhnout, že učit se můžou i tady, ale asi by nebylo nejvhodnější, kdyby jim do pokoje Mikoto přinesla něco k jídlu a viděla něco, co by mělo zůstat jen mezi nimi dvěma.
,,Dobrou noc," rozloučil se Sasuke nejprve s mámou, ve dveřích i s otcem, který je šel vyprovodit až k bráně, kterou za nimi zase zavřel.
Itachi mu ještě jediným pohledem současně poděkoval a spolu s tím i ujistil, že se nic nestane. Sám si tím faktem nebyl na sto procent jistý, ale otce znepokojovat rozhodně nehodlal.
Mikoto zatím sklízela ze stolu, uspokojená slibem synů, že zítřejší den podniknout nějakou společnou akci, a když se Fugaku vrátil, aby jí pomohl, seděli už oba bratři v objednaném taxíku nedaleko od domu staršího černovláska.

,,Tady vážně normálně bydlíš nebo sem vodíš jen svoje... návštěvy?" Těžko se dalo věřit tomu, že by Itachi bydlel v takovém nánosu prachu, sice se nacházel jen v přízemí a na schodišti, ale i tak by si to tu mohl dát víc do pořádku.
Spíš to ale vypadá, že si sem jen vodí své náhodné známosti, tolik různých pokojů, ten nádech tajemna. Ideální místo.
,,Mám víc bytů," potvrdil mu Itachi jeho domněnku a odemkl dveře, aby se hned před nimi vynořilo krásně řezané staré schodiště.
,,I vzhledem k tomu, že po mně jdou, je to praktický, nikdy nevědí, kde přesně jsem a... ano, tohle místo mám většinou spojené se sexem," dodal ledově klidně a pustil mladšího černovláska dovnitř. Bylo až s podivem, jak se jejich vztah změnil od chvíle, kdy sem Sasuke poprvé vstoupil. Teď mluvili... znali se.

,,I tak bys mohl občas umýt podlahu," ušklíbl jsem se a vešel dovnitř. Byl jsem tu jen dvakrát a i tak mě hned obklopila spousta nádherných vzpomínek. Tady jsme se blíže seznámili, tady to všechno začalo. Takové myšlenky jen podporovaly moji touhu po něm, která ještě tak úplně i přes jeho zásah na záchodech v restauraci nevyprala.
,,Jak začneme?" Zeptal jsem se se zájmem. Vůbec si tu výuku nedokážu představit.
,,Jsi tak nedočkavej," zakroutil Itachi s úšklebkem hlavou a otevřel před ním další těžké dveře. Jednalo se o pracovnu. Ačkoliv tu pravděpodobně skutečně přebýval málokdy, nechyběl tu snad jediný nutný pokoj.... těžko říct, jestli pro případný delší pobyt, nebo jen více příležitostí a míst k různorodým praktikám.
Starší Uchiha Sasukeho chytil za rameno a shodil ho do jednoho z několika křesel, která v pracovně stála. Sám došel ke stolu a boky se o jeho okraj opřel.
,,V první řadě, budeš se asi muset trochu napít, chci, abys všechny informace pobral," vysvětlil dvě sklenky, které vzal z prosklené vitríny zabírající celou zeď. Předměty v ní měly spíš výstavní a tím pádem i vysokou hodnotu, stejně tak i broušené sklenky s ornamenty tvořenými hodinami jemné, drobné práce. Pravděpodobně mu nalil víno, těžko říct, v odlišných lahvích se Sasuke nevyznal.

Stále jsem si stál za tím, že bych neměl pít zvlášť v takovou chvíli, ale snad Itachi ví, co dělá. Převzal jsem si od něj skleničku s neznámým obsahem a opatrně se napil.
,,Tak povídej, co může bejt horšího než tohle?" Zeptal jsem se dost skepticky. Jestli mi to pomůže získat nad sebou kontrolu, udělám to. Neznám horší pocit, než racionálně myslet, a přitom jednat naprosto opačně.
,,Je toho dost." Itachi odložil sklenku na stůl a opřel se rukama o okraj desky vedle svých boků. ,,Ale začal bych obecně. Existuje několik druhů ovládání. Ten nejjednodušší je jistá fyzická přitažlivost. To proto se objevila u tebe, sem tam. Jedinec dokáže oběti vsugerovat touhu, které většinou postižený není schopen odolat. Pokud ano, je třeba setkávat se a dělat to častěji. Další možná specializace je citová. Dokážeš pak ovlivnit, jestli je ten člověk šťastný, smutný, vyděšený... nejlepší technika, jak získat někoho je tohle spojit... udělat se neskutečně přitažlivým objektem a spojit mu v podvědomí pocit štěstí, když tě vidí. Později už mu můj obrázek sám vyvolá radostné pocity. Ale k tomu později. Pak máme ovládání chování... to je hodně těžký, nejde na to jenom myslet, musíš znát systém fungování lidského mozku a umět dávat příkazy nezmateně a v pořadí tak, abys docílil, čeho chceš. Vsugerování přání je další odvětví. Nejtěžší je donutit někoho, aby řekl to, co chceš. Centrum řeči se očima ovládá neskutečně složitě a většinou se ti povede dostat z něj jenom zabrblání, nebo nesrozumitelné výkřiky. Ani mě se to nedaří vždycky. Čím blíž hlavní linii se narodíš, tím silnější a větší je tvůj potenciál. Ty jsi přímý dědic, takže by ses měl učit rychle.." Itachi udělal pauzu a trochu zkoumavě si Sasukeho prohlédl, aby zjistil, jestli to pro začátek s informacemi nepřehnal.

Děsil mě, ale potřeboval jsem to slyšet, potřeboval jsem ujasnit, co se mnou vlastně provedl.
,,Šlo by to i řešit léky," navrhl jsem nejistě, protože pochybuji, že to někoho přede mnou ještě nenapadlo, určitě i v tom bude nějaký háček. ,,Podle toho, co popisuješ, jednoduše ovládáš centra mozku měníš hladinu a poměr přenašečů, ale to dokážou i některý léky... v tomhle případě asi hlavně ty na schizofrenii." Já bych je sehnat nedokázal, nejsem psychiatr, ale jsem si skoro jistý, že to už by si dokázal Itachi zajistit sám.
Itachi zakroutil hlavou.
,,Sasu, nikdy nechci, abys tohle zkusil. Naší schopnost udržujeme v tajnosti, to ale znamená, že ji ještě nikdo nemohl řádně prozkoumat... těžko říct, co by se stalo, kdybys ji zkombinoval s léky a já bych to rozhodně nedoporučoval. Nechci, aby se ti něco stalo, to, co o našich očích víme, známe jen ze zkušeností. Tahle schopnost je nebezpečná, kdyby se dostala do rukou špatným lidem. Tak fajn, základ víš.... ještě bych měl dodat, že nejde tak úplně jen o oči, někteří z nás jsou schopni naučit se techniku podporovat hlasem, úrovní, hlasitostí... ale nefunguje to samo o sobě, jenom jako doprovodné... zesílení..." při jeho slovech doslova vypluly na povrch vzpomínky, kdy se na mladého černovláska upíraly ony hluboké, onyxové oči a ten krásný pohled se mísil se sladkým, příjemným tónem. ,,Otázky k teorii?"

,,Ne, jen že si pěknej zmetek. Přiznej se, vybral sis mě už to první ráno, když jsme se potkali. Ten tvůj pohled mě pronásledoval celej den." Ještě teď jsem si živě vybavoval, jak se naše oči prvně setkaly. Tehdy mi přijel zajímavý už jen tím, že jsem ho na té ulici ještě nikdy v životě neviděl, ale to rozhodně nepředstavovalo důvod, proč bych na něj měl myslet i po zbytek dne.
Pokojem se na chvíli roznesl jeho tichý a příjemný smích.
,,Líbil ses mi," odpověděl klidně a mírně natočil hlavu ke straně. ,,Tak nějak jsi nezapadal mezi ty ostatní lidi, nejenom fyzicky ses mi zamlouval, ale i psychicky... vypadal jsi strašně ztracený a stejně si tě každý musel všimnout. Jednoduše moje první myšlenka, když jsem tě uviděl, byla taková, že si tě chci přivlastnit." Zakroutil hlavou a ušklíbl se, sám nad sebou. ,,A nebyl jsem jenom zmetek, ale i pitomec. Nepoznal jsem včas, že jsem si vybral sobě rovného."

,,Víš, že tím lidem dost ubližuješ? Já z tebe byl fakt na nervy. Navíc jsem měl zaděláno na docela nadějnej vztah," dodal jsem spíš šeptem. Teď už na tom nezáleželo, protože k Deidarovi mě absolutně nic netáhne. Nepřipadá mi tak přitažlivý jako v ten večer, kdy jsme se viděli prvně. Žádný jiný blondýn s modrýma očima už nedokázal nahradit toho prokletého démona. ,,To je jedno, zapomeň na to. Nedá se to vrátit. Nemluvíš s nikým, s kým spíš?" Další z mnoha otázek, která mě tak trápila.
,,Ne." Itachi zakroutil krátce hlavou a přivřel oči. ,,Lidé si ubližují dnes a denně, Sasuke. Ale kdybych jim chtěl vážně ubližovat, vzal bych si je pro sebe a připoutal napořád. Proto mám jenom románky. Oni to nemají jako ty, když to spojení neobnovuju, pomalu zapomenou a pro většinu z nich je to po půl roce jenom pubertální úlet. A věř, že kdyby o ně měl v tu dobu někdo zájem, nevzdal by se jenom proto, že jim konkuruju já. I když uznávám, maličko nefér to je." Itachi si založil ruce na prsou a přivřel oči. ,,Jenže nejen ve zvířecí říši, i mezi lidmi máme tu hru na silnějšího a slabšího. Jsi lovec, nebo kořist. Většinou se manipuluje s penězi... oční technika není nefér jen proto, že se o ní neví. U soudu se děje spousta nefér věcí..." Itachi si povzdychl. ,,Já jsem lovec, vždycky jsem byl." V jeho očích se nebezpečně zalesklo. ,,A až ty jsi mě donutil cítit se jako kořist," ušklíbl se a zakroutil hlavou. ,,Taky se mi to moc nezamlouvalo." Pomalu se odtrhl od stolu a přešel k sedícímu chlapci. ,,A víš, co je zvláštní, Sasuke?" zašeptal a v jeho tváři byl znát skutečný zájem. ,,Všechny to vážně po chvíli pustilo. Možná bys měl něco vědět...." chytil ho jemně za bradu a donutil ho vzhlédnout a čelit pohledu těch krásných temných očí. ,,Od té chvíle v nemocnici... jsem svoji schopnost nepoužil. ANI - JEDNOU," zdůraznily jeho tenké rty tiše.

,,To je ale... strašný," zaúpěl jsem zoufale. ,,Nemusíš dělat vůbec nic, abych po tobě šílel..." konstatoval jsem spíš sám pro sebe. Tedy, nemyslel jsem si, že tu techniku od té chvíle, kdy zjistil, koho má před sebou, použil, ale to tomu faktu na hrůze moc neubíralo.
,,Tak co mám dělat?" Vypil jsem na jeden lok celou skleničku, odložil ji na stůl a složil si hlavu do dlaní. Nejradši bych ho teď svázal, odvezl někam daleko od civilizace a nechal si ho jen pro sebe. Normálně by mě taková myšlenka neznepokojovala, jenže většina mých bláznivých nápadů se poslední dobou uskutečňuje, aniž by si to moje racionální část mozku přála.
,,Uklidni se a přestaň s tvářit, jako bys umíral," povzdychl si Itachi a jemně ho chytil za zápěstí, aby mu ruce z obličeje odtáhl. ,,Začneme prostě tím, co už jsi uměl. Sem tam." Posadil se na jedno z opěradel Sasukeho křesla. ,,Když děti recitují básničky... mají si to u toho představit. Mají vidět to, o čem mluví, pak to i líp procítí. Totéž platí tady. To, na co budeš usilovně myslet, by se mělo stát. Ale k tomu je potřeba koncentrace, maximální pozornost. Já..." na chvíli se zamračil a s prostým "počkej tu", opustil místnost. Za minutu byl zpátky a v dlouhých prstech pravé ruky držel skutečné okovy, od policejních se lišily jen kůží na stranách zápěstí. ,,Neptej se," zakroutil Itachi s úšklebkem hlavou, když zaznamenal Sasukeho pohled.

Nemám se ptát, tak se ptát nebudu. Hypnotizoval jsem pouta a čekal, co s nimi udělá.

Itachi je ale zatím položil na stůl a nevypadalo to ani, že by se k nim v budoucích chvílích plánoval vracet.

,,Odmítal jsem tě učit, protože tohle se dá ovládnout jenom praxí. A musím být upřímný, představa, že mě ovládáš, se mi moc nelíbí. Jenže jsem ti to slíbil, takže k věci. Vybereme teď spolu nějakou činnost, ke který mě přinutíš. Neposlechnu tě, dokud mě vážně nedonutíš. Nesmíš na mě sahat a já nesmim uhnout pohledem. Takže? Máš návrh?"
 


Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 20. června 2018 v 19:05 | Reagovat

booze su spolu neskutocne sladky a krasny a zlaty a rozkosny a nebezpecny a dokonaly.som zvedava ako bude prebiehat sasukeho ucenie. uz aby bol dalsi diel. uz teraz sa tesim co bude dalej. hmm itachi nie je ovladaním ani trochu nadseny.

2 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 20. června 2018 v 19:19 | Reagovat

tak jsem zvědavá, k čemu ho Sasuke donutí. Ale byli takoví nějací ... moc klidní... ale jako family life zvládli na jedničku... Popravdě já se ráda vracím ke kravinám, takže mě zajímá, jestli itachi tu schopnost použije u Kimimarova případu... No nic těším se na další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.