Smrtelná touha 18.

24. května 2018 v 6:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




,,Děkuju," hlesl Kimimaro tiše. Nejspíš nebyl ani schopen něčeho většího, sám od sebe vypadal vyřízeně, na dně. Až když už oba vycházeli z nemocnice, aby alespoň zbylou půlhodinu volna využili ke koupi něčeho rychlého v blízké samoobsluze, vypadalo to, že se Sasukeho přítel zase trochu sebral. ,,Připravil jsem tě o jídlo," povzdychl si, když oba společně vybírali z regálů něco jedlého.

,,Stejně nemám moc hlad," namítl jsem a nabral do papírového sáčku poslední kousky pečiva, které zbyly od rána. Aspoň vím, kam naše společná vycházka s Itachim povede. Restaurace je ideální místo na probrání takových problémů.
Počkal jsem na Kimimara, až si vybere, zaplatil a omluvil se mu, že ještě musím něco zařídit. Ve skutečnosti jsem si šel dát do skladu další kafe, abych tu šílenou zprávu něčím spláchl.
Odpoledne už neměli ani jeden možnost k další důvěrné rozmluvě. Hatake Sasukeho bombardoval úkoly, jako by ho dnes z práce ani neplánoval pustit. Kimimaro se mezitím pokoušel uklidit do ústraní. Nevypadal už tak bezradně a hlavně nepůsobil podrážděně. Gratulace k narození dítěte ale beztak přijímal chladně a jasně dával gratulantovi najevo, že se má co nejdřív ztratit.

Když mě Hatake propouštěl domů, připadal jsem si jako žvýkačka celý ten převalovaná v puse a nakonec vyplivnutá na chodník. Sice nemám ponětí, jak se ten kus gumy může cítit, ale řekl bych, že asi dost podobně.
,,Užij si zbytek víkendu, Sasuke," zaslechl jsem ještě Sakuru, než se kolem mě protáhla. Jen jsem přikývl, usmál se a pomalým krokem se vydal potemnělou chodbou čekat před nemocnici na Itachiho.
Místo toho ale bylo čekáno na něj. Itachi stál u protější budovy, zády se zlehka opíral o stěnu a kvůli vysokému límci černého kabátu šly vidět jen jeho mandlově řezané, onyxově černé a přitažlivě krásné oči. Teď už musel Sasuke tušit, z čeho pramení ta jeho elegance. Totéž zažívala kořist paralyzovaná strachem, a přesto si schopná uvědomit, jak dechberoucí pohled těch touhou zastřených očí šelmy je.

Dokonalý jako vždycky. On mi to snad dělá schválně.
Přišel jsem k němu blíž, vložil jednu svou ruku do jeho, stoupl si na špičky a políbil ho na krku, při tom jsem mu do ucha zašeptal: ,,Promiň, ale všichni si o tobě myslí, že seš můj přítel a já nechci, aby se mě pak ptali, jestli máme problémy," odůvodnil jsem to příliš vřelé přivítání a zase se stáhl.
Jeho starší bratr se pousmál a Sasuke na svém boku ucítil jeho dlaň. Pak byl najednou ve vteřině otočen na místo, kde před tím stál Itachi a zády přiražen ke zdi. Jeho černovlásek ho držel jednou rukou za pas, druhou tiskl zápěstí Sasukeho pravé ruky a s hlavou mírně skloněnou, protože mladého lékaře přeci jen stále o pár centimetrů převyšoval, si s přivřenýma očima prohlížel jeho tvář.
,,V tom případě bychom měli být přesvědčivější," zašeptal s ledovým klidem, až neskutečně pomalu se o ten zbývající úsek sklonil a jemně svými rty ochutnal ten Sasukeho spodní, měkký polštářek.

Moje volná ruka se samovolně chytila jeho krku, abych ho mohl mít blíž u svých rtů. Zase mi bušilo srdce a v žaludku mě šimrala motýlí křídla, jako když tu na mě čekal prvně. Můj nádherný démon.
,,Nemuč mě," zašeptal jsem trochu přidušeně a odtáhl se od něj. Spustit oči z těch vlhkých rtů s vědomím, že jsou vlhké kvůli mým slinám, bylo ale o dost složitější. Znovu jsem se na ně musel vrhnout.
Černovlasý muž pomalu zavřel oči a naklonil hlavu, aby mu mohl mezi ty sladké rtíky snadněji pronikat. Jak dlaní na boku, tak rukou svírající jeho zápěstí ve výši jejich pasu si ho na sebe snad až majetnicky tiskl. Jediným prostým faktem, že měl při tom zavřené oči, přitom Sasukemu nevědomky dokazoval, že ho právě políbil čistě z vlastní vůle.

Ještě několik pro mě krátkých vteřin jsem si dopřával teplo jeho úst, než jsem ho konečně nechal se odtáhnout.
,,Itachi, potřeboval bych s tebou probrat něco důležitýho... teda spíš tě o něco požádat," přešel jsem ihned ke Kimimarově záležitosti, ne snad proto, že bych na to později mohl zapomenout, jako spíš kvůli důležitosti té žádosti. Během naší procházky bych na to musel pořád myslet a pořádně bych se ani nesoustředil na to, co bude říkat Itachi.
Itachi s přivřenýma očima a pohledem soustředěným na své prsty narovnal Sasukemu jeho ne příliš dokonale srolovaný límeček od košile.
,,Kdybys věděl, jak moc tě chci, ani bys nemluvil," pozvedl obočí nad hotovou prací a ruce stáhl. Na sekundu se podíval do bratrových černých studánek, pak ho ale jen jednoduše jemně chytil za ruku a o krok poodstoupil. ,,Tak o co jde?"

Tak tímhle mě naprosto odrovnal. S jeho první větou jsem pomalu zapomněl na Kimimara a jeho problémy. Naštěstí jsem se rychle vrátil ze svých poblázněných představ a nasadil vážný tón: ,,Jde o mýho nejlepšího kamaráda... zemřela mu pacientka a její rodiče dělaj všechno proto, aby šel sedět," vydechl jsem a znova se zhluboka nadechl. ,,Asi ti nemám moc co nabídnout, ale jestli mu pomůžeš, udělám cokoliv." Možná jsem měl počkat až na tu restauraci, po jídle má vždycky každý dobrou náladu, ale myslím, že na Itachiho názor to velký vliv mít nebude.
Itachi se pomalým krokem se Sasukem po boku vydal směrem od nemocnice.
,,Počkej, Sasuke. Trochu brzdi... jestli tomu správně rozumím, chceš po mně, abych z toho tvýho kamaráda vysekal..." počkal si na přikývnutí, než pokračoval. ,,Nebudu zapírat, že sám často nejednám za kulisama, ale ani to, že mám teď dost práce..." pozvedl obočí a zadíval se na mladého Uchihu. Jeho žádost nezahodil, což byl první pozitivní krok. Nicméně očividně to ještě k úplnému výsledku nevedlo.

Samozřejmě, musí toho mít hodně. Úspěšný právník má vždycky moc práce. Navíc ten případ... Skoro jsem na to přes Kimimarův problém zapomněl.
,,Rozumím... a myslíš, že kdybych se o tom zmínil tátovi, nedokázal by něco udělat...?" Nechtělo se mi zrovna dvakrát žádat o něco takového člověka, kterého pomalu ani neznám, přestože je to můj otec, jenže tady jde o mého nejlepšího přítele. Je mi jedno, jak co bude vypadat. Nenechám ho v tom, ať už mi Itachi pomůže nebo ne.
Starší Uchiha přivřel oči a zadíval se na cestu před nimi. ,,I když k postupu využívám svou schopnost, v soudním sále jsem ji nepoužil, pokud se nejednalo o skutečné bezpráví. Nedělám to, za co mi zaplatí, ale to, o čem jsem přesvědčený, že je správné." Pootočil se na Sasukeho a počkal, až k němu jeho mladší bratr vzhlédne. ,,Tak mě přesvědč. Pět důvodů, proč nemá jít do vězení za smrt pacientky a máš moje slovo, že ho z toho dostanu."

,,Vážně?" Zamrkal jsem překvapeně. ,,No... neudělal to úmyslně, snažil se ji zachránit, ale byl to jeho první větší případ, stejně jako ty můj... vím, jak se musel cítit. Navíc se mu teď narodila dcera, chce ji vidět vyrůstat, neměla by přijít o otce. Ve vězení bude k ničemu, ale na svobodě... není špatný lékař a může zachránit životy. Na druhou stranu ale nepopírá svou vinu, není ani schopnej tu rodinu přesvědčit, že udělal všechno, co mohl. Má taky dceru, takže musí vědět, jak se asi cítí. A... on by pro mě udělal to samý. Je to ten člověk, kterýmu bys svěřil vlastní život." Nevím, jestli to dalo na pět důvodů, řekl jsem všechno, co by Kimimarovi u Itachiho mohlo přispět k dobru.
S mlčením jakožto odpovědí se musel mladý Uchiha spokojit ještě dobrou minutu, než konečně jeho starší bratr rozhodl.
,,Dobře. Ještě si o tom případu něco zjistím, ale pomůžu." Zastavil se a pustil jeho ruku, při tom se otočil proti němu a pravačku mu nabídl v onom stvrzujícím gestu. ,,Já z toho tvýho kolegu vytáhnu a tys' říkal cokoliv, jestli se nepletu. V tom případě chci mít jedno přání, které jednoduše v tu danou chvíli, kdy určím a kdy se rozhodnu, že tý příležitosti chci využít, budeš muset splnit. Bez keců okolo, bez podmínek."

Jeho podmínka zněla dost zvláštně a trochu děsivě snad proto, že zněla zároveň i dost jednoduše.
,,Tak dobře," souhlasil jsem a stiskl mu ruku. Nenapadalo mě nic, co by po mně mohl chtít a já nemohl nebo nechtěl splnit.
,,Teď bychom se mohli jít někam najíst," navrhl jsem s mým pomalu odumírajícím žaludkem. Ten oběd mi nakonec znatelně chyběl.
Itachi mu ruku pustil a krátce se rozhlédl po hlavní třídě. Už byla tma, svítily lampy a vrhaly na opozdilce své naoranžovělé světlo. Tlumeně si povzdychl.
,,Máma chystala večeři, ale když najdeme něco malýho k zakousnutí, tak by to nemělo vadit," přivřel oči, jak se díval na obchody na konci ulice a nakonec se ty onyxové démanty vrátily k Sasukeho andělské tvářičce. ,,Na co máš chuť?"

,,To je jedno, sním všechno, když to nebudou fazole." Můj žaludek znovu tiše zaprotestoval, když se mi kolem nosu zavlnila vůně nějakého masa. Mimoto jsem nepočítal s tím, že mě dnes má nalezená rodina zatouží znovu vidět. Ačkoliv z mámina pohledu u snídaně mi to mohlo dojít hned. Tvářila se nešťastně už když jsem odcházel do práce.
Itachi ho zavedl do jedné z italských restaurací. Na něco malého by se hodilo spíš sushi, ale na to zase neměl ani trochu chuť on sám.
,,Malýho," zdůraznil svému mladšímu bratříčkovi ještě, než došli k jednomu ze stolů. Když si mladý lékař svlékl kabát, vzal ho Itachi a spolu se svým pověsil na stojan kousek od nich. Jakmile se ale Sasuke plánoval posadit, Itachi mu židli přidržel a s galantností jemu vlastní i přisunul. ,,Promiň, síla zvyku," odůvodnil své jednání, když se usazoval k menšímu stolku proti němu.

Neubránil jsem se úsměvu.
,,To je od tebe ale moc hezký. Až si najdeš někoho na stálo, zavře si tě do klece, aby mu tě nikdo neukradl." Je to pravda. O něj by se rvaly zástupy, i kdyby neovládal žádnou nadpřirozenou sílu. Člověk by na něm jen těžko hledal nějakou chybu, až na to, že tak rád střídá milence.
Radši už jsem se na něj nedíval a vzal si jídelní lístek. Snad se na něm najde něco menšího k zakousnutí.
Z výběru černě a elegantní kurzívou napsaných názvů pokrmů ho vyrušily Itachiho prsty, kterými chytil Sasukeho jídlení lístek za vrchní okraj a sklopil mu ho. Pak se ukazováčkem dotkl jeho brady a bříškem palce přejel po linii spodní čelisti. Nakonec si jeho krásnou tvářičku za bradu zlehka přitáhl tak, aby se Sasuke musel přes stůl jemně naklonit, přivřel onyxově se třpytící oči, natočil hlavu ke straně.
,,Pověz mi, Sasuke." Jeho oči se ještě o něco zúžily, takže se daly rozpoznat jen ta černá hloubka. Mluvil tiše, zvláštně podbízivě sladce a melodicky. A jeho tenké rty perfektně, zřetelně vyslovily každou hlásku. ,,Vypadám snad jako někdo, kdo by se dal zavřít do klece?" Rty mu cukly v úsměv.

Při tom dotyku jsem skoro zapomněl dýchat.
,,Ne..." vydechl jsem a sklopil pohled k desce stolu. ,,Jen tím chci říct, že i bez těch tvých očí by ti jen málokdo odolal." Ať se mě přestane dotýkat, ať si mě přestane takhle prohlížet... ať mi vrátí moji svobodu. Musí vědět, jak mě to trápí, jak moc ho chci, jak moc těžko se mi s tím bojuje. Musí přeci vědět, že místo něčeho malého k zakousnutí bych si teď nejradši dal jeho. Jenže já se uměl vždycky ovládat a musím se s tím sladkým jedovatým našeptáváním poprat i teď.
,,Skládáš mi komplimenty?" Pousmál se jeho starší bratr znovu a palcem jemně přejel po jeho tváři. Pak se konečně odtáhl, opřel se do židle a ruce si založil na hrudníku. ,,V tom případě, pane Uchiho, se potažmo chválíte sám." Pozvedl obočí, zlehka se naklonil a lokty se při tom opřel o desku stolu. ,,Protože i s pouze občasným používáním svého vrozeného daru se vám podařilo právě tohohle vámi popisovaného téměř dokonalého muže přimět, aby po vás toužil jak po stránce fyzické, tak psychické." Jeho prsty vzaly okraj jídelního lístku a jemně ho zvedly Sasukemu před oči. ,,A teď si vyber, než se do těch sentimentalit zamotáme," ušklíbl se tiše.

Kéž by to znělo tak hezky, jak to říkáš. Proč jsem tě dostal? Protože mám stejnou schopnost, protože jsem tě chtěl a nevědomě to na tebe použil. Zajímal bych tě i bez toho? Vyhledával bys mě, i kdybych tě k sobě takhle nepřipoutal? Nebo bys mě opustil stejně rychle jako ty přede mnou?
Myslím, že odpověď oba známe.
,,Zabiješ mě za špagety?" Sice to nevypadalo na nic malého, ale cestou za rodiči mi určitě zase vytráví. Téměř celý den jsem mimo snídaně pořádně nic nejedl.
,,Rozmyslím si to," věnoval mu Itachi významný pohled a pootočil se tak, aby k jejich stolu přivolal číšníka. Ten k nim hned přiběhl a ještě se ujistil, jestli mají vybráno. Itachi Sasukemu objednal špagety a sám pro sebe si řekl jenom o bílé víno.
,,Budeš něco pít?" Pootočil se ještě na Sasukeho, zatímco číšník ještě stále dopisoval objednávku na miniaturní papírek, který mu ležel na podtácku.

,,Jen neperlivou vodu."
Zase jsem to cítil. Začaly se mi třást ruce a motat se mi hlava. Stejně jako tehdy, když jsem upadl do bezvědomí, a pak se rozešel k tomu mostu. Jenže tehdy se to stalo ještě v kombinaci s léky na spaní. Dnes v sobě nemám nic, co by můj zoufalý stav mohlo podpořit.
Jen jsem nevěděl, jestli to mám říct Itachimu, nebo si to radši nechat pro sebe a doufat, že to v jeho přítomnosti přejde.
Číšník odešel vyřídit objednávku a Itachi zatím s očividným nezájmem vytáhl ze stojánku lístek s nabídkou kávy a ne příliš nadšeně ji prolistovával. Restaurace byla tichá, panovalo v ní příjemné přítmí a takhle navečer tu ani nesedělo moc hostů. Jejich hovor se Sasukemu začal slévat do jediného hlubokého hučení kdesi v pozadí mysli.

Chtělo se mi řvát a zvracet najednou.
Když mi číšník přinesl jídlo, tiše jsem poděkoval a zkusil do ruky uchopit hůlky. V tom jednoduchém úkonu se však okamžitě projevila moje nervozita. Ještě než si toho Itachi stihl všimnout, zase jsem hůlky odložil a beze slova se zvedl od stolu. Zeptal jsem se nejbližšího číšníka, kde jsou tu toalety, a odešel.
Rychle jsem pustil studenou vodu a jen si opláchl obličej.
,,Je vám dobře?" Zeptal se muž vedle mě, zatímco si myl ruce.
,,Jo... díky..." Ji mi hrozně, ale na tom on nic změnit nemůže.
,,Jsem lékař a můžu vám říct, že..."
,,Já taky," odvětil jsem pohotově s tím, že ho to snad uklidní a odejde. ,,Díky, ale já to zvládnu," ujistil jsem ho a počkal, až odejde, abych si mohl sednout na zem a opřít se o chladnou kachličkovou zeď.
Itachi čekal snad jen z kolegiality ještě dvě minuty po tak náhlém Sasukeho odchodu. Nestihl se ho ani zeptat, jak bleskově se zvedl. Poprosil číšníka, aby jim jídlo neodnášel a odešel za Sasukem. Jediné místo, kam mohl jít, byly toalety. Jakmile otevřel dveře, trochu překvapeně v nich zůstal stát. Nečekal, že Sasukeho uvidí v takovém stavu... sedět na zemi, třást se a v obličeji ztracenou veškerou barvu.
,,Sasu..." vydechl překvapeně, dveře zavřel a rychle překonal těch pár metrů, klekl si k němu a sčísnul mu vlasy, aby mu viděl do očí. Ty měl naštěstí ještě otevřené. ,,Co se děje...?" Zašeptal a konejšivě mu přejel dlaní po tváři.

Bylo to jako mít v dosahu drogu. Narkoman by udělal všechno pro to, aby ji dostal. Já se necítil jinak. Uvnitř mě se ještě nacházelo cosi racionální, co mi říkalo, že bych se měl zvednout, dojíst jídlo a dělat jako kdyby se nic nestalo. Jenže to zdravé jádro obalovalo něco, co šílelo z Itachiho přítomnosti, a ještě víc šílelo z jeho nezájmu o mou osobu. A tahle silná slupka nedovolila ničemu, co se nacházelo uvnitř, vyjít ven.

,,Jenom... buď tady," zašeptal jsem rozechvělými rty a stiskl ruku, kterou mě hladil po tváři.
 


Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 24. května 2018 v 13:19 | Reagovat

Existuje vůbec nějaká vaše povídka, ve které se nedá do Itachiho zabouchnout :D řekla bych, že jen ty, ve kterých nefiguruje :D...to je prostě dokonalá postava...
Ale nevím, jak se s tím Sasan vypořádá...i kdyby se to naučil ovládat, nikdy by ho nebral jen jako bratra, protože je mezi nimi ta největší síla..láska :) a ta se ovládat nedá..

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 24. května 2018 v 19:18 | Reagovat

booze dokonale. su spolu neskutocne sladky a krasny a zlaty a rozkosny. viem opakujem sa ale je to proste tak... ale sasukeho kolapsy su naozaj eem zaujimave. predosly kolaps mal lebo si ho itachi nevsimal. plus k tomu tie lieky. ale teraz? bud som nieco nepochopila alebo na neho dolieha ze nebyt ich schopnosti nikdy by sa nedali dokopy. uzasna poviedka. uz teraz sa tesim na dalsi diel. som zvedava co bude dalej....

3 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 26. května 2018 v 17:38 | Reagovat

Hmm.... že by tohle byla cena za to, že se do sebe dva ze stejného rodu zamilují??? .... Jinak to bylo dechberoucí a snědla jsem u toho kilo jahod aniž bych o tom věděla, takže to bylo sakra super... Potěšílo mě, že Itachi se pokusí něco s Kimimarovým případem něco udělat, ale víc mě zajímá, v jaké situaci využije to jeho přání.... nějak se mi nezdá, že půjde o H situaci.... no těším se na další díl, jak se vypořádá s témhle... nazvěmě to záchvat... jak se vypořádá s tímhle záchvatem... mám pár napádu, ale uvidíme jestli jsem se trefila aspoň s jedním :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.