Smrtelná touha 16.

26. dubna 2018 v 7:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




No výborně. Přesně proto miluju bouřky.
Zarazil jsem vodu a posadil se na dno sprchového koutu. Bez světla se odsud vážně sám dostat nedokážu. I za světla jsem měl problém tu trefit, co teprve za tmy.
Mokrý v poměrně chladné koupelně se do mě okamžitě dala zima, takže jsem se znovu natahoval po kohoutku, abych vodu opět spustil. K mému velikému údivu se mi povedlo na první pokus spustit příjemně teplou, ta šťastná náhoda se mi ale okamžitě vymstila, když mi na kluzkém povrchu ujela noha. Naštěstí jsem se v pádu zachytil spáry mezi kachličkami a místo do hlavy se praštil jen do holeně. Další modřina navíc mě už nezabije.
Za takových deset minut se na chodbě ozvaly tiché, mírně nejisté kroky. Mohly to být ale stejně dobře minuty dvě, jako čtvrt hodina, protože vnímání běhu času je neskutečně subjektivní a ve tmě téměř nemožné. A ani slyšet pomalé dopady bosých nohou na parkety a vzápětí na dlaždičky koupelny nebylo příjemné, obzvlášť při okolnostech, v nichž se Sasuke nacházel. V cizím domě s lidmi, které pořádně ani nezná a bez možnosti rozsvítit. Všechny obavy se ale rozplynuly, když na něj příchozí tiše promluvil. Bez schopnosti vidět se mohl vnímat ještě pozorněji jeho hlas, melodické, sem tam přitažlivě hlubší tóniny, které napoprvé nic neprozrazovaly, ale kdo si na ten hlas jen s jemnými odlišnostmi v intonaci zvykl, byl sto i poznat ze slov Itachiho pocity.
,,Sasuke...? Slyšel jsem ránu... zdemolovals sebe, nebo vybavení koupelny?"
,,Ani jedno, asi budu mít jen modřinu... našel si baterku nebo něco tomu podobnýho?" Otočil se mladý lékař na příchozího, přestože ho nemohl vidět, přičemž zarazil vodu, aby ho přes proud dopadajících kapek slyšel.

Nevypadá to, že by něco našel, kdyby ano, tak už by s tím šel přes tu chodbu, jenže koupelnu neosvítil ani proužek světla.
,,Hledal jsem mobil, ale nepamatuju si, kam jsem ho hodil a takhle bez světla stejně nemám šanci. Ale mám svíčky," oznámil mu klidně a došel ke sprchovému koutu, což bylo znát jen podle zvuku jeho kroků. ,,Ale zapalovat ji v koupelně nemá smysl, pomůžu ti se dostat do pokoje, a pak ti tam jednu nechám," slíbil mu a Sasuke ucítil jeho prsty na svém rameni, když se Itachi ujišťoval, kde přesně stojí, aby mu mohl vtisknout velkou měkkou osušku. ,,Utřít se ale musíš sám, pokus se přežít," neodpustil si poznámku ohledně jeho předešlého pádu.
Převzal jsem si od něj osušku a celý se do ní zabalil. Hledat tu župan v té tmě by nemuselo dopadnout úplně dobře. Kdyby mi vypadl proud u mě v bytě, zorientuju se i po tmě, tady si to radši odpustím.
,,Díky. Můžeme jít." Nahmatal jsem nejbližší stěnu a šel podél ní, dokud se moje ruka nepotkala s klikou u dveří. ,,Kam teď?" Tuším zhruba, kterým směrem, ale dveře svého pokoje asi sám nenajdu.
,,Chceš tam dojít ještě dneska?" Zavrčel starší černovlásek tlumeně. Hned na to Sasuke ucítil, jak do jeho dlaně vklouzla Itachiho ruka a jemně ho chytila. Jeho bratr ho z koupelny dokázal vyvést naprosto bezpečně, nedal mu ani možnost si něco dalšího ukopnout nebo narazit, se sebejistotou člověka, který v tomto domě vyrostl, ho dostal až do jeho nového pokoje.

,,Promiň, ale jsem tu prvně v životě... prvně v takovým věku, abych si tu mohl zapamatovat cestu do koupelny a zpět," opravil jsem se. Myslím, že patřím mezi osoby s vyvinutým orientačním smyslem, ale ve tmě by zabloudili i ti nejlepší.
Zůstal jsem stát na místě, kam mě Itachi dovedl a trpělivě čekal, až konečně rozsvítí jednu z těch svíček, abych se mohl do něčeho čistého převléknout.
,,Nebuď ublíženej Sasuke, nemyslel jsem to zle," povzdychl si starší Uchiha z dálky a chvíli trvalo, než se ozvalo tiché škrtnutí zápalkami. Krátce na to spatřil Sasuke bratrovu siluetu v županu ledabyle uvázaném pod pasem, stojíc u stolu a držíc malé hořící dřívko u knotu nakloněné svíčky. ,,Je vonná, já to osobně moc rád nemám, tak promiň, ale nic jinýho sem nenašel."
Nedokázal jsem mu na to cokoliv říct, protože pohled na tu mléčnou pokožku ve svitu žlutého světla mě dostával do kolen. Můj nádherný démon... který už mi nepatří a asi ani nikdy nepatřil. Přál bych si vrátit čas - aspoň na chvíli. Zase cítit jeho dech, jeho ruce na mém těle, jeho vzrušení uvnitř mě.
,,Děkuju..." natáhl jsem k němu ruku, aby mi mohl svíčku předat a jít zase spát.
Itachi přivřel onyxové panenky, pootevřel rty, ale pak tiše zatnul zuby a couvl.
,,Zase to děláš," zavrčel tlumeně Sasukeho směrem. Zatraceně. Stačil jediný pitomý pohled, jen jednou se mu podívat do očí, aby cítil zrychlení tepů svého srdce, aby začal toužit po tom se ho dotýkat. Odporná vlastnost... jak se má k němu chovat jako starší bratr, když Sasuke očividně myslí na...

,,Co?" Ani mi nemusel odpovídat, vzápětí mi to došlo. Je to, jako kdyby mi mohl číst v myšlenkách, kdykoliv na něj pomyslím trochu jinak než jako na staršího sourozence, projeví se to asi i v mých očích.
,,Promiň... co mám dělat?" Pomůže zavřít oči? Odvrátit se?
Starší Uchiha jemně zaklonil hlavu a tvrdě se kousl do měkkého, spodního rtu.
,,Jdi pryč, pryč z tohohle pokoje," zasténal tiše a zhluboka se nadechl. ,,Dělej, než tě přirazim ke zdi," zavrčel ještě nebezpečně a bylo na něm znát, že má vážně problémy se sebeovládáním. Sasuke byl přirozený talent, navíc jeho skutečná touha po bratrově těle a po celém Itachim vypadala upřímná a skutečná, právě to pomáhalo členům jejich rodiny dosáhnout svého. Čím víc něco chtěli, tím lépe je jejich schopnost podporovala.

,,To budu vždycky utíkat?" Zeptal jsem se mírně naštvaně. Odmítám žít jako vězeň vlastních schopností. Musím se to naučit ovládat, utíkat dokážu vždycky. ,,Radši mi řekni, jak to zarazit. Jestli to umíš ty, tak se to snad dovedu naučit i já, ne?" Schválně jsem k němu přistoupil, aby musel jednat pod tlakem. Pokud po mně nechce vyjet, nezbyde mu nic jiného než mi poradit jak to deaktivovat.
,,To si nemůžeš na učení vybrat vhodnější chvíli?" Zasténal jeho starší bratr s bolestným výrazem na tváři a trhaně se nadechl. Na odhaleném hrudníku, který vytvářel díky županu tvar písmene V, se daly snadno rozpoznat jeho prudší nádechy. I ruce svíral v pěsti a jeho tělo působilo až fascinovaně napjatě, jako šelma připravená k útoku. Až na jedinou drobnost, že Itachi nehodlal kousat dobrovolně. Znovu před ním o krok ucouvl, aby alespoň ta vzdálenost nebyla tak mučivá, ale tenhle krok zpět mu očividně činil mnohem větší problémy než ten předešlý. ,,Přestaň myslet na to, jak tě... prostě chtěj, abych tě nechal, chtěj, abych se uklidnil," zasyčel nebezpečně.
,,Jak? Já prostě neumím poručit sám sobě, abych necí..." Teď mi to došlo - on mě neovládá a já přeci... přeci k němu pořád chovám ty samé city. Sice mi sám řekl, že ta schopnost je dost nevyzpytatelná, ale to ještě nedělá z mých citů k němu jen prostou iluzi.
Při té představě mě polilo horko. Milovat bytost, která se nedá nazvat člověkem, bych přežil. Milovat někoho, s kým nemám nic společného, bych taky unesl. Ale zamilovat se do vlastního bratra, který mě pomalu ani za vlastního sourozence nepovažuje... Znovu jsem cítil tu beznaděj, tu nepřekonatelnou bolest, která mě vyhnala naposledy na ten most. Moje racionalita odcházela a střídal ji chaos a zmatek.
Itachi zavřel oči a pomalu, opatrně se nadechl. Zvolna zvedl ruku a prsty mu přejel podél spodní čelisti, zatímco palcem mu jemně obkreslil spodní ret.
,,Tak zhasni tu svíčku," zašeptal prosebně s tou zvláštní zoufalostí lidí, kteří už jsou krátce před rozhodnutím se vzdát. Na druhou stranu už Itachiho touha nebyla tak nesnesitelná, protože v očích mladého Uchihy se objevilo zmatení a rozhodně na chvíli zapomněl myslet na tělo svého staršího sourozence.

Nestojí o mě. Jeho ruce se mě dotýkají jen tehdy, když to já chci. Udržel by se, kdybych mu já věčně neházel nevědomě klacky pod nohy. On by beze mě dokázal existovat, nepotřebuje a asi mě ani nechce ve svém životě. Nepatřím do něj, nezapadám tam.
Nasál jsem mezi rty trochu vzduchu a následně ho rychle vyfoukl na plápolající plamínek. Svíčka mi hned na to vypadla z ruky, aniž bych si uvědomoval, že ji pouštím. Ani kroky, které pak udělaly moje vlastní nohy, mi připadaly cizí. Kam jdu a proč tam jdu...?
Zachytil ho Itachiho ruka, která ho s překvapivou silou stáhla zpátky tak prudce, že v podkolenní ucítil kraj své matrace a spadl na postel. Itachi tam seděl vedle něj, v tu chvíli nebylo slyšet nic až na jeho pomalu se uklidňující nádechy a slotu tam venku, déšť, který jim narážel do oken a dunivě hlasité hromy. Blesk jen příležitostně a na velmi krátkou dobu ozářil pokoj.
Jeho starší bratr ho jemně držel za zápěstí, aby znovu neodešel. Pěknou chvíli trvalo, než se rozhodl něco říct.
,,Možná bych ti měl krátce o tý schopnosti přeci jenom popovídat," tiše si povzdychl, stáhl mladého tmavovláska na postel úplně a přehodil přes oba deku. ,,Minimálně bys měl vědět, že naprosto bez sympatií to nejde," zašeptal tlumeně. ,,Proto se toho táta trochu bojí, vždyť i já potřeboval delší dobu a víc setkání, než si mě následoval ke mně do bytu. Lidská vůle může být neskutečně pevná a nejspíš to tak jednoduše má být, protože kdyby se tahle schopnost dostala do špatných rukou a mohli bychom ji použít na kohokoliv, byl by to konec lidstva. Chci tím jednoduše jenom říct, že..." Itachi se zarazil, protože ta tma, ve které se teď ocitli, mu jeden velmi důležitý fakt a důkaz připomněla. ,,Sasuke...? Pamatuješ si, jak jsem za tebou přišel do nemocnice, protože jsem to bez tebe už nemohl vydržet?" Na krátkou chvíli se odmlčel, nechtěl se k tomu tak přímo přiznávat, ale nepřipadalo mu to vůči Sasukemu fér. ,,Tenkrát jsem si tě vzal po tmě. Ten večer nikdo nikoho neovládal."

Nejdřív se mi při jeho slovech rozbušilo srdce radostí. Znovu se objevila ta slabá naděje, že by snad mezi námi mohly existovat nějaké vyšší city - především z Itachiho strany, protože já už o svých pomalu přestával pochybovat.
Jenže... touha po něčím těle nerovná se láska.
,,Jsem tvůj typ, viď?" Zeptal jsem se trochu přidušeně, jak mi srdce mezi drápy skřípla stará známá bezmoc. ,,Jen si po mně toužil, tím se nemusíš trápit... Nic to neznamená," pokusil jsem se uklidnit aspoň jeho, protože můj čas už dávno uletěl. Cítil jsem, že moje city k němu nemají s tou technikou už moc společného. Možná to tak jen začalo, ale přehouplo se to do úplně jiných sfér.
,,Jsi můj typ," souhlasil jeho starší sourozenec tiše. To bylo nepopiratelné, už od první chvíle, kdy ho uviděl. I když na druhou stranu zvrácené, protože to je ve skutečnosti jeho vlastní bratr. ,,Já ale každýho, i ty, co se mi vážně líbili, nechal brzo jít. Jenže u tebe jsem to nedokázal a vím, že teď si myslíš, že to bylo kvůli tomu, že i ty jsi ovládal mě. Ale stejně dobře se shodneme na tom, že jsi nezkušený a tvoje schopnosti spíš ovládají tebe, než ty je. Někdy se ti to povedlo, jindy ne." V záři blesku Itachi na sekundu zahlédl Sasukeho tvář. Prsty mu po ni něžně přejel a sčísl mu černé vlásky z čela, na to mu pak vtiskl lehký polibek. ,,A já se stejně vždycky vracel."
,,Proč to říkáš?" Nerozuměl jsem mu. Zase úplně obrátil o sto osmdesát stupňů. ,,Doteď si mi dokazoval, jak pro tebe nic neznamenám. Skoro to vypadalo, že mě nepřijmeš ani jako bratra a teď...? Proč, Itachi? Já snesu hodně, ale tohle bolí... bolí to o to víc, když ani nevím, co vlastně bolí a co tu bolest způsobuje." Jak krásně by to znělo, kdyby to myslel upřímně, kdyby o mě opravdu stál. Na druhou stranu bych se pak začal bát, že moje city k němu nejsou pravé, ale spíš posedlost, kterou ve mně vyvolala ta jeho schopnost.
Jeho starší černovlásek tiše zasténal.
,,Říkám to, protože to tak je, Sasuke. Samozřejmě, že jsem se vždycky držel zpátky, protože kdybys mě nenáviděl, rozhodně by to pro tebe bylo zdravější než tohle. Ale nemůžu snést to, jak si myslíš, že pro mě nic neznamenáš. Jednou jsem ti to už řekl, řekl jsem ti, že tě mám rád a ty si mi buď neuvěřil, nebo jsi na to zapomněl. Nebo si to jednoduše slyšet nechtěl. A mně se to vlastně hodilo, byla to jedna ze slabších chvilek a já chtěl, aby ses ode mě držel dál, pořád to chci, protože jsme jednoduše sourozenci a fyzická přitažlivost není žádoucí. A o tvojí schopnosti nebo o jejím dosahu nevím vůbec nic, mám strach, co by ti to udělalo, kdybychom v tom pokračovali. Je asi krátkozraký dávat ti varování z jedinýho známýho případu v historii, ale na druhou stranu je to jediná informace a já tvůj život riskovat nechci." Itachi si snad až zoufale povzdychl. ,,Kdybys mě znal, hned bys poznal, že pro mě nejseš další v řadě. Táta na to přišel hned, už tehdy v nemocnici. Nevyčítám ti to, ale teď už to dál zapírat nedokážu, když vidim, jak tě to ničí. Bohužel se teď budeš muset srovnat s vědomím, že si tě držim od těla a při tom bych byl radši blíž, mnohem blíž. Někdy až tak blízko, že by to hraničilo s morálkou. Ale asi potřebuješ vědět, jak na tom seš. Chtěl jsem ti to usnadnit, jenom to a nic víc. Myslel jsem, že pro tebe bude jednodušší přijmout fakt, že mě nezajímáš, než to, že to, co chceš, chci i já, ale můj mozek a ten strach mi to nedovoluje."

,,Itachi..." Přisunul jsem k němu blíž, abych se ho mohl dotýkat. ,,Rád neznamená milovat... A bylo to jen jediný slovo, to jak ses ke mně choval, říkalo úplně něco jinýho. Mně je dobře, když tě můžu mít vedle sebe, když vím, že se zase vrátíš, abys mohl být aspoň chvíli jenom se mnou. To tvoje odmítání mě spíš deptalo, než aby mi pomáhalo," přiznal jsem mu. ,,Sice jsem nikdy nemiloval, ale asi nějak tak to vypadá, asi tak se teď cítím... nevím, jestli kvůli tvým očím nebo z vlastní vůle. Rád bych to věděl, ale ty si mi nedal šanci to zjistit. A proč? Protože nešťastnej život do osmdesáti let má větší cenu než ten do třiceti po většině stránkách naplněnej? Pro mě ne. A pro tebe?" Zase jsem se odtáhl, abych ho nenutil jednat pod mým vlivem. On sám se musí rozhodnout, jestli teď zůstaneme bratři nebo... nebo něco víc. Já už se rozhodl dávno a fakt, že je to můj sourozenec, to moc nezměnil.

,,Uvědomuješ si, jak moc je to šílený?" zamračil se starší Uchiha a zakroutil hlavou. ,,Ne že bych neměl pro romantiky pochopení, ale já nevěřim na to pořekadlo, že láska hory přenáší. Víš, o čem tu vůbec mluvíme? Jsme sourozenci, ani ne nevlastní, máme stejný rodiče. Kdybychom se rozhodli bejt spolu jako milenci, nejen, že to je společensky ne příliš přijatelné, ale s homosexualitou už se dneska dá vyjít. Jenže s incestem ne, Sasuke. Co by na to řekla máma, táta? Vím, že táta by s tim nesouhlasil, nikdy by se s tím nesmířil. A já nechci svý rodině celej život lhát."

Tohle mě vůbec nenapadlo. Možná právě proto, že já se nikdy na nikoho ohlížet nemusel. Rodinu jsem našel až teď a nevím, jak se v ní a hlavně jak se k ní chovat.
,,Promiň..." Má pravdu. Zničili bychom svým rodičům život, jak společensky, tak nejspíš i po citové stránce. Možná je neznám, ale oni se snažili znát mě. Nikdy na mě nezapomněli, i když já v ně ani nevěřil. Možná bych jim to mohl vynahradit aspoň takovým způsobem.
,,Zapomeň na to prosím. Hloupej nápad." Přetočil jsem se na druhou stranu, abych mu nemusel hledět za svitu blesků do očí, aby nemusel v mých očích vidět tu ránu. Těžko se člověk ohlíží na druhé na úkor svých vlastních potřeb, když to téměř neumí.
Itachi k němu vztáhl ruku, ale nakonec se zarazil a nenechal ji klesnout na Sasukeho rameno, místo toho ji zase stáhl.
,,Mrzí mě to," odpověděl tiše, ale o upřímnosti v těch slovech se nedalo pochybovat. Pro Itachiho to byl snad i životní styl. Žil pro druhé, a sice to nebylo tak poznat, jako v profesi jeho matky, která zachraňovala životy, on ale sloužil veřejnosti v jiném okruhu. A pro lidi, které miloval, by byl schopen jakéhokoliv sebeobětování. Pokud se však dostaly zájmy dvou stran lidí z jeho rodiny proti sobě, stával se bezmocným.

,,To nemusí. Nemusí tě mrzet, že ti záleží na rodině. Spíš naopak." Já ještě do jeho rodiny nepatřím. Možná po krvi, po schopnostech, ale ne po citové stránce. Máma s tátou pro něj znamenají víc, vychovali ho, znají ho mnohem déle. Já se objevil před pár týdny a společná genetická informace z nás bratry na život a na smrt neudělá. Nemám právo po něm žádat takovou oběť.
,,Dobrou noc, Itachi," otočil jsem se na něj krátce a pohladil ho po tváři, abych ho ujistil, že se nezlobím a chápu to.
Když se otáčel zpátky, Itachi ho za bradu zachytil a naklonil se k němu, rty se otřel o ty tenké, hebké polštářky a na pár dlouhých sekund si dovolil zavřít oči. I z toho jednoduchého dotyku cítil to jemné zachvění a jednoduše věděl, že to není Sasukeho schopnostmi.
,,Ani pro mě to neni lehký," zašeptal, když se lehce poodtáhl. Nebylo to řečeno s úmyslem na sebe upozorňovat, Itachi mu tím jednoduše ukazoval, že v tom není sám. Držel se dlouho a Sasuke se choval tak rozumně... na jednu stranu ho to naplňovalo úžasem, na druhou smutnou skutečností, která se nedala změnit. Proboha, kde je teď ta stará známá zlatá střední cesta?

Usmál jsem se, špatně a pokrouceně, ale přiměl jsem se k tomu. Naštěstí mě v té tmě nemohl vidět.
,,Já vím. Nebudu ti to ztěžovat. Slibuju." Rozhodně ne vědomě. Nemůžu ho nutit, aby si vybral mezi mnou a svou rodinou. Respektive mezi mámou a tátou, rodiči, kteří ho vychovali s maximální věnovanou láskou, a mezi bratrem, kterého sotva zná.
,,Nemusíš mě ani učit. Sice tátu neznám nejlíp, ale vypadá na člověka, co by to dokázal pochopit," navrhl jsem mu. Pochybuju, že mezi mnou a tátou by došlo k tomu, co se vždycky děje mezi mnou a Itachim.

Itachi se odtáhl a mírně se zamračil.
,,Ne, já ti to slíbil a taky to tak hodlám udělat..." mírně přivřel oči, jako by ho v tu chvíli něco napadlo, nebo mu spíš něco došlo. ,,Táta ví, že svoje schopnosti ještě úplně neovládáš a tak počítá i s pár... chybama," trhl starší černovlásek rameny. Jestliže právě nalezl kompromis, nejspíš se nejednalo o ten nejlepší z nejlepších, ale stále poskytoval jistou naději. ,,Sice to nic neřeší nastálo, ale taky si za tu dobu můžeme začít lízt na nervy..." Možná, že to tak osud chce, jestliže budou oba schopni žít po dobu Sasukeho učení i jako milenci do chvíle, než nejmladší Uchiha svůj talent zkrotí, možná už se Itachi na svého brášku dokáže dívat jinýma očima, mohl by ho brát vážně.
Každopádně si alespoň ověří, jestli k sobě skutečně cítí ten obyčejný a zároveň nejvyšší cit nebo se jen oba navzájem chytili do iluze v domnělé touze po tom druhém.

,,Tak dobře. Děkuju... za všechno." Nedokážu se na něj zlobit jen proto, že mě nechce. Rozhodně ne pro ty důvody, které bych měl i já chápat. Taky chápu, jen mě to mrzí. Nejde zapomenout tak snadno, jako to šlo u předchozích vztahů. Vždycky zůstane ten zvláštní pocit, ale zase rychle zmizí, když v tom nikdy nehrála roli láska. Jenže k Itachimu cítím něco daleko významnějšího a hlubšího než k mým předchozím partnerům. Ať za to může moje srdce nebo jeho oči, nic to nemění na tom, že to zkrátka bolí.

,,Měli bychom spát..." Nepotřebná věta, ale nutná pro to, aby se oba myšlenkami vrátili zpátky do místnosti. Venku hromy pozvolna slábly, najednou mohli vnímat jen ten klid a mír, narušený drobnými kapičkami deště. I ten se však pozvolna uklidňoval. Itachi se v tu chvíli nedokázal rozhodnout, jestli zůstat, nebo se sebrat a odejít, proto se možná ani nepohnul, jen ležel na zádech vedle svého mladšího bratra. Nakonec měl pravdu, když tvrdil, že dnes ani jeden neusne.
Jeho mladší sourozenec se však cítil až příliš vyčerpaný na to, aby nakonec nepodlehl spánkové invazi. S jednou rukou pod hlavou, otočený zády k bratrovi do hodiny usnul. Možná právě i díky vědomí, že tu s ním Itachi zůstal.
Probudil se až se svítáním, otočil se na druhou stranu a nevědomky se usmál na svého staršího sourozence. Po ránu vypadal stejně kouzelně, jako po sprše, jako nemocný, jako... vždycky mu to slušelo. Za každé situace.
,,Přistižen," zamumlal Itachi ještě v polospánku a přivřené oči zase úplně zavřel. Jestli se večer ostýchal se k Sasukemu přitulit, teď, po ránu a z rozespalosti, mu to nedělalo moc potíží. S jednou rukou položenou na pase mladšího tmavovláska se k němu sám přisunul, aby schoval tvář pod Sasukeho bradu, mezi krk a polštář a s až kočičí roztomilostí tlumeně spokojeně zavrněl. Vypadali jako skuteční partneři po vášnivé noci, i když u nich ten večer tahle část chyběla, o pravosti všeho toho potěšení z pouhého dotyku blízké osoby nešlo pochybovat.

To snad...
Moje srdce začalo tlouct jako při útěku z nejstřeženější věznice. Jen jsem bezmocně zalapal po dechu a vnořil nos do jeho vlasů. Při tom jsem sváděl urputný boj se svými hormony - obejmout ho nebo zůstat nečinně ležet?
Já nechtěl ve skrytu duše ani jedno, protože ve skutečnosti bych ho nejradši pod sebe povalil, zahrnul polibky a splnil mu všechno, o co by jen požádal.
,,Ita... chi..." Opatrně jsem mu položil dlaň na záda a začal ho jí po nich hladit. Nic víc, přestože se mi ta ruka třásla, jak se toužila posunout i na jiné části jeho těla.

Jeho černovlásek se k němu natiskl ještě víc a na tenkých rtech se mu objevil spokojený, jemný úsměv. Jen na chvíli se zlehka pohnul tak, aby se svou tváří tak zvláštně důvěrně otřel o tu jeho. Nechoval se tak často, jen když věděl, že mu rozhodně nic nehrozí, a že si to může dovolit. Jakmile pootočil hlavu, dotkl se rty jeho krku a v prstech jemně stiskl látku jeho osušky, ve které spal, když při tom cosi nesrozumitelného nevinně zamumlal.

Nevím, jestli spí, nebo už je částečně vzhůru, ale to co teď předvádí, mě asi brzy dožene k šílenství. Za celou tu dobu, kdy jsme spolu spali, se jedinkrát nezachoval tak důvěrně jako teď. Asi bych spíš řekl mazlivě než důvěrně, ale to jak se ke mně lísal, tomu dodávalo na intimitě.
,,Odkdy jsme tak přítulní...?"Zašeptal jsem mu do ouška, aniž bych ho přestal hladit po zádech. Ztišil jsem schválně hlas, abych ho případně nevzbudil, kdyby ještě spal.
Jeho starší tmavovlásek se pod těmi příjemnými doteky na zádech ještě o trochu těsněji přitulil k mladému Uchihovi a nosem se mu něžně otřel o ouško. Nohou zlehka zachytil Sasukeho kotníky a přitáhl si je k sobě.
,,Co máme brášku," zavrněl tiše stále se zavřenýma očima. Itachi se skoro nikdy nemazlil. Jeho vztahy vystihoval pojem letní bouřka. Rychlé, prudké, ale brzy se vyprší a zmizí. Jeho dospělá, chladná a nepřístupná povaha měla i jiné, o něco slabší stránky, třeba ty, kde ještě balancoval na pomezí snu a bdění. Věděl o nich a většinou je nikomu neukazoval. Nikomu, komu by nehodlal svěřit svou plnou důvěru.

On nespí?!
Moje srdce se znovu rozbušilo jako starověkému divákovi při sledování gladiátorského zápasu.
,,Itachi, já ale..." nevěděl jsem, jak mu mám naznačit, že mi takovým chováním způsobuje jisté potíže mezi nohama. ,,Jsi roztomilej," dokončil jsem větu nakonec trochu jinak a znovu ho políbil do vlasů. Jestli to dělá z vlastní iniciativy, tak mám snad právo na to si tu chvilku štěstí užít.
,,Ale," zavrněl s úsměvem na rtech starší černovlasý. Taková rána by si upřímně nechal líbit častěji. Bylo mu s ním... dobře, až teď, když nad tím dokázal trochu uvažovat, si to plně uvědomoval. Dlouho neměl vedle sebe nikoho, ke komu by se mohl takhle beztrestně tulit. Pořád se ale ještě nacházel v sladkém polospánku, jinak by nedokázal pohnout rukou tak, že Sasukemu osušku už přes noc částečně rozmotanou stáhl pohybem ruky z boků úplně, když pak ještě vklínil nohu mezi ty jeho.
,,Bráško..." zamumlal a vynutil si místečko mezi Sasukeho ramenem a krkem.

Už jsem bráška?
Já se z tebe zblázním, Itachi. Jednou mi řekneš, že náš vztah prostě nemůže fungovat, pak mi tvrdíš, že mě máš sice rád, ale i tak se mnou nemůžeš být, protože by to zničilo rodinu a teď se ke mně lísáš, jako kdybys včera vůbec nic neřekl? Co po mně vlastně chceš... bráško?
Nedokázal jsem nic z toho říct nahlas. Tohle nepochopí nikdo, kdo po někom nikdy netoužil každou buňkou svého těla. Můžu mít jakékoliv ideály, ale jakmile moje tělo po něčem prahne, rozum mu to těžko bere.

Pohladil jsem ho místo po zádech po šíji a zároveň se natáhl druhou rukou pro mobil. Ten naštěstí hlásil víkend, takže nemusím volat Hatakemu, abych si vymyslel další výmluvu, proč jsem nemohl přijít do práce. Poslední dobou ztrácím absolutně přehled o čase...
 


Komentáře

1 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 26. dubna 2018 v 14:00 | Reagovat

Whoa... oni se tam mazlej :D :D :D před tím takový vážný rozhovor, aby na sebe moc nesahali a teď zas to Itachi porušuje... zas ten Itachi... ale jo ať si to užijou... schválně jak to bude dál... nějak se bojím, aby mu tam nevtrhla Mikoto... Fugaku by to možná nějak se sáhodlouhou přednáškou přešel, ale Mik by měla strašný šok... hmm nebo by byla celá dojetím pryč.. že takhle si to vždycky představovala... jen kdyby byli mladší :D :D

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 1. května 2018 v 19:03 | Reagovat

boooze su spolu neeeskutocne sladky a krasny a zlaty a neskutocne rozkosny. to rano bolo kuzelne. som zvedava ako toto nakoniec dopadne. som zvedava co bude dalej. snad odtanu spolu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.