Smrtelná touha 14.

29. března 2018 v 5:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Nevěděl jsem vůbec jak zareagovat. Ta žena mi připadala cizí, přestože se podle všeho dala nazvat mojí mámou. Nikdy jsem nepřemýšlel, komu z rodičů se podobám víc, ale při pohledu na ni mi to okamžitě došlo, aniž bych nad tím hluboce uvažoval.
Přestože toho dětská mysl nasaje mnohem víc než ta dospělá a snadno si zapamatuje, tak mě tu nic nepřipadalo povědomé. Jediná vůně, jediný pohled... ale její hlas mi zněl částečně jako něco, co už jsem kdysi hodně dávno slyšel a nedokázal zařadit.
,,Vážně je to..." dostala ze sebe žena až přiškrceně a pozvolna k mladíkovi natáhla ruku, jako by se bála, že to není skutečnost. Její roztěkaný pohled vyhledal bezradně Fugaka.
Fugaku jen přikývl a věnoval jí letmý úsměv.

Vypadala, že tomu sama nevěří, že pochybuje a bojí se zklamání. Stejně jako já. Rozhodl jsem se svoje rodiče nadobro vypustit z hlavy a teď mě okolnosti nutily svoje rozhodnutí znovu zvážit. Chtěly po mně, abych vstoupil na zamrzlou hladinu, která se může každou chvíli probořit. Možná se ukáže, že se spletli a já nejsem jejich syn, nebo je něčím zklamu. Přesto jsem se odvážil na ten tající led vstoupit a mámu obejmout.
Vůně všech těch květin mi připadala cizí, ale ta její osobní ve mně vyvolala něco, co snad v mojí mysli ani nikdy neleželo, nebo jsem to uložil až moc hluboko.
,,Mami...?" Vyklouzlo mi a zároveň v uších zazněl vlastní dětský hlas, s ním se mi vybavila i vzpomínka na to, jak se snažím stát a ona mě drží za obě ruce, abych nespadl.
Její tichý vzlyk mu byl jedinou odpovědí, když po tom nejistém oslovení jen jemně a něžně zesílila stisk svého sevření. Byla to žena, proto její objetí konejšilo a tišilo. Jedna z mála věcí, které dokáže jen matka. Jako by se veškeré pochyby tím dotykem rozplynuly. Tiskla ho k sobě, její slzy štěstí mu máčely tričko a krk, ani si je už neotírala hřbetem ruky, jen Sasukeho u sebe držela a tiše plakala.

Cítil jsem z ní všechny ty roky samoty, kdy jsem jí chyběl, a mrzelo mě, že já na ni tak snadno zapomněl. Vytěsnil jsem ji úplně ze svojí mysli, jako všechno, co by mě mohlo zranit. Jenže já neměl na výběr, kdybych to neudělal, skončím jako většina opuštěných dětí - na dně a bez šance na lepší vyhlídky.

Fugaku je tam nechal stát o samotě, aby si mohl jít vyřídit jeden důležitý telefonát.
,,Itachi? Chci, abys přijel. Hned teď." Nic synovi nevysvětloval, nic neprozrazoval, jen mu důrazně naznačil, že se jedná o něco skutečně naléhavého.
Černovlasý muž odložil rozečtené dokumenty, tenkou propiskou v tlusté knize práv si založil stránku a zvedl se od stolu.
,,Jsem tam za deset minut," potvrdil otci a zavěsil. Mezi oběma muži panovala až úctyhodná upřímnost, čestnost a loajalita. Itachi měl své rodiče rád, a protože Mikoto nebyla za dob jeho dětských let sto řádně fungovat, měl otce jako svůj hlavní vzor. Nikdy to matce ale nezazlíval, beztak víc lnul k Fugakovi, protože si s ním většinou i rozuměl víc. Teď věděl, že pokud by se nejednalo o něco urgentního, nevolal by mu otec osobně, ale vzkázal by to po svých asistentech, a kdyby mu to chtěl říct po telefonu, už by tak učinil, takže jen vyšel na chodbu, sebral svůj černý kabát, kolem krku si omotal šálu a aniž by se namáhal se zapínáním, nasedl do auta. Nebral řidiče takhle večer, měl s ním domluveno, že po sedmé hodině ho bude vozit, pouze pokud si to domluví předem.
Fugaku už na něj čekal u brány, aby mu ji otevřel. Vždycky když synovi zavolal, aby přijel, ukázal se tu do několika minut.
,,Pojď dovnitř, všechno si to povíme tam," snažil se Itachiho popohnat dovnitř, jakmile se objevil, aby zbytečně nemokli.
,,Upřímně, Itachi... já nevím ani kde začít. Tak snad - máme tu s mámou návštěvu. Tvého přítele... lékaře, nebo jak ho mám nazývat," podíval se na syna tázavě, jako kdyby snad z jeho reakce mohl vyčíst všechny odpovědi na své otázky.
,,Upřímně netušim, kam míříš, tati, takže mi dovol jedinou otázku: je něco, co bych měl vědět, než vstoupím do obýváku?" Pozvedl Itachi obočí, zatímco druhou rukou nacvičeně věšel kabát na obvyklé místo za dveřmi. Jeho výraz by se dal považovat za povrchní, ale Fugaku věděl, že se skutečně jedná o upřímný zájem ze strany černovlasého Uchihy.
,,Ne, všechno se dozvíš až tam." Fugaku mu naznačil, aby vešel dovnitř.
Na pohovce těsně pře plápolajícím krbem tam seděla Mikoto spolu se Sasukem.
,,Sedni si," ukázal Fugaku na volné místo v křesle přímo naproti mladému lékaři. On sám usedl na místo naproti své ženě.
,,Rodinné večery jsou skvělé, nemyslíš?" Zeptal se svého staršího syna stále s tím zvláštním zkoumavým podtónem.
,,Tati," oslovil ho Itachi snad až s káravou důrazností. ,,Vážně mě začínáš děsit," dodal se zvednutým obočím, a pak se otočil na Sasukeho. Ve chvíli, kdy pohled jeho onyxových třpytivých duhovek dopadl na ruku mladého černovláska, již v těch svých tiskla Mikoto, jemně se zamračil a zadíval se na Sasukeho.
,,Tak co tu dělá?"
,,Přišel sem, protože ty si mu odmítl pomoc. Nemá rodiče. Jmenuje se Sasuke. Je o pět let mladší než ty. Podle všeho Uchiha. Kolik nápověd ještě potřebuješ?" Zavrčel na něj Fugaku trochu nevrle. Itachi už jako dítě prokazoval vysokou inteligenci, proto si Fugaku podezíral z toho, že už to dávno ví, jen to před nimi tají.
Jeho starší syn mu očividně hodlal něco od srdce odpovědět, ale potom se zarazil a jeho uhlově černé oči se zaměřily na chlapce sedícího vedle jeho matky. Němě pootevřel rty, pak je zase přitiskl k sobě. Díval se na mladého lékaře jako na zjevení, možná, že kdyby ho někdo v tu chvíli dovezl do nemocnice, uvěřili by mu, že potřebuje hospitalizaci.
,,Ne..." zašeptal suše a mírně zakroutil hlavou. Zhluboka se nadechl a to gesto zopakoval, jen o něco důrazněji, aniž by pohled z černovláska spustil. ,,Ne. To není..." I přesto, co říkal, bylo poznat, že se mu zrychlil dech, a že si jistá část jeho racionálního uvažování je dávno pravdy vědoma. Trhaně se nadechl a vstal. ,,Sasuke je..." couvl. ,,Můj bráška je mrtvej!" Vykřikl snad až s nepochopitelnou zoufalostí a náhlou bolestí v těch onyxových duhovkách. Chvěly se mu rty, když se otáčel a rychle procházel dveřmi z místnosti, kde celá jeho rodina seděla.
,,Itachi!" Fugaku chtěl jít okamžitě za ním, ale byl zadržen Sasukem, který se ač nerad vysmekl z matčina sevření.
,,Kde má pokoj? Já si s ním promluvím," ubezpečil otce se zvláštní naléhavostí.
,,První poschodí, třetí dveře napravo," sdělil mu Fugaku po kratší odmlce, jako kdyby přemýšlel nad tím, jestli je to dobrý nápad.

Šel jsem pomalu, abych ho nevyděsil. Nepřipadal mi už zranitelný, ale skutečně zraněný.
,,Itachi..." zašeptal jsem jeho jméno. Seděl tam na posteli, zády ke mně. Ne, on mě vážně až doteď nepovažoval za svého mladšího bratra. On prostě úplně všechny důkazy přehlížel. Rozuměl jsem mu, protože já se s tou bolestí vyrovnával stejně.
Klekl jsem si z druhé strany na postel a zezadu k němu po kolenou dolezl.
,,Neposílej mě zpátky pod zem... prosím." Opřel jsem se čelem o jeho rameno, aniž bych říkal cokoliv dalšího.
Itachi se tiše nadechl a pevně zavřel oči. Mlčel. Neskutečně dlouho mlčel, až to Sasukemu připadalo ne jako minuty, ale hodiny, že by se nedivil, kdyby se za okny objevil zlatavý kotouč vycházejícího slunce.
,,Ujišťovali mě o tom, že se vrátíš," hlesl nakonec hlasem, v němž pro jednou chyběla jeho specifická jistota. Jako by k němu mluvil z minulosti, nebo na ni alespoň vzpomínal a přehrával si její obrazy v mysli. ,,Nepotřeboval jsem to slyšet, věděl jsem to," vydechl jemně roztřeseně. Po odmlce ale pokračoval. ,,Matku si odvezli, táta tu zůstal se mnou. Po... deseti letech mi začali tvrdit opak. Můj táta se mnou takhle seděl a chtěl, abych se přes to přenesl a zapomenul. Všichni to chtěli, při tom to sami nedokázali..." Kousl se do rtu a odvrátil od Sasukeho tvář, těžko říct, proč nechtěl, aby ji teď viděl. ,,Mrzí mě, že jsem nakonec..."

,,To je v pořádku," vydechl jsem smířlivě. ,,Já se přece nezlobím. Nic ti nevyčítám. Já si ani nechtěl na nic z toho jednoho jedinýho roku vzpomenout..." Chytil jsem ho za bradu a natočil si jeho tvář k sobě. ,,Jen tě prosím, neodháněj mě. Nechci ti nabourávat tvůj život takovej, jakej ho znáš - beze mě. Ale ani už nechci být sám... já už nechci. Prosím, dovol mi vrátit se zpět sem." Přesně ani nevím, kdo ti tři jsou, ale patřím k nim a opravdu je chci poznat, jenže bez Itachiho souhlasu se neodvážím.
Itachi měl pořád zavřené oči, ale zpod černých řas mu na bílou tvář unikla jediná drobná slza bolesti. Něco, co tolik let svého života bral za samozřejmost, je teď nucen změnit a to nebyl jednoduchý úkol. Jeden koutek úst mu ucukl v bolestný úsměv, když se otočením hlavy vymanil ze sevření jeho prstů a jeho černé oči se zahleděly někam daleko z okna před ním.
,,Když ti dovolím se ke mně přiblížit, ublížím ti," vydechl tiše.

,,Ubližuješ mi teď. Tím, jak mě od sebe odháníš. Ať už se mezi námi stane cokoliv, bude to vždycky lepší než tohle tvoje... odstrkování," řekl jsem už mírně vyčítavým hlasem. ,,Jestli proti mně něco máš, řekni to teď a já odejdu, ale jestli se mě snažíš chránit, tak s tím... promiň, ale s tím si můžeš jít maximálně tak do... víš kam, protože mně tím fakt nepomáháš." Na něj jemné zacházení neplatí. Nevím sice přesně, o co se snaží, ale moc se mu to nedaří.
Černovlasý muž jen snad smířeně zakroutil hlavou.
,,Ne, o to nejde," odpověděl mu a dvěma prsty si na pár sekund stiskl kořen nosu. Pak ruku spustil a rezignovaně se na mladého černovláska otočil. Jeho třpytivě černé oči toho říkaly mnoho, ale jen těm, co v nich dokázali číst. ,,Mám tě rád, Sasuke," vysvětlil tlumeně, spíš jako konstatování faktu, se kterým se sám dlouho snažil vypořádat, nebo alespoň popřít, ale bezvýsledně. Znovu se od něj odvrátil, jako by odpovědi na všechny otázky mohl nalézt za sklem velkého okna. ,,Měl jsem tě rád ještě před tím, než jsem zjistil, že jsi můj bratr." Tlumeně a snad i bezradně si povzdychl. ,,A po tom, co jsem to zjistil, mě to donutilo mít tě rád ještě víc."

Mám se smát nebo brečet? On si snad země dělá srandu? Pro ty dvě slova se ode mě drží tak stranou? To postrádalo smysl.
,,Jestli mě máš rád, tak mi přestaň ubližovat. Když jsem s tebou, možná to jen umocňuje moji závislost, ale bez tebe je mi ještě hůř. Viděl si to sám... a čím dýl jsem bez tebe, tím je to horší, ne lepší. Měl... měli bychom změnit taktiku, nemyslíš?" Další můj zoufalý pokus, který se on určitě bude snažit sabotovat nebo rovnou odmítnout.
Itachi ho ale najednou chytil za spodní čelist a donutil mu čelit pohledu těch nekonečně temných očí. Sasuke však necítil, že by používal jakoukoliv schopnost ovládání, nebo se o to pokoušel. ,,Vyspal jsem se s vlastním bratrem. A udělal jsem to několikrát. Závislost se neléčí častějším přísunem, to přece víš..." zasyčel tiše.

,,Tohle není zrovna běžná závislost a s tebou nemám potřebu lízt někde přes zábradlí," ujistil jsem ho a provokativně se na něj usmál. Prvně jsem cítil, že mám navrch já. Nutno dodat, že můj starší bráška vypadá opravdu kouzelně, když neví kudy kam.
,,Tvůj... no vlastně náš táta to ví. Slíbil mi, že mámě zatím nic říkat nebude, dokud si to my dva nějak nevyřešíme. Neřekl ale jak... takže?" Trochu jsem se k němu přiblížil a opřel se svým čelem o to jeho. ,,Itachi, já to bez tebe nezvládnu... když mě budeš ignorovat, tak z toho mostu nakonec skočím. Buď mě u sebe nech, nebo mě nauč to ovládat." Schválně jsem to nepodal jako žádost, vždyť i on musí vědět, že jiná možnost není.
,,Tomuhle se, myslím, říká vydírá..." zarazil se a trochu přetrhávaně zalapal po dechu, přivřel oči a v prstech stiskl pevně látku deky, na níž seděl.
,,Sasuke, nech toho," zavrčel výhrůžně.
Mladý Uchiha pochopil, co svému staršímu sourozenci způsobil, až když zpozoroval jeho prudké nádechy a zlehka se chvějící nedočkavě pootevřené rty. Itachi pohledem neuhýbal, nejspíš ani nemohl.
,,Dobře..." zasyčel tiše. ,,Tak jo, budu tě učit, jenom přestaň..." zasténal zoufale, když si uvědomil, jak je Sasuke blízko.
Nevěděl jsem, co mu dělám, ale ten jeho pohled vypadal při nejmenším zajímavě. Jako kdyby měl potíže se ovládat...
,,Jak mám přestat?" Zeptal jsem se s mírně pozdviženým obočím. Neumím s tou technikou zacházet, nikdo mě to neučil. A i když nemůžu popřít, že teď po Itachim toužím, tak se s ním manipulovat nepokouším. Rozhodně ne vědomě.
Černovlasý muž moc dobře věděl, že nestačí jednoduše odtrhnout pohled. Znovu se zhluboka nadechl.
,,Mysli na něco... asexuálního... dřív než tě..." zašeptal a jemně se k němu naklonil. Jejich hebké rty se konečně dotkly. ,,Než tě tu znásilním..." přivřel oči a něžně ho na horní ret políbil.
,,Víš... já se bojím... že mě nebudeš... muset ani znásilňovat," zašeptal jsem na oplátku a ztíženě vydechl.
Jak mám myslet na něco asexuálního, když mám naproti sobě jeho?! Skoro automaticky jsem se mu posadil obkročmo na klín a plně se mu vnořil do rtů. Ani já to nemohl zastavit. Nešlo si říct "ne" a odtáhnout se. Úplně mě pohltila ta představa, že si mě Itachi vezme ve svém vlastním pokoji z dětství. Jako kdybychom byli zase něco víc než jen milenci i než bratři...
,,Tohle je... neskutečně perverzní... uvědomuješ si to?" Zavrčel mu skrz zaťaté zuby, ty ale po chvíli odtáhl a začal Sasukemu divoce vnikat mezi rtíky hluboko do úst. Rukama mu automaticky sevřel boky a přitáhl si ho těsněji na svůj klín.
,,Ty se vůbec nesnažíš to zastavit," obvinil ho, když se škádlivými kousanci dostal podél čelisti na Sasukeho sametový krk, který okamžitě ochutnával rty a laskal jazykem. Dlaněmi mu zezadu zajel za lem kalhot a stiskl pevně jeho dvě půlky toho lákavého zadečku tak, aby je odtáhl od sebe.
Nedokázal jsem mu odpovědět, dokud nepustil moje rty ze svého zajetí, protože já se z vlastní vůle odtáhnout neuměl.
,,Já nevím jak..." upozornil jsem ho na jistý problém. ,,Nevím, jak se to ovládá..." zajel jsem rukama k zipu jeho kalhot, abych osvobodil jeho chloubu ze zajetí látky. Ze slabin mu sálalo příjemné teplo, až jsem musel tiše zasténat. Nezáleželo na tom, že jsme to spolu dělali naposledy včera, chtěl jsem ho v sobě se stejnou touhou, jako kdybychom se viděli po několikaročním odloučení.
,,Pro - miň, ale já..." Odtáhl jsem se od jeho rtů a položil si hlavu na jeho rameno, aniž bych ho pouštěl z rukou. ,,Itachi... já... prosím..." Jednou rukou jsem zajel ke svému poklopci, rozepnul knoflík i zip a pokusil se stáhnout si spodní prádlo.
Jeho starší společník zalapal po dechu, mírně ho za zadeček nadzdvihl a shodil na postel pod sebe.
,,Máš se co učit, bratříčku..." zašeptal se rty u jeho ucha, než jazykem na to místečko zaútočil. Prsty mu při tom stáhl jak kalhoty, tak spodní prádlo. Kolenem ho donutil roztáhnout nohy a pozvolna se mezi ně vklínil. Vzepřel se na loktech a přiblížil se klínem k tomu jeho tak, aby se úplně první z celého těla dotkla špička jeho chlouby té Sasukeho, o kterou se pak v podobě jednoho přírazu otřel.
,,Tak buď aspoň potichu..." zasténal mu do černých vlásků a vsál mezi rty jeho lalůček. Nechtěl... ale nemohl přestat, nebylo to v jeho silách. Možnost, že budou přistiženi vlastními rodiči, ho spíš vzrušovala, než děsila.
Ať jsme obvykle byli kdekoliv, mohl jsem křičet, ale tady do doopravdy nešlo. Nezbylo mi nic jiného než se zahryznout Itachimu do látky košile. Mezitím jsem si naslinil dva prsty a vnikl jimi do svého touhou rozpáleného otvoru.
Připadal jsem si hrozně vyčerpaný a zničený, přesto moje tělo podávalo až nadlidský výkon. Víc než po spánku teď toužilo po té hřejivé sněhově bílé pokožce mého vlastního sourozence.
To, co tu teď dělali, bylo zakázané, společensky nepřípustné a zvrácené... a přece se ani jeden z nich nepozastavil. Itachi se ze začátku bránil, ale teď už se té touze podpořené Sasukeho neuváženým použitím schopností úplně poddal. Tiskl si ho na svůj klín, přivíral oči a nořil se mu do těch sladkých rtíků, když se mu o zadeček otřel svou chloubou a jeho dlouhé prsty se obtočily kolem Sasukeho zápěstí. Tlumeně vydechl a jeho rty a jazyk se přesunuly o něco níž, aby mohly laskat jemnou kůži na krku a klíčních kostech.

Opatrně jsem prsty vytáhl ven, aby se do mě Itachi mohl dostat. Cítil jsem z něj tu netrpělivost a potlačování chtíče, už jsem ho nemohl nechat dál trpět. Zvlášť když já na tom nebyl o moc jinak.
Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, jestli sem někdo může vejít. Naši rodiče pro mě zůstávali pořád víceméně cizími lidmi a já netušil, co od nich čekat. Itachi naproti tomu působil lehce nervózně, abych ho uklidnil, políbil jsem ho něžně do vlasů a sám se o jeho nástroj otřel.
Z jeho rtů mu uniklo tiché zasténání, když ho chytal za boky a jemně do něj špičkou pronikal. Jeho rty mezitím hladově přejížděly po hebké kůži na Sasukeho hrudníku, sem tam jazykem zavadil i o jeho bradavku, několikrát ji vsál mezi rty a něžně promnul v zubech. Laskal ho s takovou péčí, že bylo až těžko uvěřit, že jedná pod vlivem Sasukeho schopnosti ovládání, ačkoliv nebylo pochyb, že tu reakci minimálně mladý Uchiha sám spustil, protože jeho starší bratr se na začátku bránil.

Sám jsem mu vyšel pánví vstříc, aby se do mě dostal úplně. Hned na to jsem mu odhrnul vlasy z obličeje, abych na něj viděl. Zase vše dostávalo nový význam a smysl. Itachi už pro mě nepředstavoval tajemného démona. Stal se mi mnohem bližším než kterýkoliv jiný člověk, který prošel mým životem.
Můj starší bratr... Můj dokonalý starší bratr... Přivřel jsem oči a slabě zasténal, aby mě Itachi nenapomínal, že jsem moc hlasitý.
Místo pokárání se mu dostalo naprostého umlčení, když se Itachi svými horkými rty natiskl na ty jeho a svým jazykem ho provokoval k aktivitě. Jednou rukou na Sasukeho kříži si ho zvedl k sobě a donutil ho tak mírně se prohnout, ve stejném okamžiku se třísly dotkl jeho zadečku.
,,Sasuke..." zalapal po dechu a tlumeně mu do rtíků zamumlal jeho jméno.

Slyšet svoje jméno z jeho úst znělo tak magicky, protože ho příliš často neříkal. Nikdy mě neoslovoval, nikdy o mně nemluvil jako o Sasukem. I když mě dnes spatřil sedět vedle naší mámy, nedokázal mě nazvat ani zájmenem. Jako kdybych byl nikdo.
,,Itachi..." zašeptal jsem na oplátku a zase se ponořil zpět do jeho rtů.
Jeho starší sourozenec tiše zavrněl a přidržel si ho za boky, když proti němu poprvé přirazil. Moc dlouho nečekal a bral si ho stále prudčeji a divočeji, nejspíš ho na jednu stranu chtěl přivést co nejdříve k vrcholu, na druhou stranu z jeho chování přímo sálala ta touha po svém vrcholu, zvláštní, sobecká a přeci tím specifickým způsobem příjemná, protože si k tomu vybral Sasukeho.

Sténal jsem mu do rtů, aby nás ani jeden z rodičů neslyšeli, přestože táta o našem vztahu podle všeho ví, nepůsobilo by asi ani na mě, ani na Itachiho nejlíp, kdyby i věděl, co tu právě provádíme.
Obtočil jsem Itachimu ruce kolem krku a natiskl tak naše těla ještě víc na sebe, zároveň mu tak umožnil do mě lépe pronikat.
Itachiho rty s jeho posledním přírazem přejely po Sasukeho spodní čelisti a jeho zoubky se něžně, ale důrazně zakously do tenké, jemné kůže na straně krku mladého Uchihy. Ta drobná bolest jen umocnila slast, která se oběma mužům rozlila tělem a rozechvívala každý nerv. Itachi byl očividně vzácným případem, protože zatím téměř vždycky dokázal odhadnout a sladit se se svým partnerem tak, aby onen překrásný pocit mohli prožívat společně. Tiše vydechoval a rukama si ho stále tiskl k sobě, jako by neměl ani v plánu ho kdy pustit.

,,Aaaargh, Sasu..." zasténal pak po chvíli ticha a zabořil tvář do jeho havraních vlásků. Zase, zase to udělal.
 


Komentáře

1 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 29. března 2018 v 18:32 | Reagovat

Hmmm... dobře nějaká lehká racionálost tam byla, ale pak zmizela... to se dá akceptovat... ale pochybuji, že Fu bude tolerovat jejich vztah dál, budou se to určitě snažit nějak vyřešit... hmm... zase moc otázek... těším se na další díl...

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 30. března 2018 v 18:45 | Reagovat

konecne sasu nasiel svoju rodinu a vie kde patry.ta scena s ked spoznal vonu svojej mami a spomenul si bola kuzalna... booze ale su spolu neskutocne sladky a krasny a zlaty a neeeeskutocne rozkosny. som zvedava ako dlho bude fugaku ich vztah tolerovat. snad im to nezatrhne. to sasukeho eeem vyznanie bolo naozaj sladke. sasu bol neskutocne rozkosny. ale chudaci bracekovia. obaja sa pri tom druhom nevedia ovladat. booze snad sa to sasu nauci rychlo ovladat a iti u v tom pomoze. snad to nakoniec cele dobre dopadne a bracekovia ostanu nakoniec spolu... :-D

3 MeLo MeLo | 1. dubna 2018 v 0:39 | Reagovat

Mohla bi si dokončiť stale vikazuje zle chovanie ;-)

4 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 2. dubna 2018 v 18:47 | Reagovat

[3]: Kiddo, prosím cannon věci se už nepíšou, navíc Ája sama někdy před xlety říkala, že prostě SasuSaku už ne.... tak prosím jdi se naučit kdyse kde píše i/y a nech dospělým pořádnou zábavu.... btw 97% příspěvku tady je přednastavených, to tu taky bylo... že se prostě zveřejňuje to co bylo dlouhoudobu v soukromém archívu a že Ája nemá čas na psaní, věnuje se škole.... tak prosím pšt a nezmiňuj to temné období :D :D :D
Pro Áju: Sorry, ale to všude i mě trochu vytočilo, nemyslím to nijak zle, ale nevidím tady na blogu ten koment poprvé... (navíc když o něco žádáš, tak snad pěkně, bez facepalmchyb a aspoň, když už si nejsem jistý jak se to píše, tak se podívám, jak se to píše ne???!??)

5 Káťa Káťa | E-mail | 2. dubna 2018 v 19:20 | Reagovat

Jej :D ty dva fakt nezastaví ani to, že zjistí, že jsou bratři :D ale jak to chtějí dělat dál 🙄 to jsem zvědavá.....Sasuke je na něm naprosto závislý....

6 Ája Ája | 2. dubna 2018 v 20:49 | Reagovat

[1]: Naše povídky s každým dílem přináší víc otázek :D ...nejvíc mě štve, že spoustu z nich bych dneska napsala úplně jinak, tak dobrý náměty a tak zmařený :D

[2]: Jsem ráda, že se ti ty povídky pořád líbí ^^. Co si tak pamatuju ale, tak to bude mít Sasuke s Itachim ještě pekelně těžký :D.

[3]: Nemohla.

[4]: Já to původně chtěla nechat úplně bez povšimnutí, nasadila jsem na ten komentář jen výraz "jako opravdu?", ale když už teda...
Ten pravopis bych i přešla, taky dělám chyby (když to pak čtu, nejradši bych si namlátila), ale absence slova "prosím" mě taky dost vytočila. Fakt nechápu, kam se v dnešním světě poděla slušnost. Mám takovou podobnou spolužačku, co taky napíše "hej pošli, hej nemáš...." apod, ale to sem nepatří, akorát že to ve mě kumuluje vztek.
Jinak asi není co dodávat, důvody proč už SasuSaku ne jsi vystihla, děkuju :D.

[5]: Brášky nezastaví nikdy nic :D. Zvrhlíci :D.

7 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 2. dubna 2018 v 20:56 | Reagovat

[6]: neviem ako by si to zmenila, ale mne sa to veeelmi paci tak ako to je. podla mna su tvoje/vase poviedky dokonale. ja by som nemenila nic( eeem teda moozno pri niektorych poviedkach na stastny koniec) ale inak asi nic.....:-PPP len by ma zaujimalo ako si na tom s poviedkami. ked dovydavas consored a smrtelna tuha mozeme cakat nieco??? ako to mas s vittani(ci ako to bolo?) :-D  :-D

8 El El | E-mail | 7. dubna 2018 v 21:40 | Reagovat

No joo, braskove jedou. :-D  Shledani s maminkou bylo opravdu kouzelne a moment mezi brasky byl proste aaaaaww. Jsem zvedava jak se to bude vyvijet dal, snad spolu zustanou a Fugaku nebude moc prudit. :D

9 MeLo MeLo | 8. dubna 2018 v 18:05 | Reagovat

Prečo ju nemôžeš dopisať?

10 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 9. dubna 2018 v 1:32 | Reagovat

[9]: Kiddo protože jsi mi způsobilo krásný facepalm poradím ti :D :D :D .... mrkni na datum, kdy byla povídka publikována, potom se mrkni do archívu na to, jak se blog vyvíjel, prostě projeď historii od povídky po současnost a možná ti to dojde... jak by řekl můj kamarád, Sasuke má rád rozhodně jiné ovocíčko než je broskvička... škoda, že jste nemohly vidět ten jeho výraz, když to tvrdil o sobě :D :D :D vtipnej zážitek :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.