Smrtelná touha 13.

14. března 2018 v 8:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Po Deidarově odchodu zase dům ztichl, možná díky tomu Sasuke zaslechl první vzdálené hromy blížící se bouřky. Krápání na okna pozvolna sílilo, když déšť přidával na síle a oblohu sem tam přeříznula zlatavá, oslnivě zářící křivka blesků. Bylo už vážně pozdě a většina nájemníků domu ani nevěděla, co za nečas přichází. Jaký nezvyk, v tak chladném počasí.

Jakmile jsem spustil pračku, rozhodl jsem se rovnou zavolat na informace a zjistit číslo na Itachiho otce. To on sám mě před ním varoval, takže by mi možná dokázal i pomoci. Netvářil se sice zrovna dvakrát přátelsky, ale upozornit mě na nečestné chování vlastního syna dokazovalo, že má charakter.
Číslo mi na infolince našli téměř okamžitě a já na něj hned po zavěšení zavolal.
Ozval se mi nepříjemný hlas pravděpodobně nějaké asistentky.
,,Dobrý večer, promiňte, že ruším, ale nutně bych potřeboval mluvit s panem Uchihou."
,,Řekněte, o co jde, já mu to vyřídím a on se vám podle toho ozve zpět," informoval mě její monotónní hlas.
,,Omlouvám se, ale je to příliš osobní, stačí, když mu řeknete, že jde o jeho syna," upřesnil jsem trochu důvod, proč ho tak naléhavě sháním.
,,Dobře, nashle. Přeji příjemný večer." Skoro bych dal i ruku do ohně za to, že mi přeje spíš noční můry. Nejspíš jsem ji vzbudil.
Ať to ale bylo jakkoliv, sotva do dvou minut se mi ozval Itachiho otec. Nejspíš mu musí na synovi hodně záležet.
,,Promiňte, že ruším tak pozdě, ale už nevím o nikom dalším, kdo by mi mohl pomoct," vynechal jsem veškeré úvodní zdvořilůstky až na omluvu.
,,Sasuke...?" Zkoušel si tipnout s kým mluví. Ani mi nedošlo, že jsem se nepředstavil.
,,Ano, omlouvám se... jsem trochu... popletený."
,,O co jde? Je Itachi v pořádku?" Zeptal se mě s ledovým klidem, jako kdyby ani nemluvil o svém synovi. Ten muž mě vážně mate.
,,Já nevím... ale pamatujete, jak jste mě před ním varoval? Tak dneska mi řekl pravdu... o tom, jak se mnou manipuloval a něco o nějaký dědičný schopnosti." Zase jsem se do toho zamotával. Nevěděl jsem, jak to pořádně pojmenovat, ale zdálo se že Itachiho otec mi rozumí, protože hned zareagoval.
,,Co vám všechno řekl, chcete něco za mlčení? Předem vás upozorňuji, že vám to stejně nikdo neuvěří a spíš se vám vysměje." Sice zareagoval, ale asi to špatně pochopil.
,,Ne, o to mi vážně nejde. Řekl mi, že mám stejnou schopnost, všiml si toho v nemocnici... Prosil jsem ho o pomoc, ale odmítl... A já nemám nikoho jinýho. Svoje rodiče jsem nikdy nepoznal." Vždycky si připadám jako chudáček, když o tom musím mluvit.
,,Rozumím. Já teď zavěsím, pošlu vám ve zprávě svoji adresu. Stavte se klidně ještě dnes, nebo co nejdřív. Ve vašem vlastním zájmu," odpověděl pohotově.
Sice nevím, co od něj můžu čekat, jenže na rozdíl od Itachiho mě hned neodehnal.
Po tak náročném večeru se mi dnes už nikam nechtělo, rozhodl jsem se ho navštívit až zítra po práci, aspoň si to všechno stihnu pořádně promyslet. I ten nepořádek okolo mě přestal rozptylovat, zkrátka to uklidím až ve volném čase.
Jakmile doprala pračka, hodil jsem prádlo alespoň do vany, aby v pračce nezesmrádlo. Vstanu radši ráno dřív, než abych to věšel teď.
***
,,Páni, ono to i žije," neodpustil si poněkud jízlivě laděnou, přesto však zcela melancholicky pronesenou poznámku vysoký světlovlasý lékař, když ráno v kuchyni zaléval všem svým kolegům hrnky.
Sasuke se nikomu z práce neozval pěknou dobu, ale Kimimaro si byl jistý, že k tomu měl i závažné důvody, proto se ani na nic víc neptal. Jenže i mladý černovlásek si musel uvědomit, že práce není místo, kam se dá nepřijít bez ohlášení, speciálně lékaře většinou omlouvá jenom těžká nemoc nebo smrt v rodině, popřípadě vlastní.

Odkdy Kimimaro ryje do ostatních? To mi víc sedí na Naruta, ale ten se naštěstí nikde v mém dohledu neobjevil.
,,Nechte těch řečí a běžte dělat svoji práci, bude sedm. Nejvyšší čas, začínají se tu hromadit lidi," ukončil Hatake diskuzní kroužek dřív, než mě v něm mohli pořádně proprat.
,,Už je vám líp, Sasuke?" Zeptal se mě šeptem s dost znatatelnými pochybami.
,,Je mi fajn," odvětil jsem bez zájmu. Nechtělo se mi s nikým mluvit - ani s Hatakem, ani s Kimimarem. Kdoví, kdo všechno vůbec viděl ten můj údajný pokus o sebevraždu. Kdyby se na to zavedlo téma, asi bych si šel hledat jinou práci. Taková potupa, tím spíš, když já se ani zabít nechtěl. Teda doufám...
Pět minut před sedmou se z pokoje většina lékařů vytratila, Kimimaro vtiskl Sasukemu do ruky hrnek s kávou a beze slova šel za svojí prací. Sice nic neřekl, ale jen mu tím ukazoval, že tak, jak vypadá, by na pacienty moc profesionálně nezapůsobil. Jeho světlovlasý kolega se mu ale beztak dnes zdál... jiný. Byl překvapivě podrážděný, což za celou tu dobu, co se tu znali, ještě nikdo nezažil. Právě proto ho ale spíš nikdo neoslovoval a po sedmé se většina lidí rozutekla k přiděleným pokojům, většinou se jednalo o děti z autobusové havárie.

Kafe jsem si od Kimimara převzal s vděkem, bez něj by se žádné moje ráno neobešlo. Spolu s ním jsem se na deset minut zašil do skladu a počkal, až kolem přejdou Ino a Sakura, kdyby snad večer viděly zprávy a chtěly se mě zeptat, co mám za problémy. Hatakeho výslech včera mi bohatě stačil.
Když jsem vycházel ven, povedlo se mi málem vrazit dveřmi do Kimimara.
,,Promiň," řekl jsem s nechtěným povzdechem. ,,Kde je dneska vůbec Naruto?" Zeptal jsem se, abych rozehnal tu nepříjemnou atmosféru. Kimimaro dneska vypadal možná ještě hůř než já. Čímž na sebe možná upoutá víc pozornosti a já budu mít klid.
,,Jako by tu chyběl," odpověděl mu na půl pusy a pak si tiše povzdychl, s očima upřenýma do desek v rukou, kterými právě prolistovával, když hledal jistá data. ,,Asi nemocnej, nejspíš tu chřipku chytil od tebe, neměl bys lízt do práce nemocnej, ale to bys už mohl jako doktor vědět," zavrčel, aniž by mu věnoval jediný pohled a jako by ho dokumenty v jeho rukou zajímaly víc než jeho vlastní život odkráčel dlouhou nemocniční chodbou kamsi na jiné oddělení.

Co jsem mu udělal? Ještě nikdy se ke mně nechoval tak úsečně.
,,Taky je poslední dobou divnej... možná od tebe něco chytil," ozvalo se mi za zády.
,,Ino...?"
,,No?"
,,Ty nemáš co dělat?" Otočil jsem se na ni a sjel ji otráveným pohledem.
Možná bych si měl později s Kimimarem promluvit, jestli to neodezní, ale po zbytek dne jsem se rozhodl se mu raději vyhýbat.
Potkal jsem ho až v šatně, když jsem se šel převléct.
Nemluvil, vypadalo to, že Sasukeho naprosto ignoruje, jako by byl sám ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Stáhl ze sebe bílý plášť a spolu s doktorskými kalhotami i vizitkou je strčil do skříně, na to, že byl perfekcionista, příliš spěchal. Většinou měl všude vše dokonale srovnané, Sasuke by se nedivil, kdyby zjistil, že si třídí oblečení podle barevné palety odstínů. Natáhl si rifle, nakonec stáhl i tričko a navlékl se do svého černého tílka a tmavě modré mikiny.

,,Kimimaro, co se děje? Pochybuju, že seš naštvanej kvůli mojí chřipce a Narutovi." Nechtěl jsem to dnes řešit, ale on si o to sám řekl. Vždycky se se mnou tak nenuceně bavil, teď mlčí, jako kdybych mu vyvraždil celou rodinu.
Dal jsem mu čas na rozmyšlení odpovědi, než jsem si stáhl bílé triko a kalhoty stejné barvy. Ačkoliv by mě asi ani moc nepřekvapilo, kdyby během té chvilky utekl. Chová se dneska vážně dost divně.
Světlovlásek mu věnoval ne příliš nadšený pohled, pak vzal ze skříně pár dokumentů, vizitku a pár dalších potřebných věcí, které si strčil do tašky, kterou měl přes rameno a svou osobní skříňku zamknul.
,,Nic, co bych ti chtěl vykládat," odsekl ne příliš ochotně.

To snad nemyslí vážně? Známe se tak dlouho a nikdy se mnou nemluvil takovým tónem.
,,Přestaň se chovat jako uražená holka a vyklop to," hodil jsem po něm podobně nevrlý pohled. ,,Snad si v tomhle věku nemusíme hrát na nějakou schovávanou? Jestli ti na mně něco vadí, tak to můžeš přeci říct." Hlupák, nevím, co ho to tak najednou popadlo. Jako kdyby nestačilo, že musím řešit problémy s Itachim.
,,A co když ti do toho nic není?" Zvýšil nepříjemně hlas a dupnul nohou tak, aby do tenisky nohou pořádně vklouzl. Ale očividně to bylo i ze vzteku. Těžko říct, co se stalo, ale muselo ho to hodně vyvést z míry, byl vždycky klidný, jen tak něco by ho ke křiku nedonutilo. Klekl si a obě boty si zavázal, při tom s tkaničkami zacházel ne příliš jemně. Pak se narovnal. ,,Tak co kdyby ses přestal chovat jako zvědavá puberťačka a hleděl si svýho?" Otočil se, sebral z věšáku bundu a rychlým krokem vyrazil z nemocnice.
Trvalo mi pár minut, než jsem se z toho šoku vzpamatoval. Choval se divně už ráno, ale teď to teda dotáhl k dokonalosti.
Neměl jsem bohužel, a možná bohudík, čas nad ním teď přemýšlet, protože mě čekala návštěva Itachiho otce.
Venku lilo snad ještě víc než včera večer a mně navíc ta adresa na lístečku mi nic neříkala, takže jet autem a bloudit někde s navigací by jen znamenalo další komplikace navíc. To už radši utratím větší částku za taxi službu.
Do pěti minut před nemocnicí stálo auto, předal jsem řidiči lísteček s uvedeným cílem cesty a přitáhl si límec bundy blíž ke krku. Ani jsem si nevzal deštník, snad nebydlí daleko od silnice.
To sice nebydlel, místo toho se však nedalo najet na příjezdovou cestu, protože ji uzavírala těžká kovová brána obklopená vysokými jehličnatými i listnatými stromy. To aby asi nikdo neviděl na pozemek. Já z něj zahlédl jen vrcholek střechy domu a část balkónu.
,,Mám na vás počkat, pane?" Zeptal se taxikář ochotně.
,,Ne, to je v pořádku." Zaplatil jsem za odvoz a poslal ho pryč. Myslím, že tohle bude na dlouho.
Chvíli mi dalo zabrat, než se mi povedlo najít na bráně něco, co by se dalo nazvat zvonkem. Těsně nad ním visela kamera, aby obyvatelé nejspíš věděli, kdo přesně u toho zvonku stojí.
Otevřít mi přišel sám Uchiha Fugaku. V tak rozlehlém domě bych čekal minimálně tucet sluhů, proto mě to trochu překvapilo.
,,Tak pojďte dál," pobídl mě, jakmile se mu povedlo otevřít bránu. Ani on sebou neměl deštník, takže byl rychle promočený jako já.
Zahrada na mě působila jako z pohádek o vznešených císařích. Stromy zbarvené do všelijakých podzimních barev. Skalky, systém jezírek a potůčků s dřevěnými mosty. V létě, když svítí slunce, to tu musí vypadat ještě nádherněji.
Rád bych si to tu prohlédl důkladněji, ale pan Uchiha pospíchal dovnitř a ani já nechtěl na dešti trávit víc času, než bylo nezbytně nutné.
,,Tady si odložte věci, přinesu vám aspoň ručník," řekl a hned na to zmizel uvnitř domu. Já si zatím sundal promočené boty a bundu. Do té doby byl ten muž zpět i s bílým froté ručníkem. Sám měl jeden kolem ramen, aby mu voda z vlasů nestékala na oblečení.
,,Dáte si něco k pití?" Zeptal se mě, zatímco mě usazoval do něčeho, co bych nazval obývacím pokojem, ačkoliv byl větší než celý můj byt. Všechno tak pečlivě uklizené, lesklá podlaha a koberce, po kterých se snad nikdy nechodilo.
,,Jen čaj, prosím." Došlo mi, že měl spíš na mysli alkohol, ale já slíbil Hatakemu, že přijdu zítra do práce a nechci, aby ze mě něco cítil.
,,Dobře, tak chvilku počkejte," požádal mě a zase zmizel. Zpět byl do patnácti minut, takže ten čaj nejspíš připravoval sám. Tak velký dům ale přeci nemůže udržovat sám. To vyhnal služebnictvo kvůli mojí návštěvě? Snad se mě neplánuje nějak zbavit...?
V ten moment mě polil studený pot. Fugaku Uchiha se však klidně posadil naproti mně v křesle se sklenkou nějakého alkoholu a upřel na mě zvědavý pohled.
,,Tak povídejte. Co přesně se děje? Nemusíte se bát, že snad prozradíte něco, co by Itachimu uškodilo. Vím o všem, co provádí i o jeho orientaci. Sice netvrdím, že z toho skáču radostí dva metry vysoko, ale je to můj jediný syn. Nezavrhnu ho proto, že má rád muže," ubezpečil mě. V mobilu zněl dost stručně, asi proto chtěl teď slyšet všechny podrobnosti.
,,Nevím, kde začít... tak asi tam, že před Itachiho příjezdem do nemocnice jsem ho vlastně ani pořádně neznal. Vždycky se u mě zjevil skoro odnikud. Vzájemně jsme si vyhověli, beze slov pak zase odešel. Až v nemocnici jsme spolu začali mluvit, řekl mi něco ve smyslu, že si mě vybral. Pak se začaly dít divný věci, divnější než náš rádoby vztah. Nedokázal jsem na něj zapomenout, ale vy asi víte, o čem mluvím... Chtěl jsem kvůli němu asi skočit z mostu, ale já nejsem ten typ, co řeší problémy sebevraždou... nebyl jsem to já a kdyby se tam Itachi neukázal... Vzal mě k sobě domů a všechno mi vysvětlil. A nezapomněl ani na to, že mám stejnou schopnost jako on. Když jsem ho požádal, aby mě to naučil ovládat, odmítl, pak jsem volal vám a dál už to znáte..." skončil jsem snad svůj nejdelší projev v životě, když nepočítám prezentace ve škole.
Uchiha Fugaku se ukázal jako dobrý posluchač, protože mě ani jednou nepřerušil a zároveň jsem cítil, že mám jeho plnou pozornost.
,,Myslím, že má Itachi pravdu. Cítím to z vás," promluvil ke mně po kratší odmlce. ,,Budete jeden z nás. Ale v tom případě není váš vztah s mým synem zrovna dvakrát žádoucí. Nikdo neví, co přesně se stane, když se dají dva jedinci z našeho klanu dohromady, je zaznamenán jen jeden příběh a ten neskončil zrovna šťastně," věnoval mi bolestný úsměšek, jako kdyby ty lidi snad osobně znal.
,,Já vím, Itachi mi o tom už vyprávěl. Zabili se navzájem," dodal jsem, aby věděl, že mu rozumím.
,,Tak to vám to Itachi buď neřekl přesně, nebo jste ho nepochopil. Oni se nezabili navzájem, spáchali oba dva sebevraždu," opravil mě a já cítil, jak mi tuhne krev v žilách. ,,Nemilovali se, jen se nešťastnou náhodou vzájemně ovládli, jako vy s Itachim. Nikdo přesně neví, jak to mezi dvěma jednici se stejnými schopnostmi bude fungovat, ale vzhledem k této zkušenosti bych to moc nepokoušel. Souhlasíte?" Podíval se na mě, jako kdyby se ujišťoval, že po něm nechci, aby mě naučil s Itachim žít.
,,Já chci být jen zase normální, nic víc... nejlíp takovou schopnost vůbec nemít," přiznal jsem se mu, načež se on rozesmál.
,,Takhle jednoduše to nefunguje, Sasuke. Leda byste chtěl přijít o oči. Ale nebojte se, nenechám vás v tom už jenom kvůli Itachimu. On si sám nejspíš neuvědomuje závažnost situace, možná i kvůli tomu, že ho máte částečně v moci. Začneme proto takhle - řekněte mi něco o sobě. Opravdu netušíte, kdo jsou vaši rodiče?" Zase mě přejel tím zkoumavým pohledem.
,,Ne. Našli mě jako sotva jednoroční dítě odložené vlastními rodiči venku na ulici. V modré dečce s mým vyšitým křestním jménem. To jediné o rodičích vím. Pojmenovali mě jako Sasukeho," sdělil jsem mu, jak nejpodrobněji jsem dokázal svou minulost. I tak to dalo sotva na pár vět.
,,Rozumím. Možná o tom se mnou chtěl Itachi mluvit... Asi vím, kdo jste i kdo jsou vaši rodiče. A můžete mi věřit, že by vás v životě dobrovolně neodložili," řekl trochu přísně, až mě to donutilo pochybovat o mých závěrech ohledně mámy a táty.
,,Omlouvám se, jestli jsem urazil někoho z vašich známých... rodiny... Nevím, jaký jsou mezi vámi vztahy. Ale já jen vím, že mě našli na ulici. Nevím, kdo jiný mě tam mohl odložit, než rodiče." Teprve teď mě to začínalo tak strašně moc mrzet. To, že je neznám, že mě nemohli a možná ani nechtěli mít rádi.
,,Já vás chápu, věřím, že to pro vás nebylo vůbec snadné, ale to ani pro vaše rodiče. Víte, Itachi nebyl vždycky jedináček. Měl o pět let mladšího bratra - Sasukeho. Chtěli jsme mu s jeho mámou poskytnout všechnu péči, jakou dostal Itachi. Jenže pár měsíců před jeho prvními narozeninami se stala tragédie. Sasuke zmizel. I se svojí chůvou, která ho měla ten den hlídat. Brzy na to přišla žádost o výkupné. Dost vysoká. Žádná cena však nebyla dost veliká na to, aby přesáhla cenu života našeho syna. Peníze jsme předali, netahali do toho policii, jak si únosci přáli, ale Sasukeho nám to stejně nevrátilo. Peníze byly pryč a Sasuke s nimi. Hledali jsme ho, i když ho později úřady prohlásily za mrtvého. Moje žena z toho pomalu zešílela. Dva roky strávila v psychiatrické léčebně, než byla schopná zase normálně fungovat. Pořád si myslíte, že vás rodiče nemilovali, že vás jen tak odložili...?"
Tolik jsem chtěl něco říct, ale s každým jeho slovem se mi hlasivky víc stahovaly a oči vlhly. Když domluvil, už jsem ani nezvládal lapat po dechu. Hrnek s čajem jsem radši odložil na stoleček vedle křesla, abych ho nerozlil. Moje ruce sevřené chabě v pěst stíraly jednu slzu za druhou, ačkoliv to vůbec nemělo smysl.
,,Už nebreč..." natáhl ke mně muž naproti ruce a sám mi slzy setřel. Ani pak se ale neodtáhl, cítil jsem, jak mě obě jeho ruce k sobě tisknou. Ani mě nenapadlo se bránit. Proč vlastně...?
Celý můj dosavadní život se ukázal jako jedná obrovská lež. I v domově mi tvrdili, že se mě rodiče nejspíš zbavili sami. A já tomu naivně věřil.
,,Zavedu tě za mámou. Je v zimní zahradě. Po tom, co ji pustili z ústavu, našla zálibu v květinách a nemocných dětech. Je taky lékařka," prozradil mi Fu... táta? Vážně tak někomu po všech těch letech můžu říkat?
Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly celou cestu přes ten rozlehlý dům. Naproti tomu kroky... mého táty se zdály pevné a sebejisté. Možná z té touhy představit mi mojí mámu.
,,Mikoto?" Zazněl jeho tichý hlas rozlehlým skleníkem.
,,Jsem tady..." zavolala mu v odpověď jeho žena. Měla příjemný, konejšivě sladký hlas, který se nezvedal do těch vysokých tónin, i když křičela, ale stále se vlnil v úrovni altu.
Skleník musel na každého návštěvníka zapůsobit svou impozantností a propracovaností. Všechny květiny tu zůstávaly seřazeny do několika stupňů, jiné v kruzích jako na obřích stojanech na pralinky tvořily duhové stromy. U dveří leželo v malém botníku z dubového dřeva několik párů přezuvek. Cestičky tu někdo vysypal měkkými kousky kůry, a když po nich Sasuke za Fugakem procházel, hlavu i smysly - jak zrak, tak čich, zamotávaly nejrůznější vjemy. Na rozdíl od přeplněné parfumerie, z jejíhož smíšeného odéru jen bolela hlava, to tu na návštěvníka působilo svěže, čistě a umožňovalo mu pocítit jisté zvláštní sepětí s přírodou, o níž se starají pečlivé a starostlivé ženské ruce.
,,Děje se něc..." Když se za Fugakem zjevil Sasuke, zmlkla a její krásné, černé oči se překvapením... ne, to by byla moc povrchní reakce, hlubokým a upřímným šokem rozšířily. Mikoto potvrdila onen dávno tradovaný dohad, že matka své dítě jednoduše pozná. Ozval se třeskot keramiky, jak se jí u nohou rozletěl naoranžovělý květináč v hromádce černé hlíny propletené kořínky rostliny. Ruce se jí chvěly a v očích se jí zalesklo.

,,Sasuke...?" Zašeptaly němě její rty a učinila jeden krok směrem k oběma mužům. Její noha dopadla na stonek a listy květiny, již od semínka sama pěstovala. Před ní stál někdo, kdo pro ni byl tím nejcennějším na světě.
 


Komentáře

1 Ivana-chan Ivana-chan | E-mail | 14. března 2018 v 15:00 | Reagovat

Hhhhhaaaa. Tusila som ze pojde za fugakom. A ze sa to konecne vsetko prevaly...Vsetci zili celi zivot v klamstve. Chudak sasu. Musi to byt tazke dozvediet sa nieco take. Ale konecne nasiel aj on svoju rodinu. Bolo to velmi silne a dojeme. Necakala som, ze fugaku prejavy tolko lalky. Boooze ale som uz teraz zvedava ako toto nakoniec cele dopadne. Pevne verim ze to dobre dopadne a ze to bude mat happy end. Ze nakoniec nikto nezomrie.

2 Káťa Káťa | E-mail | 14. března 2018 v 16:38 | Reagovat

Tohle musí být šok pro obě strany :-O, ale Sasuke si asi ještě neuvědomuje to nejdůležitější...Itachi je jeho bratr 😱😁

3 Misa Misa | E-mail | 15. března 2018 v 16:06 | Reagovat

Super povídka :)

4 MeLo MeLo | 16. března 2018 v 11:33 | Reagovat

Prosim dokonči stale vikazuje špatne chovani prosím

5 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 18. března 2018 v 12:38 | Reagovat

Emmm.... není to nějak hrr? Jako jo fajn happy end Sasuke našel tátu s mámou nějak moc rychle se s tím smířili.... alekdy přijde ta krutá facka, že spal se svým bratrem.... jak to bude pokračovat... a vůbec není ten díl nějaký kratší??? A co ten Kimimaro... grr... moc otázek se mi honí hlavou... nemám ráda takové díly, kdy musím přemýšlet nad hodně proměnýma.... těším se na další díl...

6 El El | E-mail | 21. března 2018 v 20:33 | Reagovat

Tak to jsem zvědavá jaká bude Sasukeho reakce, až mu dojde, že spal se svým bratrem. :D  Těším se na další díl, tenhle byl nějak mučivě krátký. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.