Smrtelná touha 12. 2/2

28. února 2018 v 6:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha



Muž zůstal stát, nesnažil se ho od sebe odstrčit, ale ani se k němu otáčet.

,,To je šílenství, Sasuke. Já nechci... aby se ti něco stalo," zavrčel tiše. O rodině skutečně nic nevěděl, ale nejspíš musel být Sasuke příbuzný, buď bližší, nebo vzdálený, každopádně nemohl být až tolik, protože jeho dar vypadal poměrně silný, takže se genetikou musel blížit hlavní větvi jejich rodinného stromu.


,,Nic se nestane, slibuju." Asi jsem neměl nejmenší právo to říkat, vůbec tu podivnou schopnost neznám, podle něj ani neovládám, ale cítil jsem to. Nedokázal bych mu ublížit, radši bych obětoval sebe než jeho. ,,Ani mně, ani tobě," dodal jsem ještě, aniž bych ho pouštěl. ,,Když... kdybys mě to učil ovládat... mohli bychom to zvládnout společně." Nevím o tom nic, vlastně ani o sobě, ale jen tápáním a nářkem taky nic nezměním.



,,Ne, ne to nejde," zavrčel a vytrhl se z jeho objetí, popošel o pár kroků od něj a dvěma prsty si stiskl kořen nosu. ,,Nevíš, do čeho se vrháš, před měsícem bys se stejným předsevzetím a vůlí dokázal tvrdit, že by sis nikdy nevzal život. Nikdy nevíš, co se stane, nemáš jistotu a já nechci riskovat, že se ti znovu něco stane. S ovládáním lidí mám zkušenosti, ale o ovládání někoho jako jsem já sám nevím vůbec nic," zašeptal a zakroutil hlavou.


Mohl jsem na to něco říct, přemlouvat ho, ale pomohlo by to něčemu?

Možná se mi nedostalo potřebné výchovy a rodičovské lásky, něco mě to však naučilo - postarat se o sebe sám. Zatímco ostatní děti chodily za každým problémem za mámou nebo tátou, já mohl jít maximálně za vychovatelem, pro kterého jsem představoval jen číslo v seznamu. Netraumatizovalo mě to, naučilo mě to.

Vím už částečně, kam patřím. Teď se s tím vypořádám po svém a sám.

Nechal jsem tam Itachiho stát, bez rozloučení, protože nevěřím, že se už nikdy neuvidíme, zase se něco stane, něco, co nás svede dohromady, ale já už tomu budu umět čelit. Zvládnu všechno, když tomu věnuju všechnu svou maximální pozornost. To znám už od dětství.
Otočil jsem se k němu zády a opustil i jeho pracovnu. Jakmile jsem vykročil ven, objal mě mráz. Počasí mi dalo pocítit, jak nerozvážné bylo vyjít ven jen v pyžamu. Studený večerní vítr se mi dostával snad i pod kůži a nohy bez ponožek se brzy proměnily v kus ledu.


Když procházel hlavní třídou, míjel několik pozdních chodců. Jakmile odbočil do vedlejší ulice, přes ramena jeho chvějícího se těla mu dopadl teplý kabát.
,,Nejdeš skákat, že ne?" Šel vedle něj, neměl problém s ním sladit krok, ale ani ho nenutil otočit se a vrátit, jen ho doprovázel. Nejspíš přeci jen nedokázal pouze sedět doma a čekat. Netušil, jestli už nejedná pod vlivem Sasukeho přání, to nebyl schopen odhadnout, ale věděl, co chce.

Jen jsem odmítavě zavrtěl hlavou, zamrzlá čelist mi nedovolila promluvit. Nezastavoval jsem však, už se mu nepodřídím, protože on mi nepomůže. Možná se mi snaží pomoct právě tím ustavičným odmítáním. Ačkoliv to očividně nepomáhá ani jednomu z nás. Pak si musím pomoct sám. Naučím se to ovládat i bez něj.
Když jsme přecházeli přes přechod, upoutal moji pozornost kluk stojící opřený o zeď nějakého úřadu. Od pohledu nikam nespěchal, jen se rozhlížel kolem. Nejspíš na někoho čeká.
Zastavil jsem se a zkusil s ním navázat oční kontakt, přimět ho, aby šel ke mně.
Chvíli si mě prohlížel, než se konečně odlepil od té zdi a... zahnul za roh.

Muž vedle něj na to nic neříkal, následoval Sasukeho. Když ale procházeli kolem budovy úřadu, zahnul stejným směrem.
,,Omlouvám se, mohl byste prosím..." počkal, až se muž otočí a přeměří si ho pohledem. I když byl večer, měl na sobě Itachi slušné, drahé oblečení a to ho dělalo jen zajímavým. Zatímco stál a pochybovačně si ho prohlížel, došel černovlasý muž až k němu. ,,Jen jsem se vás chtěl zeptat na čas, na hodiny na náměstí odtud není vidět a..." zmlkl, protože ta chvíle, kterou s ním hovořil a díval se mu do očí stačila.
,,Běžte za ním," dodal pak tiše, klidně a sebejistě. Mladík mu neodpověděl, ale po chvíli váhání se rozešel za opodál stojícím Sasukem.

Tušil jsem to hned, jakmile se za ním rozešel. Co se mi tím snaží dokázat? Že je v tom lepší než já?
To snad víme oba dva i bez názorné ukázky.
Než ke mně ten kluk stačil dojít, obrátil jsem se k němu zády a šel směrem ke svému bytu. Itachi mě učit stejně nechce, jen mi ukazuje, jak svou schopnost neovládám. Ztrácím zbytečně čas.
Až po pár metrech jsem si uvědomil, že mám stále jeho kabát. Až se naučím ovládat lidi, někoho s ním za ním pošlu. Vracet už jsem se nehodlal.

Jediný, kdo ho celou tu dobu následoval, byl onen mladík, o kterého se před úřadem pokusil. Potemnělými ulicemi kráčel za ním, přesně stejným tempem, jakým vykročil za mladým lékařem už ve chvíli, kdy ho o to ,,požádal" Itachi. Na jeho tváři šlo znát zmatení, proč ho ten mladý černovlásek začal najednou tolik zajímat, že ho to nutilo splnit ten mužův úkol a následovat ho.

Ten kluk mě po půl kilometru už začal docela štvát. Přešel jsem radši do běhu a schoval se v jedné temnější uličce za popelnici. Jakmile mě přešel, vydal jsem se oklikou domů.
Už z dálky se mi zdálo, že tam stojí nějaká osoba. Snad ne ten kluk?
Vůbec mě nenapadá, jak bych se ho měl zbavit. Zabralo by říct mu, ať prostě zmizí? Nějak se mi tomu nechtělo věřit...

Když došel blíž, zjistil, že osoba nemá tmavě hnědé vlasy, jako ten jeho nesvéprávný pronásledovatel, ale čistě blond. ,,Sasu... ahoj," dodal jen, když mladého černovláska uviděl a jakmile se k Deidarovi přiblížil, blonďák ho jednoduše stiskl v náručí.

Jestli z mojí strany někdy zahořely nějaké sympatie k Deidarovi, tak s Itachiho příchodem hodně rychle vyhasly. Jenže teď jsem se cítil tak mizerně, že mi jeho přítomnost udělala dobře. Nechal jsem se obejmout a sám jeho objetí opětoval. Asi bych mu měl vysvětlit, proč se mu celé ty dva týdny neozývám, tím bych od sebe asi ale odehnal.
,,Jak dlouho tady čekáš?" Zeptal jsem se šeptem, aniž bych se ho pouštěl.

,,Ale, jen pár hodin," zamumlal mu do ramene a úšklebkem a mírně se odtáhl. ,,Ne, tak drastický to neni. Ale hodinku možná. Viděl sem tě, když sem jel ještě s autem nakoupit a nevypadal´s... no, byl si v pyžamu, asi jako teď. Myslel jsem, že si to nebyl ty, že jsem se přehlídl... ale pak jsem nad tím doma uvažoval a napadlo mě, že bys mohl být třeba náměsíčný... tak sem se vydal tě hledat a u tebe doma jsem tě nenašel, stejně jako nikde jinde... tak sem prostě čekal tady, jestli se nevrátíš, abych zjistil, že je všechno ok...."

,,No vlastně by se to asi dalo přirovnat k náměsíčnosti..." Pochybuju, že se o bláznovi na mostě žádná média nezmíní, takže bych asi Deidarovi neměl úplně lhát. Jenže já se ani nechtěl zabít a to už by se pak mohlo vysvětlovat hůř.
,,Chceš jít dál?" Zeptal jsem se ho a vložil klíč do zámku. Zapomenu kabát, ale klíče ne. Jak duchapřítomné.

,,Nechci tě takhle pozdě večer rušit, jenom jsem se chtěl ujistit, že je všechno ok," vysvětlil mu Deidara ochotně a pomohl mu s klíčem v zámku, protože Sasukemu se zimou třásly ruce. Otevřel mu dveře a vpustil ho dovnitř. ,,Zvládneš to? Nebo mám nějak pomoct...?"

,,Zvládnu to," ujistil jsem ho. ,,Jen jsem tě nechtěl nechat na tom mrazu, když už tu čekáš tak dlouho," pousmál jsem a zůstal stát ve dveřích, kdyby si to snad rozmyslel. Při tom jsem přemýšlel, jestli přišel proto, že mi podlehl čistě ze svých vlastních pocitů, nebo jsem ho zmanipuloval. Přeci jen ne každý mi stepoval hodinu před něčím domem, jen aby se ujistil, že se mu nic nestalo. Zvlášť, když my dva se ani pořádně neznáme.

,,To je galantní," pozvedl blondýn obočí a vešel přeci jen dovnitř. ,,Tak tě alespoň uložim do postele a přivážu za nohu k pelesti, abys v ní zůstal až do rána," zasmál se a stiskem tlačítka přivolal výtah. Naštěstí byl přímo u nich, takže nemuseli čekat a dveře se rovnou otevřely.

,,To snad nehrozí," zavrtěl jsem odmítavě hlavou a ponechal si ten mírný úsměv.
Možná k sobě lidi vážně přitahuju, aniž bych o to nějak zvlášť stál, protože mě nikdy nikdo neodmítl. Se mnou se kluci nerozcházeli, to mě na tom vztahu vždycky začalo něco vadit. Jenže jakmile to chci použít vědomě, tak to nefunguje. Proč? Jak se to dělá?

Dveře výtahu se otevřely a oni se ocitli v Sasukeho patře. Blondýn pomohl mladému doktorovi dostat se do bytu a zavřel za nimi, pak klíče pověsil na obvyklé místo - háček vedle dveří. Byl tam jediný, od toho si jasně odvodil, že je tam dává.
,,Sice nejsem lékař, ale máš zaděláno na chřipku," prohodil, když sjel pohledem Sasukeho sporé oblečení. ,,Měl bys jít do horký vany a já ti udělám čaj, ne?"

,,Děkuju."
V koupelně jsem ze sebe stáhl všechny vrstvy oblečení, včetně Itachiho kabátu a pustil na sebe proud teplé vody. Ani ne po dvou minutách už jsem lezl zpět a navlékal se do županu. Až později jsem si uvědomil, že v kuchyni je příšerný nepořádek. Nejspíš ho udělal Yuki, když se snažil najít jídlo.
,,Promiň za ten bordel... kočka," pronesl jsem směrem ke kuchyni a alespoň rychle odklidil bordel v obývacím pokoji.

,,To je v pohodě, ještě si to neviděl u mě doma," ušklíbl se Deidara sedící na pohovce před připravenou konvicí čaje a dvěma šálky. Jakmile se Sasuke usadil vedle něj, podal mu deku, pak mu do rukou vtiskl jeden hrneček horkého nápoje. ,,Kde vůbec Yuki je?" rozhlédl se po domě, protože po sněhobílé kočce nebylo ani vidu, ani slechu.

,,Yuki!" Zavolal jsem a ta těžká koule mi okamžitě vyskočila na klín v naději, že dostane něco k jídlu. ,,No tak zase dolů," shodil jsem ho a smetl si z županu jeho chlupy, které tam ulpěly.
,,Asi bych se ti měl zase omluvit, že jsem se neozval. Mám dost velikou fantazii na to, abych si tu vymyslel skvělou povídačku o tom, jak mě omylem zavřeli a podobně, ale radši říkám pravdu, lži se těžko pamatují. Musel jsem ještě vyřešit Itachiho. Ten můj bývaly přítel. Byl těžce zraněný a já byl celý ty dny s ním. Omlouvám se, ale asi ještě nejsem úplně připravený na nový vztah... Nechtěl bych ti ublížit." Podíval jsem se na hladinu čajového šálku a zase zpět na něj. ,,Je na tobě, jak se zachováš, jestli počkáš, nebo zapomeneš." Mohl jsem si na něm vyzkoušet tu šílenou techniku, o které mi Itachi před chvíli pověděl, ale zrovna s ním jsem manipulovat nechtěl, protože je tu velká šance, že je tak trpělivý, protože mu prostě za to stojím a ne kvůli nějaké... oční technice, nebo jak se to jmenuje.

Blonďák zakroutil hlavou. Nevypadal příliš nadšeně, přirozeně, ale alespoň na něj snad nic nehrál.
,,Heleď já tě do ničeho tlačit nechci, budu rád, když mě od sebe nebudeš odhánět a dokážu pochopit, že potřebuješ čas. Nebudu na tebe spěchat. Ale to by nemuselo vylučovat povinné přijmutí mýho pozvání na večeři, jako trest za to, že ses tak dlouho neozval, ne?" Blonďákovi na rtech zahrál přátelský úsměv.

,,Ne, to rozhodně nevylučuje." Usmál jsem se na šálek čaje a zpět se na něj otočil. ,,Když to nebude mexická večeře, tak půjdu rád." Ty krásné modré oči a dlouhé plavé vlasy ve mně vzbuzovaly touhu, ale jakmile zahořela, přispěchala ji uhasit vzpomínka na Itachiho. Jeho tmavé dlouhé vlasy a černé oči ve mně zapalovaly, co se jen dalo. Ať můj mozek považoval plavé vlasy a modré oči za jakkoliv dokonalé, rozhodoval se pro pravý opak. Abych kvůli tomu však toužil Itachiho zabít, to rozhodně ne. Kdoví, co je vůbec na té báchorce, kterou mi vyprávěl, pravdy.

,,Tak jo, fajn," přikývl blonďák spokojeně a napil se ze svého šálku. Zase ucukl, protože obsah byl ještě příliš horký. Chvíli si zachumlaného tmavovláska prohlížel, než zase promluvil. ,,Asi by byla blbost ptát se tě, jak ses celou tu dobu měl, co?"

,,Nejspíš. Je to přesně tak, jak si myslíš." Právě jsem zažíval jedny z nepříšernějších dnů mého života. Nikdy jsem nemusel řešit lásku a už vůbec ne takhle šílenou. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli je to nebo není láska. Vždyť mě k ní Itachi podle svých vlastních slov donutil. Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych se nechoval, jako kdyby mi vynechal nějaký důležitý spoj v nervovém systému.

,,Zle, co?" Deidara se smutně ušklíbl. ,,To chápu," dodal pak tlumeně a opatrně usrkl z čaje. Pohled mu přelétl po obývacím pokoji. Nevypadalo to jako něco, co by dokázala způsobit jedna kočka. A celkově Sasukeho byt působil ne příliš domáckým dojmem... spíš jako doupě, jako by tu dlouho ani nikdo nebydlel. Zas o tak neskutečný nepořádek se nejednalo, ale zatažené záclony, tmavo z úsporných žárovek... nepůsobilo to minimálně příjemně.

Viděl jsem, jak se Deidara rozhlíží po mém bytě a jeho názor jsem sdílel. Nepatřím zrovna mezi ty nepořádné. Naopak, mám rád ve věcech systém, ale poslední dobou se chodím domu jen vyspat, na úklid není čas. Zatracený Itachi!
Ten zmetek mi tak chybí. Nevím, jestli proto, co mi udělal, nebo protože jsem se prostě zamiloval, což znělo naprosto absurdně vzhledem k mému vkusu.
Když se u dveří ozval zvonek, skoro jsem až vykřikl jeho jméno.
,,Promiň," omluvil jsem se Deidarovi a šel otevřít. Něco mi to připomínalo... jako kdyby se to už stalo. A jestli tam bude stát Itachi, tak bych mohl jít na ten most dokončit, co jsem tak neúspěšně začal.

,,To je v pohodě," odpověděl mu, ale tím zvláštně zamračeným pohledem sledoval, jak jde Sasuke do chodby ke dveřím. Pak vstal a alespoň ze země posbíral ležící oblečení. Tušil, že toho má teď Sasuke hodně a nechtěl být ten perfekcionistický podivín, který uklízí cizí domy a byty, ale chtěl Sasukemu skutečně pomoct... a taky musel něco dělat, aby nemyslel na toho, kdo je nejspíš za dveřmi. Moc ten Sasukeho vztah s Itachim nechápal, ale raději se do toho nemíchal.
,,No sláva, už jsem myslel, že budu volat policii," ozvalo se z chodby k Deidarovým uším.
,,Proč...?" Zeptal se Sasuke trochu udiveně, pak se ozval zvuk zavírajících dveří, jak nejspíš pustil mladý lékař návštěvu dovnitř.
,,Když jste nepřišel první den do práce, říkal jsem si, že se vzpamatováváte z toho, co se stalo vašemu příteli, ještě druhý den jsem to chápal, třetí den jsem vám už volal. Několikrát denně. Ani jednou jste to nezvedl. Pak jsem za vámi šel osobně, neotevíral jste. A teď ten šílený nápad s mostem, jsou toho plný zprávy. Sasuke, jestli máte nějaký problémy, dá se to snad řešit i jinak, ne? Zrovna od vás bych něco takového nečekal."

Ani jsem si neuvědomil, že celé ty tři dny, které jsem prospal na zemi, o mně v práci nic nevědí. Hatake zrovna patří k těm tolerantnějším, ale tohle asi bylo moc i na něj.
,,Nemám problémy, nebo ne takový jaký si myslíte. Jen jsem si vzal něco na spaní a trochu to se mnou zacvičilo. Ujišťuju vás, že nemám nejmenší chuť lízt na ten most znova," svedl jsem to radši na léky, než mu vysvětlovat, co mi Itachi provedl.

V tu chvíli se ve dveřích objevil Deidara. Když spatřil Hatakeho, došel k Sasukemu a jemně mu položil ruku kolem ramen.
,,Dobrý večer. Omlouvám se, ale nechtě jsem vyslechl část vašeho rozhovoru. Můžu vám to potvrdit, hodně ho to vzalo, měl se svým bývalým přítelem problémy a ten most... jednalo se o jistý druh náměsíčnosti. Neznamená to ale, že není později schopen práce, osobní problémy mívá přeci každý z nás," promluvil k šedovlasému muži upřímným, tichým a čistým hlasem.

,,Trpíte náměsíčností? Nemusím vám snad říkat, jak závažné to je, když už z toho lezete po mostech. Zařídím vám vyšetření u jednoho kolegy..."
,,Ale..."
,,Hned zítra za ním zajdete."
Já se snad zblázním! Nepotřebuju takovou pomoc! Netrpím náměsíčností!
,,To fakt nebude nutný, nejsem náměsíčnej, to ty prášky... asi vedlejší účinek," snažil jsem se to oběma vysvětlit.
,,Co to je za léky. Ukažte mi je." Já vím, že to Hatake myslí dobře, ale jestli s tím šťouráním nepřestane, budu nakonec vypadat jako blázen a lhář.
,,Já už je nemám, vyhodil jsem je a jméno si nepamatuju. Vzal jsem to první, co mi přišlo pod ruku," vymluvil jsem se.
,,Sasuke... tohle namlouvejte svým kamarádům, ale ne jako lékař lékaři. Do vašeho soukromí mi nic není," podíval se zvláštně na Deidaru, ,, ale jestli máte problémy se svým přítelem nebo tady s..." hledal to správné slovo pro Deidaru.
,,Není to, jak to vypadá..." zmohl jsem se na jedinou větu. ,,Slibuju, že si to vyřeším. Nezbláznil jsem se a nechci se zabít. Jen..." Cítil jsem se lapený v pasti. Ať teď řeknu cokoliv ani jeden mi neuvěří. Deidara to se mnou možná myslí dobře jako s potenciálním partnerem. Hatake se ke mně od doby, kdy zjistil, že jsem sirotek, chová spíš jako otec než šéf, ale oba dva mě teď ženou do pasti.

,,Kamarád," ušklíbl se blonďák, když přerušil to napjaté ticho, v němž Hatake očekával Sasukeho konec věty. ,,Je pozdě, pane. A Sasuke má za sebou těžký den, dovolil bych si říct, že nejen den. Nemohl byste ho ještě z práce omluvit, aby si ještě odpočinul? Já jsem vážně přesvědčen, že to bude brzy v pořádku," přislíbil za Sasukeho blonďák.

,,O to tu vůbec nejde," namítl Hatake trochu ostře, až jsem v jeho hlase cítil mírné nepřátelství.
,,To je v pořádku, půjdu zítra do práce, musím něco dělat, a klidně i za nějakým tím vaším specialistou," slíbil jsem mu. ,,Ale já vážně nejsem nemocný... ani psychicky, ani fyzicky. Jen je toho moc a těžko se to vysvětluje," odpověděl jsem konečně trochu smysluplně.
Hatake se s takovou odpovědí nejspíš smířil, protože se rozloučil s Deidarou i se mnou a konečně odešel.

Blonďák si povzdychl a na Sasukeho se pootočil.
,,Doteď sem si myslel, že tě ten rozchod s Itachim rozhodil, ale vypadá to na něco mnohem... horšího. Řekneš mi, o co tu jde?" Zamračil se a zavřel za Hatakem dveře. ,,Jestli ti ten zmetek ubližuje, nebo tě vydírá, je to tvoje věc, ale měl bys jít třeba na policii nebo tak.."

,,Není to zmetek," namítl jsem chabě. Je to zmetek, ale můj zmetek a nikdo nemá právo o něm takhle mluvit. Až na mě! ,,On o mě jen nestojí, to je všechno. Já se na něj snažím zapomenout a nejde to. Ale na ten most jsem nelezl kvůli němu, za to můžou ty prášky, jen nechci, aby se v tom Hatake vrtal. Kdysi mu zemřela dcera a tuším, že si za ni našel ve mně náhradu... byl by schopnej tu firmu žalovat..." vysvětlil jsem mu stručně s drobnou lží. Nebo jsem mu snad měl říct, že mě nejspíš na ten most dohnala nějaká... sugesce? Iluze?

,,Jo tak," odpověděl snad zvláštně zklamaně. Zvedl hlavu a zadíval se na obývací pokoj. Ačkoliv už byl večer, očividně ani jeden neplánoval v nejbližší době spát... ,,Co bys řekl tomu, kdybychom ti to tu společně zase trochu zcivilizovali? Já nevim jak ty, ale já se cejtim a je mi i líp v zorganizovanym bytě a tys to tak před tim měl, tak to zase dáme do pořádku, co řikáš?" usmál se na něj smířlivě. Znal to, měl sám rád onen pocit čistoty a lépe se mu v něm... no, žilo. A ať už měl Sasuke jakýkoliv problém, tak nějaká aktivita s dobrým cílem by vůbec nemusela uškodit a odvedla by myšlenky.

,,To je od tebe hezký, ale radši bych to uklidil zítra sám. Mám tu věci, co bys asi vidět nechtěl, a i když to teď tak nevypadá, každá věc má svoje předem daný místo." Rozhodně tady nemusí vidět pohozený lubrikant od Itachiho poslední návštěvy a kdoví jestli se tu ještě nenajdou dlouhé černé vlasy, až se rozhodnu trochu zamést podlahu. Určitě by si domyslel, komu patří.

,,Jak myslíš, ale vážně bych ti pomohl rád. To je samozřejmě na tobě, kdybys chtěl, mohli bychom..." blondýn se zarazil v půlce věty a sklopil pohled ke své kapse kalhot, zašátral v ní a vylovil zvonící telefon. ,,Omluvíš mě na minutku?" Střelil pohledem k Sasukemu a pak se zamračeně očima vrátil k displayi. Hovor přijal a se skloněnou hlavou a poněkud zamyšleným výrazem odkráčel do Sasukeho kuchyně.

Jen jsem přikývl a alespoň hodil do pračky všechno špinavé oblečení.
Hned na prvním triku jsem našel jeden dlouhý černý vlas. Vyvolalo to ve mně vztek, zlost... ale i smutek, touhu, stesk a lítost. Chtěl jsem ho zase tak jako vždycky. Jen pro sebe, vedle sebe na posteli, usnout mu v náručí.
Radši jsem to triko hodil do pračky a opláchl si obličej studenou vodou, když mě napadlo, jak to celé vyřešit. Itachi přeci není jediný Uchiha na světě, možná mi dokáže pomoct někdo jiný z jeho rodiny...

Když se zase hrabal v koši s prádlem, aby vytřídil vhodného společníka, kterého by se přidal ke tričku ležícímu již v bubnu pračky, ve dveřích se objevil Deidara. V obličeji byl bílý jako stěna, možná ještě víc. Vypadalo to, že je v šoku, nebo minimálně ve stresu, dokonce se o trochu rychleji nadechoval. ,,Sasuke? Já musim jít..." oznámil mu tiše. ,,Promiň," odpověděl a nečekajíc na jakoukoliv reakci se otočil a vyrazil ke dveřím.

Zůstal jsem za ním jen zmateně hledět, ale běžet za ním a ptát se, co se stalo, by asi nemělo smysl. Aspoň si můžu v klidu uklidit, zítra mu zavolám a zeptám se, když toho pro mě tolik dělá. Nechci působit nevděčně... navíc mi není úplně lhostejný. Dokázal bych si s ním život představit, kdyby mi ho neotravoval Itachi.

Toho ale hodně rychle vyřeším. I kdybych měl o pomoc požádat všechny Uchihy na světě.
 


Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 28. února 2018 v 17:57 | Reagovat

chudak sasu. poriadne ho to vzalo. ovplyvnovali sa navzajom tuzili jeden po druhom (i ked pod vplyvom) a teraz ked nie su spolu som zvedava ako dlho to bez seba vydrzia. sasu vsetkych vystrasil ked sa nehlasil. hatake ale aj dei boli z neho poriadne zmäteny a hlavne mali o neho strach. som napnuta koho sasu kontaktuje. ktory uchiha ho bude ucit. hiii mozno fugaku a mozno potom zistia ze su otec so synom a s itim bratia. booze napitava to poviedka. teraz ma napada ci za telefonat mal dei. booze uz aby bol dalsi diel

2 kabriolet76 kabriolet76 | 1. března 2018 v 10:57 | Reagovat

Předchozí půl dílek mi dal zabrat, po přečtení druhé části jsem již opět zklidněná. Přesto je na scéně další napětí v podobě zájmu o Deidarovo blaho. Těším se na další pokračování. Občas si říkám, že vydržím třeba ještě dva měsíce a přečtu si celou povídku najednou...nikdy mi to nedá! :-)

3 Káťa Káťa | E-mail | 1. března 2018 v 15:58 | Reagovat

Tak podruhé :D...díl jsem si přece jen přečetla ještě jednou :D a znovu musím napsat, že je mi líto Deidary :D ...tolik by Sasukeho chtěl a určitě by se mu věnoval,  všechno by pro něj udělal :D a asi i to Sasana úplně nebere :D asi je to trošku nuda oproti tajemnému Itachimu, o kterého se musí snažit...

4 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 1. března 2018 v 17:34 | Reagovat

Takže co se teď děje s Deidarou? Hmm... Nějak jsem čekala, že se tam zase objeví Itachi, když na něho pořád myslel, ale pak jsem si řekla, že by to bylo děsně debilní... zajímá mě, co se stalo s tím Deidarou, jak to půjde dál atd. atd...

5 El El | E-mail | 6. března 2018 v 17:31 | Reagovat

Tak tahle povídka je extrémně návyková. Jsem zvědavá co se stalo Deidarovi a koho Sasuke vyhledá, aby ho učil. Zároveň mě zajímá jak budou oba dva reagovat, až se dozví, že jsou bratři. :-D  Nemůžu se dočkat pokračování :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.