Smrtelná touha 12. 1/2

26. února 2018 v 20:06 | Ája a Vita |  Smrtelná touha

POZOR!
STALA SE MENŠÍ CHYBA VE ZVEŘEJŇOVÁNÍ.
Psala mi Ivana-chan, že moc nechápe, co se vlastně v povídce teď stalo. Přečetla jsem si poslední dva díly, abych věděla, co je tam tak nesrozumitelnýho a došlo mi, že mezi 11. a 12. dílem ještě jedna dost podstatná vysvětlující část chybí. Omylem jsem si v počítači totiž dva různé díly nadepsala jako 12. a ten jeden z toho logicky vypadl.

TOHLE JE TEN DÍL.
Jelikož by se mi posunulo číslování, tak jsem akorát 12. díl rozdělila na 2 části.
Snad jsem teď uklidnila všechny, kdo se ztrácel jako Ivana-chan a gratuluju všem, kdo to pochopil i bez téhle části, smekám, já bych to asi nepobrala (a to jsem to vymyslela! :D).





Vjel jsem mu prsty do vlasů a stáhl mu z nich gumičku, abych ho v nich mohl vískat. Vzápětí jsem mu obě nohy otočil kolem pasu pro větší vzájemnou blízkost. Každá část mého těla se ho toužila dotýkat. Jediná návyková látka, která mě dokáže zbavit toho stísněného pocitu, beznaděje a zoufalství.


Uslyšel, jak se jeho černovlasý anděl prudce nadechl a dlaněmi sklouzl z boků na zadeček, aby si ho v té poloze udržel. Těžko říct, jestli to zavinil náraz, když natiskl znovu Sasukeho na dřevěné dveře, nebo jestli stiskl mezitím kliku, ale když vstoupil do místnosti ani neklopýtl. Jednalo se o pracovnu, po stěnách regály s knihami, u oken dlouhé závěsy a na zemi příjemný měkký koberec. Uprostřed místnosti stál stůl. Jeden z těch, které jsou vidět snad jen na zámcích. Elegantní vyřezávané nohy a deska stolu, nejspíš speciálně broušený, žádné barbarské neopatrně vrytí tužkou nebo nůžkami.

Majitel byl zjevně perfekcionista, což ale působilo v kontrastu s tím, co udělal, když se se Sasukem dostal až k němu, protože jednou rukou shodil na zem pár skript, zároveň na stůl Sasukeho natiskl a dlaní na hrudníku donutil položit se, aniž by si ho svými rty přestal přivlastňovat.


Natáhl jsem k němu ruku a začal mu odspodu rozepínat knoflíčky u košile. Spolu s tím jsem si uvědomil, že mám na sobě věci na spaní. Vyšel jsem ven jen tak bez bundy?

Už jen z té představy jsem se otřásl zimou, přestože mě hřála touha po Itachiho těle.

Jakmile měl košili až na posledních pár knoflíčků rozepnutou, protože tam jsem nedosáhl, přejely moje prsty po nedávném zranění. Zdálo se už zacelené, přesto by se Itachi neměl namáhat se sexuální aktivitou. Mohlo by mu to poškodit plíce a já ho znova v tak strašném stavu vidět nepotřeboval. I tak moje ústa nic nenamítala. Nešlo to. Ne kvůli neschopnosti mluvit, jako spíš neschopnosti se toho dokonalého prožitku vzdát.



Itachi mu rukou zajel pod volné tričko a prsty jemně přejel po vypracovaném bříšku. Druhou rukou pronikl pod lem kalhot a ukazováčkem obkreslil provokativně linku třísla, z něj se delším, jemným tahem dostal až na vnitřní stranu stehna, spolu s tím mu kalhoty i o pár centimetrů stáhl. Dlaň mu na hrudník jemně v náznaku přitiskl, když se sklonil a pootevřenými rty se otřel o špičku jeho vzrušení.


Zakryl jsem si ústa rukou, abych příliš hlasitě nezasténal a nos mu zabořil do jeho tmavých vlasů.

,,Itachi..." uniklo mi přidušeně, přičemž jsem od sebe oddálil stehna, aby se ke mně snáze dostal. Nemusel se o mě tolik starat, stačila by mi rychlovka, jen možnost ho cítit v sobě, ale nedával takhle najevo, že jsem přeci jen něco víc než ti přede mnou?

Zase jsem to dělal. Kreslil si bláhové naděje.



Jenže jeho černovlasý muž jen špičkou jazyka obkreslil korunku a poškádlil ho na uzdičce. Možná to udělal i z praktických důvodů, aby měl ruce volné, protože když po Sasukeho lince zadečku provokativně přejel dvěma prsty, ucítil na nich mladý tmavovlásek i chladivý gel. Bříškem ukazováčku mírně zatlačil na vstup do jeho těla, ale naschvál do něj nepronikal.


Opět jsem se otřásl, ale ne kvůli vzpomínce na zimu. Možná se mi Itachi snažil jen vrátit mou péči o něj v nemocnici, i tak jsem si to nechal líbit. Každý jeho dotek uklidňoval mou šílenou mysl, dodával potřebnou dávku drogy na uklidnění a zároveň zvyšoval chutě.

Zkusil jsem se položit zády na desku stolu a jen si užívat jeho doteky. Nemůžu si odepřít další dávku, ne teď...


Itachi jen tiše zavrněl a dvěma prsty do něj naráz pronikl, spolu s tím jeho horké rty obemkly Sasukeho vzrušení a jemně ho sály. Působil sice jako muž, který nesnáší dluhy, ale v tom, co dělal, nebyla jen vypočítavost nebo nutnost odbýt si povinnost. Kdyby tomu bylo skutečně tak, rozhodně by celý proces urychlil, nenechával by mladému tmavovláskovi tolik prostoru užít si to.


Tušil jsem, že odsud brzy zase půjdu, zamyšlený a odhodlaný v tom opět přestat. Neúspěšně přestat. Nikdy mě netrápila slabá vůle, spíš naopak, jakmile mě něco pohltilo, dokázal jsem si za tím jít i několik let. Od doby, kdy znám Itachiho, se ze mě stává úplně jiný člověk.

Sténám pod jeho dotyky jako laciná prostitutka, prosím, aby mě neopouštěl, jako naivní zamilovaná patnáctka a slibuji sám sobě, že už se k němu nevrátím jako žena, která nedokáže ani po letech týrání opustit svého manžela.



Z myšlenek ho dokázalo vytrhnout až když se jeho trýznitel i utěšitel v jediné osobě narovnal a ne příliš jemně do něj pronikl. Přípravu naštěstí nepodcenil, očividně dokázal odhadnout, co si smí dovolit. Proto ani nečekal, aby se odtáhl a pozvolna do něj znovu pronikl. Jeho prsty se mu zatínaly do boků, očividně se držel, aby si ho nebral ještě rychleji, rty měl pootevřené, aby se mohl prudčeji nadechovat a v přivřených onyxových očích se leskla touha... ne po vyvrcholení, ne po tom fyzickém kontaktu. Byla to touha po Sasukem a z nějakého zvláštního důvodu to mladý tmavovlásek rozpoznal okamžitě, jak k němu zvedl pohled.


Někdy se mi zdá, že trpí stejně jako já. Jako v tenhle moment. Že ho spaluje podobná touha, která mučí dennodenně i mě. Možná proto jsem ho konejšivě pohladil po tváři a rty se dotkl těch jeho. Pomohl bych mu, tak rád bych mu pomohl, jenže to by on nejdřív musel chtít. Já už si dokázal přiznat, že to bez něj nedokážu, chybí mi už pár minut po odloučení. A jestli si nechci jít lehnout na psychiatrii, musím mít ve svém životě jeho. Proč to nemůže cítit stejně...?

Oči i myšlenky se mi zamlžily s jeho dalším přírazem, se kterým podráždil tu uzlinku uvnitř mého těla. Zase jsem nemyslel na řešení, ale na to, jak si to co nejvíc užít.



Jeho tajemný muž, který si zanechával ten neznámý opar tajemství kolem své osoby i po tom, co spolu promluvili, a co se dozvěděl jeho skutečné jméno, ho naštěstí tentokrát netrápil. Nejspíš i sám toužil po dosažení společného bodu slasti, jak u sebe, tak u Sasukeho. Vytáhl ho k sobě do sedu, aby pozměnil úhel pronikání a držel si ho u svého těla, zatímco druhou rukou zabloudil ke klínu a bříšky prstů ho hodnou chvíli provokoval na citlivé špičce jeho chlouby, než konečně to úctyhodné vzrušení stiskl v dlani a pohyby ruky doplňoval stále prudší a drsnější přírazy. Svůj vlastní sten pak utlumil v Sasukeho měkkých rtech, do nichž se ponořil.



Obepnul jsem ho nohama v pase stejnou silou, jako on do mě přirážel. Ne proto, abych tu brutalitu z jeho strany snížil, jen jsem ho toužil mít co nejblíž u sebe, než mi zase zmizí. Sténal bych možná až moc hlasitě, kdyby moje steny nepohlcovala Itachiho ústa.

Chytil jsem se ho ještě rukama za krkem, a pak se odtrhl od jeho úst, protože s příchodem orgasmu mi žalostně ubývalo kyslíku.

,,Nh... ááah... Ita-chi..." Můj stisk kolem jeho těla povolil, ale pořád jsem se ho držel. Snad ze strachu, že by mě mohl opět opustit.


Ten jen zůstal pevně natisknutý u jeho těla, tiše se nadechoval a jeho perfektně tvarované tělo se zcela nepatrně chvělo pod nedávným prožitkem slasti. Dlaněmi se opíral o dokonale hladkou desku stolu vedle Sasukeho hrudníku, oči měl zavřené a rty se zlehka dotýkal těch jeho, jako by oba strnuli, zkameněli a jen si vychutnávali doznívající pocity vrcholu, pokoušeli se zapamatovat si ho.

Po dlouhých minutách, které ale mohly být dost dobře i sekundami, se černovlasý muž pomalu odtáhl, i přes očividné protesty Sasukeho, když ho tak pevně držel.

,,Koupelna je hned naproti," promluvil na něj tiše. Neříkal nic víc... sice tím ničil onu zvláštní atmosféru momentu, ale zároveň ho neposílal pryč.


Jen jsem přikývl, popadl oblečení a šel se umýt. Ani koupelna se nevyhnula tomu okázalému zdobnému středověkému stylu. Nohy vany připomínaly tlapy jakési šelmy a kohoutek byl přetransformován do drobného chrliče. Odhadl jsem to na nějakou harpii nebo jiného opeřence.

Původně jsem si chtěl v chladnější vodě opláchnout jen tělo, ale moje vlasy v sobě držely nános špíny, jak se pravděpodobně celé tři dny válely v prachu podél topení.

Rychle jsem se osušil prvním ručníkem, který se mi dostal pod ruku a opět se navlékl do stejného oblečení, ve kterém mě sem Itachi dovezl. Moje kroky nesměřovaly zpět do jeho pracovny. Věděl jsem, že mě tam nechce.

Dlouhou potemnělou chodbou zaznělo moje lehké našlapování. Pochyboval jsem, že tu s ním ještě někdo bydlí, ale přeci jen mě to místo trochu děsilo, jako kdyby něco zlého skrývalo. Tolik dveří, tolik místnosti, zvláštní obrazy na stěnách lidí s tmavými vlasy, bledou kůží, tolik podobných Itachimu.



,,Ty už mi odcházíš?" Na konci chodby Sasukeho kroky zastavil jeho hlas. Itachi stál u jedněch z mnoha dveří na opačném konci, ruce měl uvolněně založené na hrudníku a na rtech mu hrál dobře znatelný úsměv. Nijak škodolibý, nebo zlomyslný... pouze upřímný. Neměl na sobě to, v čem pro mladého doktora přišel. Byl oblečen jen do černého kimona, převázaného v pase tenkým, rudým páskem... a stále si nechával rozpuštěné vlasy. Takhle šlo poznat, že jsou skutečně dlouhé, ale pár kratších tmavých pramínků mu padalo do uhlových očí. Kývl na Sasukeho, pak se otočil a zmizel ve dveřích. Na zádech kimona měl vyšit znak červenobílého japonského vějíře.


Mohl jsem dál pokračovat v cestě, nebo ho následovat zpět. Přemýšlení mi moc času nezabralo. Volba byla jasná. Moje kroky směřovaly za Itachim.

,,Itachi... ty mě ve svým životě nechceš, nebo ne na takový pozici, v jaký bych do něj chtěl patřit já," vypadlo ze mě naprosto uvolněně, jakmile se mi ho podařilo dohnat. Teď jsem měl sice nad svým mozkem i tělem kontrolu, ale jakmile odsud odejdu, zase o vše přijdu.



Ten mu odpověděl jen uklidňujícím přivřením očí a pozvolna došel k drobnému, za to však vysokému stolku ze dřeva a skla. Do dvou křišťálově průhledných sklenic na tenké, zdobené nožičce nalil pomalu krvavě rudé víno. Činil to tak sebejistě a se přirozenou samozřejmostí, navíc u toho vypadal tak zvláštně elegantně a vznešeně. Obě sklenky něžně uchopil do prstů a neuspěchanými kroky došel k Sasukemu, stojícímu u dveří.

Jednalo se nejspíš o jistý salónek, vévodilo tu ale obrovské okno pokrývající téměř polovinu jedné stěny. Vtiskl mu sklenku do ruky, zlehka se naklonil a se zavřenýma očima se přiblížil k jeho rtům. Když se vzdálenost zkrátila na pouhé milimetry, tlumeně se nadechl a Sasuke zaslechl cinknutí tenkého skla, jak se jejich sklenky dotkly o setinu sekundy dřív, než mohly rty. Odtáhl se, okraj sklenky přiložil ke svým měkkým rtům a napil se. Jeho oči sledovaly cosi dalekého, neznámého a zároveň se dívaly Sasukeho směrem.


Asi bych neměl pít. Alkohol zatemňuje mysl a v mém stavu to se sebou neslo sebevražedný nádech. Nehledě na to jsem ze sklenky trochu upil. V ústech se mi rozlila příjemná nasládlá vůně. Neumím odhadnout kvalitu vína ani jeho značku, ale pochybuji, že by Itachi pil něco, co se dá sehnat v každém obchodě. Možná i to je ten důvod, proč o mě nestojí. On má jméno, postavení, prestiž, peníze... a já?

Já jsem byl až do jeho příchodu obyčejný, ambiciózní a celkem spokojený kluk. Nic víc.


Muž se od Sasukeho pozvolna odvrátil, otočil se k němu zády a došel k velkému oknu, za nímž zářila světla vzdáleného velkoměsta. Kvůli tlumenému osvětlení jeho postava vypadala spíš jako tmavá silueta, jíž u nohou ležel svět.

Když promluvil, jeho hlas zněl... jinak. Stejně krásně a melodicky, ale zvláštně upřímně, čistě.

,,Už jsem ti jednou říkal, že jsem nehrál fér. Často v životě nehraju fér, ale není to úplně má vina. A je tu něco, co bych ti měl sdělit, abych stav alespoň vyrovnal." Černovlasý muž mírně zaklonil hlavu, stále však zůstával otočen zády a Sasuke nějak tušil, že se teď přibližovat nemá. ,,Je těžké to popsat, ale pokud si představíš život jako karetní hru, pak můžeme říci, že někteří mají eso v rukávu. Já ne, já tím esem jednoduše jsem." Tiše vydechl a tentokrát hlavu sklonil. Po kratší přestávce pokračoval. ,,Nejsem tak úplně jako ostatní. Naši dávní předci měli rozvinutou schopnost sugesce. Ve středověku se členové rodinného kmene Uchihů uplatňovali v postech věštců, mágů a léčitelů. Zdokonalovali jsme se, z generace na generaci naše schopnost sílila, každé další narozené dítě mohlo být lépe cvičeno a zároveň se rodilo se stále větším potenciálem... je to... sugesce ne sobě, ostatním... sugesce nejen slovy, ale očima." Pokojem se rozlehlo tíživé ticho.


Vůbec jsem nerozuměl tomu, co tu říká. Znělo to jako nějaká... pověst, pohádka, historka. Nedokázal jsem to definovat a každému bych se asi vysmál, kdyby s něčím podobným přišel, ale jemu jsem věřil. Už jen z toho důvodu, že ze mě pomalu udělal šílence. To, co mi řekl jeho otec v nemocnici, to jen potvrzovalo a vyvracelo moje pochybnosti o nějaké psychické poruše.

Nic jsem však neřekl, jen poslouchal, kdyby chtěl Itachi pokračovat, protože to stále zdaleka nic nevysvětlovalo. Ne tak, abych to mohl pochopit.



Muž po delší pomlce zase pokračoval. Téměř se ani nehýbal, připomínal kamennou sochu, vyprávějící svůj starodávný příběh a historii. Jeho další slova však zamířila do o něco osobnějších sfér.

,,Ovládání mysli pohledem není jednoduchá záležitost. Já... sám jsem ji často použil, jednoduše jsem si někoho našel a donutil ho po mně toužit. Párkrát si ho odvedl a pak ho donutil zapomenout. Ale u tebe..." Itachi se nadechl a nejspíš k sobě na krátký okamžik přitiskl rty. ,,Nedokázal jsem tě nechat, nebylo v mých silách, abych tě nechal odejít... vracel ses, pořád jsem na tebe myslel. Nemohl... nedokázal sem to pochopit já... ještě nikdy, nikdy jsem tolik po někom netoužil, nikdy jsem někoho tolik nepotřeboval. Dokud lidé nemluví, většinou se toho mezi nimi ani moc neodehraje, ale my slova ani nepotřebovali. Pak mě postřelili a přivezli k tobě. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem tvůj pohled, pochopil jsem, jak se na mě díváš a došlo mi, proč jsem se celou tu dobu cítil jako lovná zvěř. Ve tvých očích jsem poznal ty svoje. Máš tentýž dar, aniž bys o něm věděl. Šílel jsem z tebe, nedokázal jsem se udržet, choval se jako schizofrenik, protože... jsme se ovlivňovali navzájem..." vydechl tlumeně, aniž by se otočil.


Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Mluví doslova nebo jen v metafoře? Opravdu nás to k sobě táhne víc než ostatní nebo je v tom něco vyššího?

,,Itachi, já ti asi nerozumím..." naznačil jsem mu opatrně. Trochu mě i děsil. Na upíry, víly a lesní stvoření jsem přestal věřit dřív než moji vrstevníci v dětském domově. Strašidla mi pod postelí nebydlela už od nějakého pátého roku. Vrátit se k nim by znamenalo... co vlastně? Bláznovství?

Jako kdybych si teď připadal normální. Netrpím úzkostmi, na rozdíl od jiných jsem pro mámu a tátu nikdy neplakal, nepoznal jsem je, a ještě před hodinu jsem stál na mostě a přemýšlel o sebevraždě. Jestli tohle není šílenství, tak v tom musí přebývat něco nadpřirozeného.



Muž si tiše povzdychl.

,,Je mnoho druhů sugesce. Někteří s tímhle darem se soustředí jenom na jeden typ, jiní se učí od každého něco. Nejjednodušší je ta s fyzickou přitažlivostí. Je tak snadná, že ji ani sám nemusíš vnímat a přesto ji činíš. Uplatňuješ ji na mě, proto ve tvé přítomnosti místy ztrácím hlavu. Já ji využívám také, mimoto ale dokážu vsugerovat i pocity. Není těžké to pochopit, mnohem složitější je uvěřit, Sasuke..." otočil se a jeho černé onyxy se v tlumeném světle zatřpytily. ,,Strach," zašeptal na vysvětlenou, když se Sasuke pod jeho pohledem rozechvěl a až do nervových zakončení ve špičkách prstů mu pronikal paralyzující děs. Pak to najednou zmizelo a on cítil neskutečnou potřebu se smát... jako by ho někdo opil, nebo zdrogoval. ,,Radost," zašeptal mu Itachi a přešel k němu o něco blíž. ,,Touha," zamumlal tiše, když Sasuke na svém těle rozpoznal stoupající horkost a zrychlený dech.


,,Proto..." zamumlal jsem a další slova vzápětí spolkl, jak těžko se vyslovovala. ,,Proto po tobě toužím? Nutíš mě k tomu? Takže k tobě vlastně nic necítím? Stačí, když s tím přestaneš a já budu zase volný?" Dodal jsem nakonec. ,,Prosím, nech mě jít. Zbav mě toho... Nemám rodinu, dlouho jsem neměl ani přátelé, ale nikdy... já nikdy nezažil horší pocit než tohle." Mohl jsem na něj křičet, vyčítat mu to, jenže by to nikam nevedlo. Já chtěl jen svobodu, zpět svou vůli, kterou mi on podle všeho může dát.



Itachi přivřel oči a krátce se nadechl.

,,Ne tak docela..." zašeptal tlumeně a jemně zakroutil hlavou. Chvíli sledoval jejich nohy, pak se otočil a poodešel k jedné skříni. Když se otočil, přes oči měl zavázaný černý šátek. Opatrně došel zpátky, na nejistotě jeho kroků šlo znát, že skutečně nevidí. Špičky jeho prstů natažené ruky se jemně dotkl jeho ramene a zastavil se.

,,Nemůžeš mě ovlivnit, ani já tebe... udělej, co chceš," zašeptal a ruku stáhl.


Podle toho, co mi řekl, jsem teď mohl svobodně odejít, ale já necítil, že by moje touha po něm zeslábla. Snad jen ta šílená a sprostá chuť z něj servat okamžitě všechno oblečení se zmírnila, jinak jsem však nepocítil změnu.

Možná si to jen namlouvám, možná už mě natolik posedla myšlenka o vlastní posedlosti, že ani nepoznám svobodu, když ji mám. Zkusil jsem tedy couvnout o krok zpět s nadějí na návrat do svého starého života. Jenže ten krok tak bolel. Představa života bez něj vypadala tak šedě a pochmurně, až mě to donutilo se o ten jeden krok zase vrátit a ještě jeden navíc k němu přidat.



Jeho černovlasý anděl tam stál bez pohnutí, nemohl tušit ani poznat, co Sasuke provádí, nedokázal to odhadnout, protože neměl možnost na něj vidět. Jeho tlumené nádechy nebyly v tiché místnosti vůbec slyšitelné, setrvával nehybně jako mramorová socha.

,,Nechci tě nutit, Sasuke... jen jsem chtěl vědět, na čem jsme," zašeptal a zvedl prsty k uzlu šátku.


Sám jsem mu stáhl šátek a zůstal na místě. Nemělo to smysl. Odešel bych a zase toužil se vrátit.

,,Dobře... ale jestli na mě působíš, jen když se na mě díváš, tak proč... proč jsem chtěl skákat z mostu a psychicky se hroutil bez tvojí přítomnosti? Já takovej totiž nejsem... nejsem ten typ, co by prostě kvůli nešťastný lásce přelezl most a vrhal se dolů." Zase se mi chtělo z toho všeho zvracet. Nerozuměl jsem sám sobě ani jemu. Všechno to znělo tak absurdně, neuvěřitelně. Možná se mi jen snaží namluvit něco o nadpřirozených schopnostech, co když je to jen prostá hypnóza nebo podobný cirkusový trik? Co když mě i teď sprostě využívá?



Jeho černovlasý anděl tam stál bez pohnutí. Tlumené nádechy nebyly v tiché místnosti vůbec slyšet. Setrvával nehybně jako mramorová socha.

,,Je těžké odhadnout, jak tohle působí... v naší historii byl jen jeden případ." Itachi zavřel oči a zhluboka se nadechl. ,,Oba zešíleli. A zabili se..." znělo to opravdově a zároveň neuvěřitelně. ,,Nestává se to, protože v rodině by to znamenalo incest, ale ty z nějakého důvodu patříš k nám," zakroutil hlavou a odvrátil se od něj.

,,Ten dar se dá využívat všelijak. Ty ho neovládáš. Může se aktivovat i bez tvého vědomí. Budu hádat - na škole playboy? To je prvotní ukázka talentu. Všichni z mojí rodiny jsou na vysoké úrovni. Proč myslíš?" Přivřel oči s pohledem upřeným skrz skleněnou tabuli okna.

Hleděl jsem na něj jako v transu. Několik minut se mi nedařilo vůbec promluvit, jakkoliv zareagovat. V hlavě mi však vířila spousta vzpomínek na školní léta. Snažil jsem se s nikým se příliš nekamarádit, nepoutat na sebe moc pozornosti, ale je pravda, že ke mně se lidi chovali vždycky přesně naopak, a když už se mi někdo zalíbil, nedělalo mi problémy ho dostat. Ať se jednalo o kohokoliv... Takže to proto?

Víc než nějaká nelidská schopnost nebo pravděpodobné zešílení, které už pro mě teď neznělo jako žádné překvapení, mě zaujala spíš zmínka o rodině. Poprvé v životě jsem opravdu toužil je poznat. Zjistit, kdo až tak moc nenávidí svoje dítě, že ho nechá na ulici. Mohli mě dát k adopci, ale oni se rozhodli mě zabít. Nedat mi ani šanci.

Nechtěl jsem je poznat proto, abych jim to vyčetl, jen jsem chtěl vědět.

,,Ty... asi nevíš, kdo jsou moji rodiče?" Asi bychom měli primárně řešit náš vztah, který podle všeho může vést k šílenství a smrti nás obou, ale já konečně toužil zjistit, kdo doopravdy jsem. Přesto mi nešlo ohledně nás dvou úplně mlčet.

Přistoupil jsem zezadu k Itachimu a ještě než mi stihl odpovědět, opřel jsem se hlavou mezi jeho lopatkami.

,,Zvládneme to," vyšlo mi nějak ze rtů, klidně, vyrovnaně a smířeně.



 


Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 26. února 2018 v 22:07 | Reagovat

Jako popravdě jsem si říkala, že poslední díl končil snad nějak jinak :D, ale řekla jsem si, že už si to asi pletu :D a protože jsem to četla ve spěchu, neměla jsem čas pročítat předchozí díl :D....měla jsem....ale Itachi je tu pro mě furt psychouš :D...jsem zvědavá;

2 Káťa Káťa | E-mail | 26. února 2018 v 22:08 | Reagovat

Jsem zvědavá :D, proč o sobě nevědí jako bratři, ale třeba to Itachi ví....

3 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 26. února 2018 v 22:12 | Reagovat

haaa takze tak je to teda. takze tak zistil ze su vlastne pribuzny. vlastne sa ovladaju navzajom. chudak sasu ani o tom nevedel. muselo to byt nanho prilis vela informacii naraz. naozaj zaujimave. toto je veeelmi podstatna cast. booze som zvedava ako to bude s nimi dalej. hmmm ty pribuzny co sa zabili. a ked som to spravne pochopila, ze to bol incest nemohli to byt eem madara a izuna? iba tak ma napadlo. dakujem za diel

4 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 26. února 2018 v 23:38 | Reagovat

Woah ono to je fakt supernatural.... btw ten černý text mě štval, po zvýraznění jsem si musela vzít brýle a v nich vypadám jak paní profesorová z nějakýho AV -.-.... zpět k tématu... zajímá mě, jak se dozví, že jsou bratři a jak na to budou reagovat... přece jenom, Sasuke až na jeho občasné výkyvy, za které teď už jak víme , může jeho supernatural sugesce, je racionálně, normálně uvažující člověk, který by do toho nešel... i když tady ta otázka hoosexuality, nikoho tím nepoškodí... hmmm.... moc otázek, moc moc.... těším se na další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.