Smrtelná touha 11.

Pondělí v 5:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Vyměňoval jsem zrovna Itachimu obvaz, když se otevřely dveře, aniž by na ně někdo předem zaklepal. Chtěl jsem se rozčílit, ale přede mnou stál muž mohutné postavy, s přísným pohledem, který jasně říkal, ať radši mlčím.
,,Dobré ráno," natáhl ke mně ruku a já ji jen opatrně přijal. Od Itachiho jsem se radši nevzdaloval.
,,To je v pořádku, jsem jeho otec," ujistil mě, ale já znejistěl ještě víc. Nevěděl jsem co říct, jestli ví o orientaci svého syna, jestli ví, že nejsme jen ve vztahu lékař a pacient.
,,Sasuke..." oslovil mě dost tvrdým tónem, poznal jsem v něm však usilovnou snahu o zjemnění. ,,Vidím vám ty pochyby na očích a ujišťuji vás, že nemusíte ani v zájmu mého syna nic tajit. Jen pro to, co jste udělal, vás z dobré vůle varuju - odejděte od něj, dokud to jde. Chováte se jinak, že? Nepoznáváte se? Odejděte, než se nepoznáte ani v zrcadle v nejbližším blázinci." Jakmile ten podivný muž domluvil, posadil se na okraj postele těsně vedle Itachiho.
Já jen kvapem vyměnil obvaz a stoupl si stranou. Nevěděl jsem, co mám říct, jak se zachovat, jak přemýšlet...
,,Má pravdu..." Černovlasý muž na posteli byl vzhůru už od chvíle, co jeho otec vstoupil, ale až teď otevřel oči. Nevěnoval Sasukemu jediný pohled, ačkoliv první věta byla mířena na něj. Nechal si od otce stisknout ruku. U obou mužů se dalo poznat, jak silné postavy a charaktery to jsou, jak vysoko sahají hranice jejich ega. Ten krátký, ale důvěrný dotek mezi nimi v tu chvíli stačil, předčil slova a obsáhl spoustu vtíravých a zbytečných otázek.
Sasuke zmateně hleděl z jednoho na druhého, než ze sebe koktavým hlasem vyloudil: ,,Nechám vás o samotě..."
,,Milý chlapec, možná proto by si ho mohl ušetřit, nemyslíš?" Zeptal se Fugaku svého syna, jakmile mladý lékař opustil místnost. Itachimu pak na stoleček položil nějaké knihy a papírovou krabici, nejspíš s něčím sladkým k jídlu.
,,Až moc milý," odpověděl mu jeho syn a v hlase podbarveným nezájmem přeci jen zaznělo i cosi opačného. ,,Budu si s tebou muset promluvit," dodal ještě s ledovým klidem v hlase, zatímco očima sledoval vyřadované potraviny a knihy, z nichž mu jeho otec vystavěl jeho osobní Eifelovu věž. To, že to oznámil předem, znamenalo, že si o tom nepřeje mluvit teď. V řeči obou mužů často zaznívaly jen náznaky, přesto se dokonale chápali.
,,Dobře. Něco k jídlu?" Položil mu Fugaku na hrudník krabici s cukrovinkami. ,,Pokud to tedy můžeš. Mám tě pozdravovat od mámy, ještě není ve stavu, kdy by byla schopná vyjít z domu. Ten zápal plic ji zmohl, ale bojí se o tebe, takže by nebylo vůbec od věci jí zavolat, když už vypadáš tak dobře." Muž se zase postavil na nohy a přešel k oknu. ,,Docela rád bych tě měl někde poblíž. Na očích. Tady jsi pořád moc na ráně. Zařídím ti domácího lékaře," informoval ho o tom jako o hotové věci.
,,Nezařídíš," bránil se Itachi klidně a nevzrušeně. Krabici položil vedle postele, už tak měl na stolku dost věcí. ,,Jednou umřít musím a domácí lékař by mohl začít být zvědavý. Větší izolace jen dokáže, že máš strach a víš, co udělá šelma připravená k útoku, pokud vycítí strach kořisti," ušklíbl se. ,,Ještě přežiju bodyguardy, ale ne nic se slovy: domácí nebo osobní," oznámil otci jednoduše.
,,Cítíš se jako kořist?" Zeptal se starší muž s úsměškem. ,,Dobře, rozumím. Sice nevím, co tě na tom klukovi zaujalo, ale zachránil ti život, tak buď shovívavý," dodal, jako kdyby si už udělal svůj vlastní názor na to, proč tu chce jeho syn dál zůstávat i přes zjevné nebezpečí, které mu hrozí. ,,Ještě něco, synku? Budu muset jít, ale kdybys cokoliv potřeboval, víš, že se stačí ozvat." Fugaku nikdy neoplýval spoustou času, pro svého jediného syna by však obětoval cokoliv.
Ten mlčel, ale když Fugaku už skoro bral za kliku, přeci jen promluvil.
,,Počkej..." Chvíli jen sledoval ty otcovy černé, hluboké a moudré oči, které po něm zdědil. ,,Máš pravdu. On si to vážně nezaslouží a čím dřív odtud budu, tím líp," rozhodl nakonec ne příliš hlasitě. Měl pravdu, cítil se jako kořist. Nikdy v životě tomu tak nebylo, ale teď se za ní skutečně považoval. Jen ne kvůli těm bláznům, kteří ho toužili odstřelit.
,,Děje se něco co bych měl vědět?" Fugaku svého syna znal snad víc než jeho matka, která by měla mít vždy k dítěti o něco blíže. Věděl o jeho orientaci i úletech. Nepodporoval ho v tom, ale ani mu nebránil. Jen ho překvapoval Itachiho nový přístup, nepomatoval si po jeho boku nikoho, ke komu by se před ním přiznal, s kým by ho seznámil. Nikdy žádný partner. Až teď.
,,Ne," odpověď byla okamžitá, sebejistá a pevná. Ale i na právníka až příliš sebejistá, chybělo těch pár setin sekundy pauzy mezi posledním Fugakovým slovem zdviženým do otázky a Itachiho první hláskou. Drobná nuance, přesto rozpoznatelná. Itachi ale nevypadal, že by byl ochoten sdělit něco konkrétního, jeho zamítavá odpověď to sama dokazovala.
,,Jak myslíš, Itachi." Fugaku se k němu ještě naklonil, políbil ho na čelo a tiše dodal: ,,Bylo by milé, kdybys konečně dospěl a měl někoho na stálo. I kdyby to byl muž." Pak konečně odešel.
Na chodbě si všiml mladého lékaře. Stál tam opřený o stěnu a se zakloněnou hlavou, jako kdyby hluboce přemýšlel.
,,Jestli jsem řekl něco, co vás rozhodilo, zapomeňte na to," pronesl Fugaku jeho směrem, když kolem něj procházel, čímž ale Sasukeho paradoxně ještě víc popletl.
Podobnou situaci, již by mohl nazvat taktéž paradoxní, zažíval i starší černovlásek. Dovolil otci sehnat mu domácího lékaře, aby se odtud dostal. Aby dal možnost Sasukemu. Sice jak jeho otec správně zhodnotil, nikdy žádné podobné rozhodnutí neučinil, ale teď tomu tak bylo. A i když to naznačovalo, že onen zvláštní vztah se Sasukem bude jiný, pravým a ryzím paradoxem zůstávala skutečnost, že tento ,,milosrdný" čin dával mladému lékaři možnost se od Itachiho dostat.

Nevěděl jsem, jestli se tam vůbec chci vrátit. Kolem Itachiho a jeho rodiny se motala nějaká zvláštní aura, která mě dost děsila. I přes teplo na chodbách nemocnice mi na kůži naskočila husina.
,,Itachi?" Přeci jen jsem vzal za kliku a vešel dovnitř. ,,Není něco... co bys mi chtěl říct?" Nikam jsem ti nemířil, každý by však vycítil, že se tu děje něco... ne přímo zlého, snad něco tajemného, něco, co trochu zavání.

Starší černovlásek zavřel oči a tiše vydechl. Dvakrát tatáž otázka v rozmezí ani ne dvou, tří minut.
,,Otec mi domluví domácího lékaře, nebudeš mě muset mít na krku dlouho," odpověděl Sasukemu, jako by požadovaná informace neexistovala. Jako by přesně věděl, o čem se tu hovoří a přesto dělal mrtvého brouka. Ale i tohle považoval za důležité a nutné sdělit.

,,Itachi..." sedl jsem si na okraj jeho postele a nechápavě se mu podíval do očí. ,,Já se o tebe starám rád. To je ten rozdíl mezi milenci a partnery..." Jeho pohled jasně naznačoval, že o takovou úroveň našeho vztahu nestojí, jen z lítosti mi ho však věnuje. Připadal jsem si jako malé umíněné dítě. Co ze vztahu, o který stojí jen jeden?
Proč ho nemůžu mít? Co musím udělat, aby o mě stál tak, jako já stojím o něj? Proč se trápím jen já?
,,Rozumím..." pronesl jsem šeptem, aniž by se díval do těch tmavých studánek. ,,Kdyby se ti po mně někdy stýskalo... zapomeň na to." Odešel jsem bez polibku, bez dlouhého loučení. Snad všechny moje buňky se chtěly vrátit zpět, prosit ho na kolenou, ale moje vůle najednou získávala na síle. Minimálně jsem se ji snažil udržet čistou a jasnou. Ačkoliv už první minuty bez něj mě zevnitř spalovaly.
,,Sasuke, mluvil jsem s otcem pana Uchihy, ještě dnes si ho odveze do domácí péče. Měl byste se jít domů pořádně vyspat," zastavil mě na chodbě Hatake. Já jen přikývl, sbalil si věci a opustil do pěti minut areál nemocnice.
Hned jak jsem přišel domů, vyhodil jsem Itachiho kravatu do kontejneru. Nechci tu nic, co by mi ho připomínalo. Vzpomínkové předměty mě nikdy nedojímaly, ale Itachi mě od základů změnil.
Yuki ze mě nejspíš cítil rozrušení, protože neklidně házel ocasem ze strany na stranu a neustále se mi pletl pod nohy s tím příjemným vrnícím zvukem, který vyluzoval.
,,Pamatuješ na Itachiho? Toho muže, co se ti nelíbil? Tak už se nevrátí," oznámil jsem mu a dosypal misku granulí.
První dvě hodiny po odchodu z nemocnice u mě převládala radostná euforie. Dokázal jsem se od něj odpoutat. Zase mám zpět svůj život. Jenže to falešné mámení ze mě rychle vyprchalo. Stačilo si lehnout do postele, nevidět jeho tvář, neponořit se znovu do těch černých hlubin a chtělo se mi křičet, rozbíjet věci a v jedné chvíli snad i skákat z mostu. Čekal jsem, až ten nával negativních emocí odpluje, jenže hodiny plynuly a já se stále nacházel někde mezi propastí a nepřekonatelnými výšinami. Uvěznil mě mezi nimi, aniž by mě plánoval někdy pustit.
Kolem půlnoci, kdy na mě dokonce přišla horečka, jsem si vzal radši prášek na spaní a něco na snížení teploty. Takový stav už se nepodobal žádné zamilovanosti pubertálního dítěte. Já pomalu šílel. Klepal jsem se, ale ne zimou. Přešlapoval jsem z nohy na nohu, ale ne nervozitou. Bolela mě hlava, ale ne migrénou.
Najednou se mi vybavila slova jeho otce "skončíte v blázinci" a "dokud je čas". Něco se mi snažil říct, Itachi se mnou něco provedl, ale on nemohl mluvit.
Další moje úvahy odletěly spolu se zdravým rozumem. Viděl jsem kolem sebe jen střídající se světlo s tmou. Na obličeji cítil zvláštní vlhko a drsný jazyk. Zaslechl zoufalé mňoukání a spatřil bílé chomáčky chlupů. Moje oči se zase zavřely. Já se ve tmě schoulil do klubíčka a snažil se ho vyhnat z hlavy. Byl všude, nešlo ho jen tak poslat pryč. Jeho ruce mě hladily po těle, já však věděl, že tu není. Jen přelud.
,,Itachi...!"
Otevřel jsem oči, nade mnou se skláněl Yuki. Žalostně mňoukal a neustále kolem mě chodil. Zvedl jsem se ze... ze země? Ležím na podlaze?
Moje kroky směřovaly automaticky do kuchyně pro sklenku vody. Do očí mě okamžitě uhodil ten nepořádek. Všude se válelo smetí. Miska s vodou i granulemi pro Yukiho vypadala prázdná. Hned jsem vše doplnil, kocour se kolem mě mihl jako špatně směrovaná střela a okamžitě se pustil do jídla.
Já se zatím šel podívat na mobil, kolik je hodin. Nevím vůbec, jak dlouho jsem spal.
Víc než aktuální čas v hodinách, který ukazoval něco kolem sedmé večerní, mě zaujalo datum. Osmnáctého... já z nemocnice ale odcházel patnáctého... Co mám sakra s mobilem?
Okamžitě jsem pustil televizi, abych si podle ní přístroj seřídil, jenže ta hlásila stejné datum i hodiny jako mobil.
Spal jsem tak dlouho...?
Všechno se mi postupně začalo vybavovat. Ty sny... plné jeho. Ty přitažlivé měkké rty a uhrančivé oči, které mě pronásledovaly na každém kroku. I v mojí mysli.
Zvedl jsem se v transu ze země. Vnímal jsem naprosto normálně, ale moje tělo si dělalo, co chtělo. Neposlouchalo moji racionální část mozku. Pravá ruka pohladila Yukiho, druhá otevřela dveře, a aniž by je za sebou zavřela, nohy vykročily ven. Nevěděl jsem, kam jdu, přesto se zdálo, že mám určitý cíl.
Lidé mě míjeli, aniž by si všímali mojí fascinace něčím neviditelným, co kráčelo přede mnou. Nejspíš to vábilo jenom mě. Auta na dálnici už svítila, jak se dny krátily a noci prodlužovaly. Mně záře jejich světel stačila na to, abych dokázal vylézt na zábradlí u mostu. Cítil jsem pozornost několika lidí, slyšel volání, varování, ale spíš se ty zvuky mísily v jeden pomatený křik, který můj mozek vyhodnotil jako nedůležitý. Dál jsem mířil ke svému cíli... Shledám se tam s Itachim? Bude tam jenom můj?
Diváků přibývalo s každou sekundou, kterou váhal. Nikdo pro něj přesto neběžel. Všichni zvědaví nebo šokovaní se drželi v úctyhodné vzdálenosti, zastaveni strachem, aby snad neskočil, kdyby se přiblížili.
,,Tohle neuděláš." Jeho hlas. Jeho melodický, jasný hlas. Neptal se, nevyzýval, on jen přikazoval. ,,Otoč se," pokračoval důrazně. Stál v onom nepřirozeně utvořeném kruhu, jediný, sám a tiše. Čekal.
V dáli zazněly do rušného provozu policejní sirény a davem proudilo úzkostné šeptání.
Ten hlas bych dokázal přiřadit okamžitě, lépe než sobě svoje vlastní jméno. Pomalu jsem slezl ze zábradlí a rozešel se k němu. Nohy se mi třásly, hlava motala jako při závrati, ale pořád jsem šel za ním.
Chtěl jsem ho obejmout, políbit... cokoliv. Jenže jsem si vzpomněl na to, co se stalo v nemocnici. On o mě nestojí, nepotřebuje mě tak jako já jeho. Takže jsem se nakonec sesunul na kolena před jeho nohami. Hned na to jsem za sebou zaslechl kvapné kroky.
,,Má nějakou rodinu? Někdo, koho můžeme kontaktovat?" Ptal se mužský hlas Itachiho. Já se o ten rozhovor nezajímal, neodpovídal, jen před ním mlčky klečel.
,,Promluvíme si, dobře?" Ozvalo se mi těsně vedle ucha, ale nebyl to Itachiho hlas, takže nemělo smysl reagovat.
Černovlasý muž mlčky hleděl na mladého tmavovláska. Pak zakroutil hlavou a zvedl pohled k tázajícímu se policistovi.
,,Ne," sehnul se a prsty ho něžně pohladil ve vlasech. ,,Má mě," odpověděl muži tiše a na první pohled bezemotivně. Pravačkou zabloudil do vnitřní kapsy saka a podal mu vizitku.
,,Kontakt na mého otce. Bude vědět." Sklonil se a klečícího chlapce si stáhl k sobě, za chvíli už ho narovnával a tiskl k sobě v náručí. Prošel s ním skrze dav lidí, ignorujíc jejich výkřiky i chválu. Sledoval jen cestu před sebou a lidé mu z ní sami uhýbali, aby mohl dojít ke svému autu.
U něj Itachiho čekal jeho řidič. I přes tak krajní situaci se tvářil profesionálně klidně. Otevřel zadní dveře a nechal svého pána se Sasukem nastoupit. Za chvíli už bylo slyšet jen drnčení motoru.
Itachi seděl na zadní sedačce, Sasuke ležel s hlavou položenou v jeho klíně. Ty dlouhé bílé prsty ho konejšivě hladily ve vlasech, zatímco sám muž sledoval okolí, nedíval se na nic konkrétního, jen na ubíhající silnici. Jednoduše hleděl skrz.
Cítil jsem teplo jeho těla a konečně se uklidňoval. Jeho blízkost mi vracela zdravý rozum, přestože mi ho i zároveň brala. Poblíž něj jsem však dokázal nad svým činem normálně uvažovat. A došel jsem k závěru, že já si přeci život vzít nechci. Ani na tom mostě jsem nechtěl. Něco schizofrenního se usídlilo uvnitř mojí hlavy a to něco přišlo s Itachim.
,,Kam jedeme?" Zeptal jsem se vyrovnaným hlasem, aniž bych zvedal hlavu. V takové poloze se mi líbilo.
Muž ani pohybem nezareagoval, jako by ten dotaz neslyšel. Trvalo snad i dvě minuty, než pomalu sklonil hlavu. Tvář mu zakrýval stín a jen sem tam ji ozářilo naoranžovělé světlo pouličních lamp, když kolem něj projížděli. Jeho dlouhé prsty sjely na Sasukeho tvář a jemně jimi obkresloval viditelnou linii jeho lícní kosti. Jeho přivřené oči se třpytily takovou černí, že bělmo se skoro nedalo rozpoznat.
,,Nehrál jsem fér... teď jedeme ke mně," odpověděl pak tiše, ale klidně.

,,Byla to jen hra...?" Zeptal jsem se trochu zmateně a zkusil se konečně posadit. ,,Itachi... já nevím, co se děje, ale... myslím, že bys mě měl vzít do nemocnice, na psychiatrický oddělení." Z mého subjektivního hlediska bych nikdy po nikom nic takového nežádal, ale objektivně - kdybych na mém místě viděl někoho jiného, už ho posílám na léčení.
Nevím ani, kdo jsem, možná mi jeden z mých rodičů předal gen pro nějakou psychickou chorobu.
Černovlasý muž ho mlčky sledoval, ale v očích se mu v tu chvíli lesklo pobavení, ačkoliv v jeho tváři se nepohnul jediný mimický sval. Pak na pár sekund zavřel oči, zakroutil odmítavě hlavou a přiložil si ukazováček ke rtům.
Neodvedl by ho tam, nikdy by ho tam nevzal a i v takovém drobném gestu to šlo poznat. Auto pomalu zastavilo a řidič jim podržel dveře, aby mohli vystoupit. Stáli před domem, do něhož ho kdysi Itachi poprvé zavedl... a kde si ho poprvé vzal. Ten teď pomalu přešel ke dveřím s dřevěným, řezaným zdobením a odemkl.

Sice se to nestalo tak dávno, měsíc... měsíc a půl zpět, ale i tak tu na mě křičela minulost. Naše společná minulost. Vybavoval jsem si ty šlápoty v prachu, nakukování do pokojů, jeho pronásledování...
,,Co tady děláme?" Zeptal jsem se trochu netrpělivě. To místo jen vyvolávalo další chutě po jeho osobě. A já si až teď všiml, že v prstech pravé ruky svírám rudou kravatu. Tu, o které jsem se domníval, že letěla do kontejneru před domem, kde bydlím.
Musel ji držet, už když stál na mostu, jeho prsty se kolem té jediné skutečné věci, připomínce, svíraly pevně a s takovou samozřejmostí, že si to doposud ani sám neuvědomoval.
,,Co?" Itachi se pozvolna otočil s opakováním Sasukeho otázky na rtech a červenou látku mu z prstů jemně vytáhl. Ruku mu položil na bok a přitáhl si ho k sobě, tou druhou mu kravatu obtočil kolem krku, a pak jemně prsty začal uvazovat precizní uzel.
,,Říkal jsem, že ti chci všechno vysvětlit..." zašeptal s přivřenýma očima a po hotové kravatě přejel jemně bříšky prstů.

,,Co vysvětlit?" Sice jsem po něm neustále požadoval, aby mi řekl, co se děje, ale po tom, co jsem byl schopen přelézt zábradlí na mostě, mi přišlo, že se to všechno děje spíš v mojí hlavě.
Možná proto se mě rodiče rozhodli zbavit, věděli, že s to stane a nechtěli vidět, jak jejich syna zavírají mezi čtyři bílé holé stěny.
,,Šššt..." Itachi ho chytil za boky a přitáhl k sobě, jeho jemné, horké rty umlčely ty Sasukeho v hlubokém, žádostivém polibku, aniž by ho od sebe pouštěl. Přejížděl mu jazykem po rtech, provokativně vnikal i mezi ně, rukama si ho tiskl na své tělo, zatímco Sasuke neměl možnost ani couvnout, zády se téměř opíral o jednu z překrásných stěn chodby, které vzhledem připomínaly sedmnácté století.

Nedokázal jsem se od něj odtáhnout, přestože jsem náš vztah už považoval za skončený. Nestál jsem ani o příležitostný románek. Už jsem ho nechtěl vidět, moje rty se přesto poddávaly těm jeho a samy na ně hladově útočily.
,,Prosím..." uniklo mi z úst přiškrceně, jako kdybych snad zase přicházel v jeho přítomnosti o hlas. Ani jsem netušil, o co vlastně žádám - o konec nebo pokračování?
Černovlasý muž se od rtů přesunul k jeho oušku, zatímco tvář zabořil do těch havraních vlásků, rty se při tom otíral o stranu jeho krku.
,,Sasuke..." zašeptal tlumeně v nádechu, zatímco jeho ruce zůstaly na bocích tmavovláska, nijak je nesměroval, jenom ho prsty po pase hladil, aniž by dlaněmi pohnul.

Bylo nádherné slyšet moje jméno z jeho úst. Myslím, že mě tak nikdy neoslovil. Znělo to tak důvěrně už jen proto, že to jméno je opravdu mé, jediné, co mi po rodičích zůstalo.
,,Itachi..." zašeptal jsem na oplátku a zapřel se dlaněmi o jeho hrudník. Věděl jsem, že od něj nemůžu čekat nic víc než perfektní sex, jenže bránit se tomu by znamenalo další záchvat, během kterého bych zase mohl udělat nějakou pitomost.

Oslovený zavřel oči a přitáhl si ho k sobě ještě těsněji. Zatímco mu prsty vjel do vlasů a zaklonil mu hlavu, pomalu ho nutil svým vlastním tělem couvat. Celou dobu se choval přiměřeně jemně, ale až pak ho o něco tvrději přirazil k jedněm dveřím a jeho polibky začaly být žádostivější a prudší.
 


Komentáře

1 Yuuki Yuuki | Pondělí v 7:09 | Reagovat

Super. Děkuji za tak si díl. Už jsem sr nemohla dočkat.
Jako to jsem necekala. Ale když mu to fugaku schválil jenom dobře.

2 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | Pondělí v 19:45 | Reagovat

Hmm... tak mě zajímá, jestli to je nějaký supernatural nebo tomu podobný žánr nebo je Sasuke fakt psychicky labilní.... Vezmeme-li v potaz, že se pořádně nevyspal a tak... třeba se u něj začala projevovat rozdvojená osobnost.... a jako Itachi všechno vysvětlí? Jako kámo nevím odkud seš, ale sex ti toho moc nevysvětlí... ale no... je to Itachi... těším se na další díl

3 ivana-chan ivana-chan | E-mail | Pondělí v 21:00 | Reagovat

vyzera to nanajvis zaujimavo. som zvedava co to so sasum je. akoby ho itachi uriekol co nieco take. booze chudacik. preco sa zrutil a chcel sa zabyt. a k tomu este tie fugakove reci. on este nevie ako sa vola. ked mi to samozrejme neuniklo no. sasu povedal ze meno je to jedine co ma po rodicoch. uvidime co bude ked to fugaku zisti. preco, naco, zaco ho odlozili. uz aby bol dalsi diel. som napnuta ci ostanu spolu alebo sa rozijdu. zaujimava veeelmi zaujimava poviedka... :-D

4 Káťa Káťa | E-mail | Úterý v 8:28 | Reagovat

Tak Sasuke je z něj dobře mimo.., co to s ním jen Itachi udělal? Nebo takový byl vždycky a on to jen vyvolal?...no jsem zvědavá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.