Smrtelná touha 9.

21. ledna 2018 v 7:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Když se za ním zaklaply dveře, na chvíli se místností ozývalo jen otravné pípání přístroje měřícího Itachiho pravidelný tep.
Po pár minutách pootevřel rty, pak se jen krátce nadechl. Očividně byl slabý, unavený. Jeho tělo se muselo vypořádat s těžkým vnitřním zraněním a i s pomocí mladého lékaře bylo hojení zdlouhavé a bolestivé.
,,Co se..." vydechl a jemně stiskl rty k sobě. Pořád vypadal, že spí a Sasuke by mu to musel i věřit, kdyby se teď nepokusil promluvit. I přes to, že šeptal, se dal poznat příjemný, krásně laděný mužský hlas. Jako právník s ním rozhodně dokázal přesvědčovat davy, tom se i z těch dvou slov nedalo pochybovat.

Mluví. On na mě mluví! Skoro se mi až chtělo dojetím smát.
,,Pššt..." řekl jsem přesto a přiložil mu ke rtům svůj ukazovák. ,,Postřelili tě, ale budeš v pořádku," ujistil jsem ho tiše. Mluvíme spolu... my spolu konečně mluvíme. Na jazyku mi teď leželo tolik slov, která stála za zmínku, jenže on potřebuje odpočívat, radši si je schovám na pozdější dobu, kdyby je chtěl slyšet.
Chvíli mlčel, jeho rty pod Sasukeho prstem zůstávaly nehybné, mladý doktor mohl jen cítit ty hluboké nádechy, když mohl opět využívat kapacitu plic. Nejspíš to pořád ještě trochu bolelo, protože kdykoliv zalapal po vzduchu příliš prudce, jemně sebou cukl. Možná si za tu dobu potřeboval vše utřídit, nejspíš byl i trochu zmatený, ale naštěstí nepůsobil příliš dezorientovaně. ,,Děkuju," odpověděl pak tlumeně.

Při každém jeho vysloveném písmenu se mi tajil dech. Znal jsem ten tón už z jeho stenů, ale slyšet celá slova pro mě znamenalo víc, než si mohl kdokoliv jiný představit.
,,Potřebuješ něco? Asi máš žízeň, ale ještě chvíli potrvá, než se budeš moct pořádně napít." Tak bezbranný a neschopný skoro ničeho. Přímo si říkal o to, abych o něj pečoval. Nemám moc blízkých přátel a rodinu vůbec, nikdy jsem se nemusel takhle o někoho strat, ale těšilo mě to.
Odpovědi se mu ale nedostalo. Ne snad proto, že by raněný odpovědět nechtěl, jen nemohl. Když Sasuke začínal větu, už se zase jeho unavené tělo rozhodlo uložit ke spánku a při konci už monitor za ním ukazoval pomalý, pro spánek dostačující tep. Nedalo se to poznat, protože oči nechával neustále zavřené. Ale veškeré napětí, které se i nevědomky vytvořilo, když se na chvíli probral, se zase uvolnilo.

Využil jsem té chvíle, že zase usnul a šel za tím jeho šíleným asistentem.
,,Už se probral, ale zase usnul," sdělil jsem mu tónem, který jasně naznačoval, aby za ním teď nechodil.
,,Můžu ho vidět?" zeptal se natvrdle.
,,Spí, stejně vás nebude vnímat. Kdybyste byl rodina, tak snad... ale nejste, ne?" Nemusel jsem čekat na odpověď, dokázal jsem si odpovědět sám. Moje kroky pak směrovaly zpět k Itachimu, kdyby se snad ještě probudil. Nechtěl jsem u něj toho Saie, nepůsobil na mě moc dobře a někdo takový by neměl být v přítomnosti momentálně tak zranitelného člověka.

Jeho pacient pořád klidně oddechoval. Spal v kuse až do poledne, kdy na dveře někdo ne příliš tiše zaklepal.

Jestli za těmi dveřmi stojí zase ten otravný asistent, vážně na něj pošlu ochranku. Už s připravenou frází jsem šel otevřít.
Uvítala ho tvář policisty. Stáli tam sice dva, ale ten druhý byl v civilu a ani jeden se netvářil na to, že by se nechali mladým lékařem odbít.
,,Dobrý den. Jsme od policie, vyšetřujeme případ pana Uchihy," osvětlil muž zákona v uniformě a ukázal Sasukemu průkaz. ,,Rádi bychom s panem Uchihou mluvili, hned jak to bude možné. Kvůli identifikaci střelce, jestli chápete," doplnil druhý.
,,Rozumím, když mi necháte číslo, dám vám vědět hned jak se probere," ujistil je mladý lékař. Saie by s tím poslal do háje, protože by stejně nic nezmohl, ale čím dřív policie toho zmetka dostane, tím dřív bude jeho Itachi v bezpečí. Už teď se mu v noci zdálo, že sem někdo přišel a chce dokončit to, co začal, chodil ho proto i několikrát do hodiny kontrolovat.
,,Dobře, kdyby vám cokoliv sám řekl, můžeme se na vás spolehnout, že nám informaci předáte...?" Muž jen sledoval Sasukeho výraz, když přikývl. Pak vytáhl notes.
,,Nemáte tužku...?" Nejspíš moc dobře věděl, že doktoři propisky skoro vždy nosí u sebe. Nakonec mu předal papírek se soukromým číslem. Vida, takže přeci jen ne řadový policista, ale detektiv. Jak se dalo očekávat, na případ někoho významného nemohli jednoduše nasadit pár mužů z oddělení.
,,Děkujeme. Zatim nashle," detektiv přikývl, pak pohledem dal svému kolegovi příkaz k odchodu a oba se Sasukemu ztratili z dohledu.

Snad ho co nejdřív najdou. Já se teď vrátil zpět k Itachimu. Asi jsem mu tu teď tak trochu k ničemu, ale nemohl jsem ho opustit. Připadal bych si jako zrádce, i když spolu asi vážně nechodíme. Možná má ten Sai pravdu, možná jsem jen jeden z mnoha. Jenže já tomu prostě věřit nechtěl. Je to jen můj padlý anděl.
,,Sasuke?" objevil se tu zase Hatake. Dveře se tu vážně ani na pár minut nezastaví.
,,Ano?"
,,Zítra ráno sem přijdou dva vojáci, budou ho hlídat, nařízení jeho otce. Nikdo k němu nesmí..."
,,Ale já..." bránil jsem se hned, aniž bych ho nechal domluvit.
,,Nebojte, až na toho lékaře, co ho zachránil," doplnil. A já se automaticky usmál. Smím při něm zůstat.
Za Hatakem se zase zavřely dveře, nemocnice skutečně ožila. Nejen, že se musela bránit i náporu chtivých novinářů, kteří šíleli po fotografii nemocného... paradoxně kvůli ní by si většina lidí chtěla kupovat bulvární časopisy. Lidi vždy fascinovalo utrpení druhých a dobrodružné příběhy, i když v nich šlo o život. Ačkoliv se říkalo, že se společnost rozvíjí, neustále zůstávala chtivá takových novinek, jako diváci při krvavých hrách na tribuně kolosea. A také se jednalo o ony děti. I tam se novináři pokoušeli vyzvědět co nejvíc, zároveň sem chodily celé zástupy rodin od každého dítěte, protože u malých človíčků je to jednoduše vždycky tak, vzbudí lítost snadněji než dospělí a jejich rodina má pak pocit, že se o ně musí jednoduše postarat.

Opět jsem u Itachiho zůstal i do pozdních večerních hodin, dnes jsem se rozhodl vynechat i spánek, měl jsem takový blbý pocit, když sem přišli policajti a pak Hatake s tím oznámením o vojácích. Jako kdyby mému démonovi neustále hrozilo nebezpečí. Nejspíš nešlo jen o nějaké loupežné přepadení nebo nehodu. Koneckonců je to právník. A dobří právníci mají vždycky spoustu nepřátel.
Kolem šesté hodiny opět monitor s křivkami tepů jeho srdce prozradil, že se probouzí. Dřív, než to mohl mladý lékař zpozorovat na jeho tváři. Tep se zase z klidové fáze zrychloval, jak se pomalu Sasukeho pacient probíral. Víčka měl možná i nateklá, nejspíš proto nechával zavřené oči, v pokoji také vládlo přítmí, takže otevírat je by nejspíš ničemu nepomohlo. Nehýbal pomalu ani rukou. A neobjevovala se u něj ta zvědavost z neznámého prostředí, jenže jeho mozek si dokázal nejspíš správně vydedukovat, že je jednoduše v nemocnici.

Mohl bych na něj tlačit ohledně popisu útočníka, ale já měl jen tu čistou prostinkou radost z toho, že se probírá a nechtěl jsem ho stresovat myšlenkou na to, co se mu přihodilo.
,,Dobré odpoledne," zašeptal jsem. ,,Chtěl bys něco?" Zeptal jsem se a zase ho pohladil po tváři. Tentokrát ode mě nezazněla ani žádná výjimka ohledně vody.
Jeho černovlásek jen jemně pootevřel rty.
,,Můžu..." zhluboka se nadechl, ale nejspíš to nebylo úplně bezbolestné, protože k sobě rty přitiskl a jemně se zamračil, pak opatrně vydechl, ,,dostat napít...?" Zašeptal. Nejspíš mu mluvení dělalo pořád problémy, i přesto se nechoval neslušně, ačkoliv slůvko "pít" by v jeho případě stačilo.

,,Už ano," přikývl jsem a pomohl mu zvednout se do sedu, aby se při polykání vody nenatekla voda do plic. Jako lékař jsem postel neuměl polohovat, to byla spíš práce sester a než bych se s tím naučil, mohl by mi Itachi zase usnout. Nechal jsem ho proto, aby se opřel o můj hrudník, a ke rtům jsem mu opatrně přiložil okraj skleničky s vodou.
,,Hlavně pomalu," doporučil jsem mu, aby se nezakuckal.
Jednou rukou se podepřel o nemocniční lůžko, druhou dlaň položil na hřbet Sasukeho ruky, držící sklenici. Jen ho za ruku jemně držel, nejspíš nebyl stisku ani schopen, jako by mu každou sekundou měl Sasuke sklenici sebrat. Možná před tím na chvíli pootevřel oči, ale když pil, měl je zavřené, jen pomalu smáčel rty v čisté vodě.
Zatímco se snažil napít, přivoněl jsem si k jeho vlasům, abych se snad ujistil, že je to doopravdy on. Jeho vůni si dost živě pamatuju. A skutečně. Zase mě obklopily vzpomínky na naše společné noci, vlastně i jedno ráno. Tehdy prvně vypadal tak bezbranně a nevinně.
,,Chtěl bys ještě něco?" Zeptal jsem se trpělivě a sám přivřel oči, abych ho do těch vlasů nepolíbil.
To už prázdná sklenka stála zase na nočním stolku a černovlasý muž s pomocí Sasukeho znovu ležel. Vypadal skutečně o tolik líp. Živěji, nádechy se jevily méně bolestivé a tenké rty se mu ještě leskly, jak pil. Tolik změn dokáže jedna sklenička. Nejspíš měl skutečně žízeň. Otevřel oči. Zřejmě měly vypadat unaveně, ale místo toho se jasně třpytily, mírně přivřené a s rámováním černých řas. Když uviděl Sasukeho, když pohledem zavadil o jeho onyxové oči, mírně pootočil hlavu... měl stále kamenný výraz, ale tep se mu slyšitelně zrychlil, tohle se před doktorem, který se vyznal v diagramech na obrazovkách přístrojů, nedalo skrýt.
Mírně, až nechápavě se zamračil, ale to trvalo jen setinu sekundy. Znovu oči zavřel a tiše, opatrně se nadechl. Když je zase otevřel, sledoval sklenku vedle postele.
,,Vědět... jak se jmenuješ," odpověděl tiše.
,,Sasuke," prozradil jsem mu obratem své křesní jméno, příjmení mi dali v děcáku, takové, které se dávalo bezejmenným dětem. S jistotou prý věděli jen to, že mě rodiče pojmenovali jako Sasukeho. Jediná památka na ně - mé vlastní jméno, jejich vkus.
Itachi už vypadal líp, ale tak nějak mi přišlo, že není úplně nadšený z toho, že tu s ním jsem. Možná měl ten Sai pravdu.
Dotyčný se ale dlouho stranou dívat nedokázal. Zvedl hlavu a jeho onyxové studánky se ponořily do těch Sasukeho. Tlumeně se nadechl, pak rty přitiskl k sobě, jako by si to rozmyslel.
,,Sasuke," zopakoval nakonec přeci jen tiše. Jeho špičky prstů se dotkly těch Sasukeho, přejely mu po hřbetu ruky. Přivřel oči, jako by se pokoušel na něco přijít. ,,Ty´s mě ošetřoval..." nejednalo se o otázku, měl v těch nočních démantech napsáno, že dávno ví, komu vděčí za záchranu života.

Nic jsem na to neřekl, jen mu naklepal polštář a položil ho zpět na záda, aby nemusel natáčet hlavu do strany. Potřeboval teď maximální pohodlí.
,,Brzo ti bude líp," slíbil jsem mu, aniž bych s rukou ucukl, nechal jsem ho, ať se mě dotýká. Chci, aby věděl, že tu s ním zůstanu, aniž by mě o to musel žádat. Jestli vlastní rodině nestojí za návštěvu, tak mě stojí i za ty probdělé noci.
Černovlasý muž jen jemně přivřel oči. Vypadalo to, že se skutečně rychle lepší. Ta únava, která mu před tím přímo paralyzovala tělo a nedovolovala se pohnout, se postupně rozpouštěla jako sníh pod paprsky jarního slunce. Ty černé oči se na Sasukeho zadívaly a jeho tenké rty cosi naléhavě zašeptaly, ale bylo to tak tiše, že Sasuke nemohl rozumět.

Naklonil jsem s k němu blíž a naznačil mu tak, aby to zopakoval. Nechtěl jsem přijít o žádnou důležitou informaci, možná se to týká toho, kdo po něm šel. Nebo se to týká nás dvou. Oboje mělo pro mě nejvyšší prioritu zájmu.
Koutky úst mu slabě cukly v náznak úsměvu, prsty se dotkl jeho spodní čelisti a mírně pootočil hlavu, takže se jeho rty jemně otřely o ty Sasukeho. Sám ty své pootevřel a jazykem pomaličku, něžně obkreslil ten spodní, měkký polštářek.

Nejspíš mu nebude až tak zle, problesklo mi okamžitě hlavou, ale nezlobil jsem se na něj. Spíš naopak, jako kdyby potvrzoval, že je mezi námi i něco víc než jen sex, a když už jen ten sex, tak jen mezi námi dvěma, nikdo třetí neexistuje.
Nepronikal jsem mu hned jazykem mezi rty, jen mu něžně odpovídal, spíš se podřizoval jeho dotekům, protože on sám nejlíp odhadne, na co se cítí.
Jeho černé oči se zavřely, když mu jazykem pozvolna pronikl mezi ty jemné rtíky a polibek tak prohloubil. Tiše se nadechl a něžně ho kousl do spodního rtíku. Jeho pozvolna se zrychlující tep zachytil i přístroj... černovlasý muž se odtáhl a palcem si měřič z prstu shodil, přístroj ukázal okamžitě vodorovnou přímku naznačujíc, že právník je po smrti.

Mírně jsem se zamračil, tohle by dělat neměl. Kdyby všichni nevěděli, že jsem neustále u něj, tak by sem okamžitě někdo přiběhl, aby se ho pokusil oživit. Takhle jsme zůstali ale sami bez přítomnosti nechtěných pohledů.
Zapřel jsem se dlaněmi o postel vedle jeho těla a hlavu naklonil do strany, abych náš polibek prohloubil, když už se o to snažil i sám Itachi.
Ten tiše vydechl a jednu ruku mu obtočil kolem pasu. Provokoval ho, tiskl jeho spodní rtík mezi svými a něžně ho líbal. Možná by začal i dravěji, ale nejspíš si kvůli nádechům netroufal. Po chvíli zavřel oči a mezi jejich tváře, na Sasukeho rtíky pomalu přiložil ukazováček. Do tváří se mu, možná právě díky Sasukemu, vrátila trochu alespoň ta přirozená světlá barva, s očima stále zavřenýma, jako by se snažil si ten polibek vtisknout do paměti.
,,Pověz mi něco o sobě," zašeptal.

Mohl jsem teď přijít s tou otřepanou frází "a co chceš vědět?", ale já byl tak šťastný, že ho zajímám, a tak mě nic podobného ani nenapadlo. Jednoduše jsem začal povídat.
,,Jsem sirotek... nikdo neví, co se stalo s mými rodiči, našli mě dá se říct pohozeného. Tvrdě jsem dřel, aby ze mě jednou něco bylo a neskončil jako ostatní děti z děcáku. Nikdy mě nezajímali holky, už v pubertě jsem koukal po klukách. Moc jsem jich ale nevystřídal. Mám rád rajčata a kočky. Ostatní z mýho života bys asi označil za nudu," pověděl jsem mu vše ve stručnosti, ačkoliv normálně ani tak sdílný nebývám. Jenže já potřeboval, aby o mně věděl to nejpodstatnější, snad abych tomu našemu zvláštnímu vztahu dodal nějakou jinou linii než sexuální. Musí o mně vědět vše a já chci vědět vše o něm.
Ucítil prsty na své tváři, když se jí jeho démon, jak ho pro sebe přezdíval, dotkl.
,,To zní sympaticky," zašeptal stále slabým, ale přece příjemným hlasem. Neusmíval se, to nedělal moc často a Sasuke už to stihl vypozorovat i za ta četná předešlá setkání. Ale ty krásné temné oči dokázaly prozradit a možná i skrýt každou emoci.

,,Vážně?" Zeptal jsem se dost skepticky. Po tom jsem mezi námi nechal pár minutek ticha a klidu, až pak jsem se odvážil zeptat na jednu velmi zásadní otázku, která mě trápila celou tu dobu.
,,Itachi, co se mezi námi děje? Byl tady tvůj asistent, nějaký Sai, a něco naznačoval... Proč si na mě nikdy nemluvil? Proč si mě tenkrát zatáhl do toho domu? Co pro tebe vlastně znamenám?" Dobře, to bylo několik otázek, ale musí pochopit, že to pro mě není jednoduché. Nikdy jsem selektivní němotou netrpěl a už vůbec jsem netrpěl na sex s neznámými muži, potřeboval jsem to pochopit a tušil jsem, že jen on mi v tom může udělat pořádek.
Tázaný zavřel oči a párkrát se opatrně nadechl, než se rozhodl odpovědět.
,,Nechtěl jsem, aby mezi námi bylo něco víc," odpověděl tiše. Mluvil dost tlumeně, ale s perfektní výslovností. Sice pomaleji, jenže to bylo z důvodu nemoci a že se musel trochu víc namáhat, když vyslovoval. ,,Můj asistent... je jaký je, chová úctu k pravdě, i když ji sděluje neomaleně." Itachi zavřel oči a mírně zaklonil hlavu. ,,Mezi námi je... fyzická přitažlivost. Lidé si musí sednout a my dva tomu vyhovujeme jen nadmíru dobře. To... se někdy stává," vydechl se zamračeným obočím.

,,Ne..." namítl jsem já slabě. ,,Nejsem takový," snažil jsem se mu to vysvětlit. ,,Já u tebe neseděl a nesedím kvůli tomu, že čekám, až se vzbudíš, abychom si užili. Bál jsem se o tebe a... já... nikdy mi nešlo ve vztahu jen o sex..." Cítil jsem, jak rudnu, jak se mi zamotává jazyk, jak se mi chce zvracet. ,,Možná na začátku, nevím, co mě táhlo, nevím, co táhlo tebe ke mně... ale když si přišel ke mně domů, všechno bylo už jinak." Odvrátil jsem od něj hlavu, vstal a přešel k oknu, aby mi neviděl do tváře. Nikdy neprozrazuju lidem, co cítím, protože to vždycky mohou použít proti mně. Jenže tohle tak bolelo. Věděl jsem to, věděl jsem, že pro něj nic neznamenám, tušil jsem to a stejně mě to zranilo.
,,Měl bys asi spát, potřebuješ nabrat síly," upozornil jsem ho a zůstal u okna.
Černovlasý muž otevřel oči a zadíval se na stojící postavu u okna. Pootevřel rty, pak je ale zase pevně přitiskl k sobě, spolu s tím oči pevně zavřel a jeho tvář v tu chvíli vypadala, jako by ho něco bolelo. Ale s operací to nemělo žádnou souvislost. Zaklonil hlavu a donutil se ke svému nepřístupnému, klidnému výrazu.
,,To i ty," odpověděl pak tiše.

,,Nejsem unavený," ubezpečil jsem ho. Do mého hlasu nepronikla žádná ublíženost, jen zklamání a bolest. Nikdy jsem na něj neměl promluvit a všechno by zůstalo tak krásné jako před pár dny. Stačila mi jeho přítomnost, aby se se mnou zatočil svět, abych se cítil tak skvěle jako s dávkou morfia v krvi.
Ta iluze se rozpustila. Narkotika přestávala působit a já vystřízlivěl do toho šedivého běžného života bez ničeho, co by mu mohlo vrátit zpět tu jiskru. Zase jsem se stal tou nezajímavou nicotou. Bez něj se všechno zdálo tak bledé a smutné.
Zase se mi svíralo srdce, jako vždycky, když ode mě odcházel. Jenže teď už ho něco jen tak nerozveselí. Poprvé v životě jsem pochopil význam spojení "zlomené srdce".
,,Promiň mi to," zašeptal černovlasý muž tiše, než se pokusil přestat vnímat svět kolem sebe, aby se znovu mohl uložit ke spánku. Byl vzhůru dlouho a jeho tělo si žádalo další dávku ozdravujícího spánku. I když se necítil úplně správně, dokázal snadno upadnout do bezbřehého nevědomí. Stálý poměrně vysoký a tím pádem i otravný tón upozorňoval na nulový tep, stejně tak i linka na monitoru. Právník ale už jen tiše, pozvolna vydechoval. Šlo znát, že jeho tělo stále poraněnou plíci šetří, nádechy byly kratší, zato však častější, jak se přísun kyslíku musel v kratších intervalech doplňovat.

Připojil jsem ho zpět k přístroji, ze kterého se sám před chvílí odpojil.

Přestože mi prakticky řekl, že pro něj nic neznamenám, nedokázal jsem odejít. Moje city k němu nešlo změnit jeho přiznáním. Možná k němu ani lásku necítím, ale rozhodně to z mojí strany už nebylo jen o sexu. Těšila mě i tahle společná chvíle, kdy tiše oddechoval a nemusel se bát. Já se o něj postarám, nedovolím, aby se mu něco stalo. S tou myšlenkou se mi povedlo nějakým záhadným způsobem usnout.
 


Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 21. ledna 2018 v 10:54 | Reagovat

Uff, jsem ráda že už mluví...i když to Sasukemu ublížilo, ale on to zvládne a určitě se jen tak nevzdá..
Jsem zvědavá, kdo a proč to Itachimu udělal..

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 21. ledna 2018 v 14:03 | Reagovat

no konecne spolu hovoria. booze itachi. sasukeho chudaka to dost vzalo. snad si to medzi sebou nakoniec vyriesia. myslela som ze vie za su bratia a preto ho eem pritahoval, ze vedel kto je...som zvedava ako to nakoniec dopadne. som napnuta, a cakam na stretnutie s rodicmi. ako zista a ci vôbec zistia ze sasu je ich syn. uz aby bol dalsi diel. verne cakaaaam :-D  :-D

3 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 21. ledna 2018 v 22:35 | Reagovat

No... přiznám se, nějak jsem tohle očekávala a se Sasukem souhlasím, kdyby to byla jen náhodná sexuální známost, tak by se o ní nestaral, když byl nemocný a taky by pdole mě hned odešel... však kde byla ta jistota, že by se s ním vyspal i během nemoci... hmm z děcáku jo? zajímavé... hodně zajímavé... Budu se těšít na další díl

4 kabriolet76 kabriolet76 | 22. ledna 2018 v 0:51 | Reagovat

Dozvědět se pravdu o citovém nezájmu Itachiho vůči Sasukemu bylo pro Sasukeho bolestivé. ....pro mě taky. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.