Smrtelná touha 8.

7. ledna 2018 v 9:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Zase jsem ho týden neviděl. Dokonce jsem si vzal i schválně noční směnu, kdyby se snad rozhodl pro opětovnou návštěvu - zbytečně, nepřišel jedinou noc. Nikdy mi čas neutíkal tak pomalu jako teď. A nový týden se sebou nepřinesl žádné lepší vyhlídky, protože můj démon se neukázal ani v pondělí. Tak hrozivě dlouho mě nenechal čekat ani těsně po mojí nemoci a to už moje nervy bez jeho přítomnosti a bez jeho dotyků.
To úterý bylo snad nejchladněji z celého měsíce Skoro jsem cestu do nemocnice oplakal, jak mi studený vítr zalézal pod slabou vrstvu oblečení. Ke kafi jsem si tak v práci rovnou dal i horký čaj.
,,Dneska nějak brzy," podivil se Hatake, když mě viděl stát v kuchyňce.
,,Nemohl jsem spát," přiznal jsem se.
,,O tom jsem si s vámi chtěl vlastně promluvit, Sasuke..."
,,O čem?" Zalil jsem čaj vařící vodou a otočil se na něj. Možná jsem někdy trochu podrážděný, ale svou práci si odvádím dobře, tak o čem mluvit...?
,,Do vašeho soukromého života mi sice nic není, ale měl byste si v něm udělat pořádek, takhle to dlouho nevydržíte," poplácal mě otcovsky po rameni a odešel.
Jo, já vím. Vím, co by pomohlo, jenže by to zároveň vedlo k mému totálnímu zhroucení. Zbavit se toho démona, zapomenout, vyhýbat se mu... Mnohem snadnější by pro mě bylo naučit se v jeho přítomnosti mluvit a navázat s ním normální partnerský vztah, ale o to on zřejmě nestojí a asi ani stát nebude.
Až do odpoledních hodin se nedělo nic zvláštní. Jako obvykle nás Hatake testoval na svých pacientech v rámci toho, jak to zákon dovoluje. Každý den jako jiný, kdyby se ovšem kolem druhé hodiny neozval příšerný jekot sanitek.
Všichni jsme se nahrnuli k oknům, abychom zjistili, co se děje, když za námi přišel Hatake.
,,Nehoda dvou autobusů plných dětí. Všichni hned se mnou!" zavelel. Jeho tvář vypadala stejně chladně jako vždycky, my ostatní nezkušení strnuli hrůzou, ale šok trval jen pár vteřin, pak jsme se všichni vydali za ním. Mě v polovině cesty zastavil.
,,Vy ne, Sasuke, zůstaňte tady aspoň vy, kdyby se ještě něco přihodilo a postarejte se o pacienty, věřím, že to zvládnete."
Cítil jsem, jak neochotně křivím ústa, jak se mi čelo svraštilo zklamáním, ale nedovolil jsem si neuposlechnout.
Proč mi tohle udělal? Považuje mě za míň schopnějšího než Kimimara nebo Naruta?
Připadal jsem si tak ukřivděný a zrazený. On zkrátka nechce, abych pokročil dál. Jinak si to neumím vysvětlit. Vždyť Naruto kolikrát nezvládne ani pořádně napíchnout žílu, a já tu mám zůstat?
Židle bolestně zavrzala, když jsem se do ní zničeně svezl. Chvíli jsem sledoval všechen ten povyk, který se děl venku. Přiváželi spousty zraněných dětí, mohl jsem pomoct, jenže já místo toho sedím tady jako ten nejneschopnější z nejneschopnějších.
Moje zoufalství potřebovalo energii, výjimečně jsem si šel k automatu koupit kafe s cukrem. To už hluk sanitek utichal, všichni zranění se nacházeli v péči lékařů a já jen poslouchal to mrazivé ticho narušované pláčem z chodeb.
Najednou mě pohltila dokonalá ignorace, upil jsem z plastového kelímku a s předstíraným zájmem si prohlížel další nabídku automatu.
,,Promiňte..." ucítil jsem na rameni cizí ruku.
Za mnou stál mladý sanitář, vypadal zmateně a vyděšeně.
,,Máme raněnýho a tady není nikdo, kdo by se o něj postaral..."
,,Tak to jste na špatný adrese, já tady musím zůstat, kdyby mimo autobusů došlo k jiný nehodě," vysvětlil jsem mu s ledovým klidem, v mém hlase stále zněla ta uraženost, i když jsem se ji, na moji obhajobu, snažil potlačit.
,,Autobusů?" zopakoval po mně zmateně. ,,Promiňte nevím, o čem mluvíte, ale my máme muže, zhruba třicet let, průstřel plic," vysvětloval mi.
Nevím, jak k té nehodě s autobusy došlo, ale o střílení nikdo nic neříkal. Tohle se toho netýkalo... A i když bych měl cítit skvělou příležitost ukázat, co ve mně je, tak jsem se zbaběle rozklepal. Nikdo tu neměl čas, aby mě vedl a já neměl zkušenosti.
,,Půjdete?" naléhal na mě sanitář a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou.
Já skoro až automaticky přikývl. Nohy mi zdřevěněly a já se musel přinutit k běhu. Z konce chodby už na mě mávala Ino.
,,Je to právník," sdělovala mi cestou na sál, ,,kulka zasáhla dolní část pravé plíce. Během cesty sem došlo jednou k zástavě srdce, ale povedlo se jim ho nahodit."
Při jejích slovech se mi obracel žaludek naruby.
,,Ku... kulka je vevnitř nebo proletěla skrz?" Zeptal jsem se už pomalu v mrákotách.
,,Vevnitř, hrozí sepse." Ino se vůbec netřásla, nebledla a mluvila naprosto klidně. Čímž částečně uklidňovala i mě. Sice šlo jen o operační sestru, ale i její přítomnost mi stačila.
Na sále čekala starší anestezioložka. Neviděl jsem jí přes ochranný oblek do obličeje, přesto mi přišlo, že se na mě povzbudivě dívá.
,,Hlavně buďte v klidu, nervózní doktor je nám tady platnej asi jako mrtvýmu zimník," pokusila se mi dodat odvahy trochu drsnějším způsobem, který mi ale vyhovoval víc než nějaké jemné chlácholení.
Můj pohled padl na toho muže, chtěl jsem vědět, v kom se tady budu snažit najít kulku dřív, než ho možná pošlu na onen svět.
Musel jsem udělat krok dozadu, abych udržel rovnováhu. Zatmělo se mi před očima bez ohledu na to, kolik kofeinu mi právě kolovalo krevním oběhem.
,,Znáte ho," konstatovala anestezioložka, ,,ale jestli budete ještě váhat a přemáhat se, tak nám tady vykrvácí, zemře na infekci nebo se udusí, můžete si vybrat."
,,Sasuke..." přidala se Ino. No jistě, musela to vědět! Musela vědět, kdo tady leží, vždyť už ho jednou potkala... A ani mě dopředu nevarovala!
Na tom teď ale nezáleží. Jestli se fakt nepohnu, tak zemře. Průstřel už byl provizorně nejspíš ošetřen při převozu, ale kulka zůstávala uvnitř, rána krvácela a od pohledu ventilovala, a došlo k poranění pohrudniční štěrbiny, vlivem toho k pneumotoraxu pravé plíce. Když u něj došlo při převozu k zástavě, tak se ani jiná možnost nenabízela. Teď hlavně, aby to ještě nezkomplikovala infekce.
Priorita teď byla kulka. Musí ven a po ní hned zastavit krvácení.
I přes zvuky přístrojů jsem slyšel Inin zrychlený dech. Já už se netřásl, ale ona ano. Bála se, že to zvrtám, nikdy nestála na sále jen po boku jednoho nezkušeného lékaře. Ta anestezioložka naopak vypadala klidně, věřila mi nebo mě jen nechtěla znervóznit?
"Možná byste to zvládla líp než já..." zkusil jsem se ze sebe shodit tu velikou zodpovědnost. Musela být jako anestesiolog řítomná hodně takovým zákrokům. Navíc je lékařka s hotovou atestací.
"Nemám atestaci k chirurgii, pokud vím, tak tu si snad děláte vy, ne?"
Neměl jsem k tomu co říct. Tak hlavně klid. Vím přeci co dělat. Vím to.

Jakmile se mi povedlo vyjmout kulku, zkontroloval jsem stav tkáně. Vypadalo to, že měl štěstí, protože veškeré důležité cévy i bronchy se zdály v pořádku. Přirozeně mu jen zkolabovala plíce. Jen... v tomhle případě opravdu jen. Zašil jsem ránu a zavedl drén do třetího mezižebří, abych obnovil negativní nitrohrudní tlak.
Hned na to se objevil na sále Hatake. Vypadal stejně zděšeně jako na začátku já, ale jakmile pohledem překontroloval stav pacienta, viditelně se mu ulevilo.
,,Omlouvám se, Sasuke, netušil jsem... netušil jsem, že by mohlo... dojít k něčemu tak závažnému." Postavil se naproti mně, aby mohl zkontrolovat moji práci.
,,To je v pořádku," odvětil jsem s překvapivým klidem. ,,Ale asi byste ho měl ještě zkontrolovat," upozornil jsem ho, když jsem od svého neznámého dával ruce pryč.
Jakmile mého démona převáželi na pokoj, počkal jsem si na Ino, abych se jí mohl zeptat na jistou věc...
,,Jak se jmenuje?"
,,Cože? Já myslela, že je to tvůj přítel. Sice si ze mě udělal tenkrát lhářku, ale nevymluvíš mi, že to nebyl on, kdo tě držel tehdy před nemocnicí za ruku..." osočila mě.
,,Ino... byla to jen krátkodobá záležitost, neznám jeho jméno, ale i po tom... záleží mi něm, tak můžeš mi odpovědět?" zeptal jsem se s povzdechem.
,,Uchiha... Uchiha Itachi," podala mi dokonce složku s jeho údaji.
,,Díky," sevřel jsem ji v ruce, a aniž bych do ní nahlédl, vydal jsem se na pokoj za svým démonem. Nikoho by k němu teď nepustili, ale já jsem koneckonců lékař, můžu se sám pustit do kteréhokoliv pokoje.
Sedl jsem si na židli vedle jeho postele a chytil ho za ruku.
,,Itachi..." Najednou mi mluvit šlo. Vypadal tak bezbranně a nevinně, což mi asi rozvázalo jazyk.


ITACHIHO DEN - FLASHBACK
Po šesté hodině se na vysoké schody před dórským sloupořadím budovy soudu vyhrnuly zástupy lidí ve formálním oblečení. Vypadali jako černí mravenci, kteří se na povel vyrojili z mraveniště a zmateně pobíhali sem a tam. Jednalo se především o vážené osoby, jenže každý spěchal a všichni jiným směrem. Přímo rovně si prorazil cestu mladý muž ve středním věku. Současně scházel schody a dopínal si sako, mezitím byl ještě několikrát zastaven, aby mu gratulující stiskli ruku.
Jestli bude takhle pokračovat v obhajování lidských práv a svobod, brzy dosáhne dalšího zaslouženého a monumentálního vítězství. Poslední přikývnutí a poděkování, než zmizel v ulicích rozsáhlého města. Jeho auto mu dnes ráno bohužel vypovědělo službu, ale na opravu nespěchal, dokázal se všude dostat sám a mimoto mu místy kratší procházka přišla vhod, dokázal si během ní srovnat všechna fakta a utřídit myšlenky.
Uvažujíc nad případem mířil ke svému domu v jedné z nejstarších částí města s bohatou, slavnou historií. Z nějakého důvodu si na to potrpěl, mimo práv se zajímal i o architekturu a pocit, jež mohl vnímat jen na místech tisíce let starých, prosáklých slávou a odhodlaností významných osobností, mu jednoduše vyhovoval. Míjel jen jediného kolemjdoucího, do této čtvrti beztak zavítali jen turisté a to nejčastěji dopoledne. Jen pár kroků ho dělilo od hlavní třídy, přesto tu většinou zůstával klid.
To ticho poznenáhla narušila ostrá, hlasitá rána. Trhl sebou. Víc překvapením, než bolestí. Jeho ruce instinktivně upustily na zem tašku s popsanými akty, papíry se rozletěly po chodníku a obě dlaně zůstaly přitisknuté k místu těsně pod klíční kostí. Neviděl už odcházejícího, jen sklopil pohled a snad věčnost trvalo, než pochopil, nebo si přiznal, že pod rukama cítí horko, ono horko se rudě vsakovalo do světle modré košile. Zamračil se. Jako by se pro něj čas zastavil, jen pro něj. Necítil bolest… nechtěl uvěřit… jen malá část racionality mu našeptávala důvod, proč je v šoku. Nemohl a nechtěl věřit až do chvíle, kdy mu pravou plíci i celé tělo zachvátila nesnesitelná bolest. Zalapal po dechu, ale nemělo to ani trochu žádaný účinek, jako by vzduch neexistoval, nebo míjel jeho tělo.
Měl pocit, že bude zvracet, ale z koutku úst mu stekl jen pramínek krve, uvědomil si, že klečí a vzápětí, že nedokáže dýchat. Sesunul se na zem, instinktivně v poloze skrčence a pokoušel se nadechnout, bylo to to jediné, na co se dokázal soustředit. Dusil se. Nemohl najít žádné východisko, nebyl schopen uvažovat… pak už se jen ponořil do černé tmy, z nějakého důvodu ho to uklidnilo.

Držel jsem ho za ruku, jako kdybych byl jediný, kdo mu zbyl. Ve skutečnosti jsem o něm mimo jeho jména nic dalšího nevěděl.
Poprvé za tu dobu, co se známe, mě v jeho přítomnosti nepohltilo vzrušení. Moje tělo mě konečně poslouchalo. Až se probere z narkózy, bojím se, že se vše vrátí zpět do starých kolejí, a možná se nebojím, možná se na to těším.
Z mého démona najednou nešel strach ani se kolen něj nevznášela ta tajemná aura čehosi nadpřirozeného. Vypadal jako každý jiný bezmocný člověk odevzdaný lékařské péči. A já se o něj plánoval postarat po každé stránce, po které mě bude potřebovat. Skoro mě až děsila představa, že by teď měla přijít sestřička a vyměnit mu obvaz. Nikdo na něj nebude sahat, bez mého vědomí nikdo.
V mých úvahách mě rušil jen zvuk přístrojů a televize z vedlejšího pokoje. Jen na moment jsem tam nahlédl, abych požádal dotyčného o ztlumení zvuku. Jenže mě samotného v tu chvíli upoutalo to, co se tam řešilo. Večerní zprávy. Televizní hlasatelka dramatickým hlasem oznamovala, že dnes byl postřelen úspěšný právník, Uchiha Itachi, syn jednoho z nejvýznamnějších mužů státu. Detailně popisovala, jak se to stalo, jak ho na ulici našel jeho asistent, zavolal záchranku i policii, ale pachatele se ještě nepodařilo najít. Jeho otec zmobilizoval snad všechny policejní složky, jen aby ho dopadli.
To stačilo. Naznačil jsem ženě na lůžku, aby to trochu ztlumila a vrátil jsem se ke svému... k Itachimu. Jenže to už mu společnost dělal Hatake.
,,Slyšel jsem, že je to váš přítel," dostal se rovnou k jádru věci.
,,Je to složitější, ale asi by se to tak dalo říct," přiznal jsem.
,,Rozumím. A chápu, jak vám je, takže teď nemyslete na práci a buďte s ním," ujistil mě, pomalu se otočil a odešel.
Já si sedl zpět na židli k Itachimu a trochu mu poupravil vlasy, aby mu tolik nelezly do tváře.
Vypadal tak slabě, tak lehko zranitelně. Cítil jsem, že se o něj musím postarat, nejen po lékařské stránce. Ať je jeho rodina za ten čin jakkoliv naštvaná, měla by být teď především s ním.
,,Promiňte, jestli ruším, ale přišel jsem se zeptat, kdy by se zhruba mohl pan Uchiha probrat..." uslyšel jsem za sebou mladý hlas, aniž bych předtím slyšel klepání nebo otevírání dveří.
,,Nejspíš to bude ještě pár hodin trvat. Jak jste se sem vůbec dostal? Nikdo sem nesmí," upozornil jsem ho trochu nevrle.
,,Jsem jeho asistent, Sai, těší mě," natáhl ke mně ruku, ale já ji nepřijal. Jeho tón se mi vůbec nelíbil.
,,Neměl byste tu být, můžete počkat venku, v čekárně, jakmile se probere, dám vám vědět," trval jsem si na svém.
,,Ryouri... Sasuke...?" Přečetl si mé jméno na vizitce. ,,Takže, Sasuke, jsem si jistý, že celá rodina pana Uchihy vám bude moc vděčná za záchranu jejich jediného syna, tím to však končí. Jestli chcete peníze, myslím, že to nebude problém, ale s panem Uchihou bych tu měl být já, až se probudí," oznámil mi, jako kdybych byl snad nějaká pijavice a snažil se ze situace vytěžit.
,,Cože...? A ven!" Zvýšil jsem trochu hlas. ,,Jestli hned nevypadnete, zavolám ochranku. Mám k Itachimu blíž, mnohem blíž, než si vůbec myslíte. Nejde o vypočítavost. Budu tu pro něj, kdyby se něco přihodilo. Pochybuju, že zrovna vy s těma svýma úřednickýma prstíčkama si poradíte, když se začne dusit, nebo mu vynechá srdce," zasyčel jsem na něj a už se zvedal, abych mohl případně dojít pro tu ochranku.
,,Ah, už rozumím, jste další z jeho obětí. Víte, pan Uchiha má moc rád hezké chlapce, jako jste vy, kdyby si je mohl vystavit, potřeboval by na to sklad největšího obchodního centra ve městě. Jestli za vámi občas přijde kvůli sexu, tak si nic nemyslete. Nic pro něj neznamenáte, jste jen jeden z mnoha." Konečně se ten zmetek otočil a vykročil ke dveřím. ,,Dejte mi vědět, až se probere." A odešel.
Já se podíval na svého démona a bolestně přivřel oči. To není pravda, nemůže být... Mezi námi je něco víc. Ten šašek se mě snažil od něj jen dostat, chce mi ho vzít...

Raněný po těžké zákroku vypadal uvolněně jako hadrová panenka, pořád ale překvapivě krásný. Jenom nepřipomínal spícího... spíš mrtvého. Ta mramorově bílá pleť se teď zbarvila do odstínů světlejších jak alabastr. Jeho životní funkce prozrazovaly jen přístroje, na ukazováčku měl kolíček měřící tep a v loketní jamce druhé ruky byla zavedena kanyla s jakýmisi podpůrnými látkami, možná něčím proti bolesti, až se probudí. Jeho prsty studily jako kostky ledu, na sále zůstal docela dlouho a jeho tělo se stihlo podchladit. Sice se to nedalo od pohledu poznat, ale při dotyku šly znát příležitostné jemné záchvěvy i přes dvě deky, které ho překrývaly.

Držel jsem ho za tu ledovou ruku a pomalu ji rozehříval svým vlastním tělesným teplem.
Odcházel jsem jen v nezbytně nutných situacích, především kvůli pravidelné dávce kofeinu.
Večer za mnou přišel opět Hatake a poslal mě do lékařského pokoje, abych se prospal. Protestování by mi k ničemu nepomohlo. Když si ten člověk vzal něco do hlavy, nic s ním nehnulo.
,,Mimochodem volal jeho otec, máme ho průběžně informovat o stavu jeho syna. Vzal jsem si to na starost, ale máte k němu blíž, tak kdybyste chtěl..." podal mi ještě lísteček s trojčíslím.
Vložil jsem ho do kapsy, přikývl a šel se konečně taky trochu prospat.
Vstávání mi nikdy nedělalo potíže, to ráno mě však bolel snad každý sval. Nejspíš zapracoval stres. Ten jsem rychle utopil v ranní kávě a s neskutečně nezdravou bagetou.
Můj démon stále spal, když jsem přišel na jeho pokoj. Zrovna mu vyndávali drén. Podle Hatakeho se prý dobře hojí. Já věděl, že on to zvládne.

Sestra mu ještě vyměnila léky v kapačce za obyčejný NaCl roztok, aby kanylu propláchla a pak se ztratila. Zpráva byla nejspíš sepsána už ráno. Jeho tvář už nevypadala tak zničeně, jako předešlý den, ale pořád dost unaveně. Dech i tep měl pravidelný, a i když jeho prsty zůstávaly studené, teplotu neměl. Skutečně se uzdravoval nadprůměrně rychle.

Počkal jsem, až všichni odejdou, abych mu mohl dělat společnost. Kdybych chtěl mluvit, určitě by to šlo, ale klid Itachimu spíš prospěje. Cestou k němu jsem si vzal v automatu kafe a teď ho pomalu upíjel, aniž bych z něj spouštěl oči.
Vždycky se tu jen na krátkou chvíli mihla nějaká sestra, jinak nás nikdo nerušil - do té doby, než se tu objevil zase ten potrhlý asistent. Stačila opět malá výhrůžka s ochrankou a zmizel.

Muž celou dobu klidně oddechoval, ale v jednu chvíli se jeho tep mírně zrychlil. Kdyby tam Sasuke neseděl takovou dobu a nesledoval ho s trpělivostí a pečlivostí entomologa, ani by si toho nevšiml. Mírně hlasitěji se nadechl a zamračil se. Vodu před tím dostával přes kanylu, proto měl teď rty suché a popraskané.

Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem z něj zaznamenal menší aktivitu. Nemluvil jsem na něj, čekal jsem, jestli se sám probere, nebo se mu tep zase zpomalí. Kafe jsem pro jistotu odložil na stolek a soustředil se jen na něj.

Měl stále zavřené oči, nejspíš byl až příliš vyčerpaný na to, aby je otevíral. Jazykem si přejel po rtech, a když se pokusil polknout, suše se rozkašlal. Přístroje ukazující tep teď skutečně prokazovaly, že pacient je při vědomí.

Neměl by teď moc pít, smočil jsem proto prsty ve sklenici vody a přejel mu jimi opatrně po těch oschlých měkkých plátcích, které mě ještě nedávno tak horlivě líbaly. Možná kdyby... moje rty se přiblížily k těm jeho a něžně se o ně otřely. Pravá ruka mi automaticky sjela k jeho tváři a opatrně ji pohladila.

Ucukl. Možná ani netušil, co Sasuke dělá, rozhodně ani nemohl vědět, že je to právě on, ale nejspíš instinktivně se od něj mírně odtáhl. Když mu však s kompromisem mladý doktor podruhé prsty smočil vyprahlé rty, pootevřel je a po mokrých špičkách mu přejel jazykem, asi při pokusu získat o trochu víc vody.

Pousmál jsem se a prsty stáhl.
,,Už se probral?" Vyrušil nás Hatake.
,,Asi ne úplně," odpověděl jsem tiše, jako kdybych snad podvědomě nechtěl, aby Itachi slyšel můj hlas.
,,Dobře, kdyby nastaly komplikace, tak mě zavolejte, jinak to zvládnete...?" Podíval se na mě nejistě.

,,Samozřejmě," odvětil jsem možná trochu dotčeně, ještě pořád mě uráželo to, jak mě odmítl vzít k té nehodě autobusů.
 


Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 7. ledna 2018 v 16:43 | Reagovat

Super, jsem ráda, že povídky vycházejí nějak pravidelně, ale ráda bych zase Zamilovaného :) přece jen už je to dlouho..

Vzhledem k tomu, že o Itachim vůbec nic nevíme...krom toho, že nemluví :D..tak vůbec nedokážu odhadnout, kdo a proč mu to udělal.. třeba příště...a proč má Sasuke jiné příjmení :-O

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 7. ledna 2018 v 19:21 | Reagovat

noo cakala som na tuto chvilu. booze uz aby bol dalsi diel. som zvedava co bude dalej. chudak sasu . kakashi ho odsunul na druhu kolaj, myslej si ze je nedôverihodny. ale pritom mu vlastne spravil laskavost. haaa stretne sa s vlatnou rodinou.... som napnuta ako dopadne stretnutie s rodicmi. uvidime ci o sasum vobec vie vlastna rodina. pre sasukeho nebolo jednoduche operovat cloveka ktoreho miluje. je obdivuhodne ako mu dokazal pomôct a iti sa rychlo uzdravuje. uvidime ako sa to bude dalej vyvijat....

3 kabriolet76 kabriolet76 | 8. ledna 2018 v 13:53 | Reagovat

Moc díky za další dílek. Moc se těším, až se Itachi probere a možná spolu začnou mluvit.
Nechci být moc horlivá, kor když sama nic sepsat neumím a chápu, že tvůrce musí mít klid, ale moc bych chtěla pokračování.
Taky povídky Ve tvém stínu.
Snažím se o trpělivost a čekám.
Přeju v novém roce hodně tvůrčí inspirace a spokojenosti v životě.

4 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 8. ledna 2018 v 18:19 | Reagovat

Cha... takže Sasuke má jiný příjmení jo?? To vysvětluje tu nudnou reakci na jeho příjmení... respektivěžádnou... A Sai je teda otravný, jako nechci nic říkat, ale pochybuji, že i kdyby té nemocnici dali 6 bžilionů, tak by tam mohl zůstat... přemýšlej tupče... Jsem zvědavá, jak se to teďkom vivne... navíc, už víme, že Itachi je právník... a zřejmě kazí kšefty zlým lidem, jinak si to postřelení neumím vysvětlit... Nebo taky Deidei? Či jiná směska těch lidí, které potěšil??? Hmm hmm.... baví měse takhle zamýšelt nad tím? Víš o tom? :D :D ... nebo to taky mohl bláznivě zamilovaný Sai, který si myslí, že když jej uvidí, jakse o Itachiho stará, tak se spolu nějak dají dohromady... ne to je moc Sci-filove ... těším se, až se tu zase něco objeví

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.