Smrtelná touha 10.

31. ledna 2018 v 6:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Kolem třetí hodiny ranní vešla do místnosti zdravotní sestřička. Nejspíš ani Sasukeho neviděla, protože seděl přímo zabořen do křesla v zadní části místnosti. Došla ke klidně oddychujícímu pacientovi a podívala se na prázdnou kapačku. Antibiotika měl podle zprávy, kterou měla, dostat až kolem páté hodiny ráno.
V tenkých prstech s hygienickými rukavicemi zvedla injekci a vyjmula ji z ochranného obalu. Neměla jehlu. Natáhla do ní pomalu vzduch. Druhou rukou jemně odkryla mužovu levou paži a našla kanylu. Konec hadičky byl sterilizován a uzavřen malým víčkem. Věděla přesně, co dělá. Vzduch žilou putuje nejdřív do pravé části srdce a odtamtud do plic. Cévky plic se stáhnou a tlak v pravé části srdce stoupá, dokud nedojde k embolii vytlačené do levé části. A tam už má přímý přístup krví do celého těla. S trochou štěstí se usadí v koronární tepně, způsobí srdeční infarkt. Když se usadí v mozku, mrtvici. Bylo to jednoduché, čisté řešení. Tak dlouho, dokud se někdo zcela podrobně nebude pídit po příčině, je skoro nulové riziko zjistit skutečnost. Žena v bílém plášti se zdravotnickou rouškou odšroubovala drobné víčko a k hrdlu hadičky přiložila injekční stříkačku.

V podvědomí mi zazněly něčí kroky poblíž lůžka. Snad se Itachi nezvedá?
,,Měl bys ležet," zamumlal jsem ze spaní a pootevřel oči. Jenže Itachi zůstával nehybný na posteli a nad ním se skláněla nějaká osoba.
,,Co...?" Ani jsem nedořekl větu, vstal a ve svitu lamp z ulice si všiml jejích rukou u hadičky, hned je odtáhla. Nejsem paranoidní, ale vím, že sem mimo mě nikdo jiný nesmí. Její jediná motivace, proč sem přijít, musela pocházet z touhy mu uškodit. A to já nedovolím. Nikomu. Nikdy.
Žena vylekaně zalapala po dechu, snad i vyjekla, nečekala ho. Ucukla a okamžitě od ležícího odskočila. Kanyla vedoucí z jeho loketní jamky byla kratší a na spoji, kdy se většinou našroubovávala ke kapačkám a kde ji v době, kdy žádné neměl, uzavíralo malé šroubovací víčko, visela přes okraj postele. Musela být zase uzavřená, víčko se naštěstí nezakutálelo daleko. Stačilo tak málo, trocha vzduchu do žíly. A mohl přijít o život. Žena měla téměř celou tvář skrytou rouškou, chvíli na Sasukeho zíraly ty překvapené oči, pak se prudce otočila a vyběhla z pokoje rychlostí blesku.

Přiložil jsem na vývod rychle svůj palec, dokud se mi nepovedlo nahmatat víčko, zašrouboval jsem ho zpět a rychle vyťukal číslo na ochranku u brány. Každý východ je hlídaný, nikdo se sem ani ven nedostane, aniž by kolem nich neprošel. Hned na to jsem zavolal tomu detektivovi, sice jsem mu slíbil, že zavolám, až bude schopen Itachi vypovídat, ale snad i tohle je jeho práce.
Do deseti minut byla celá nemocnice na nohou, venku snad slyšel i policejní auto. Těžko říct, jestli ženu dopadli, ale pokud ano, nemusela to být stále přímo ona osoba, která si přála Itachiho smrt. Naopak, bylo by hloupé nikoho neposlat a dostavit se osobně. Pokud ji ale našli a zatkli, pak by z ní mohli nějaké informace dostat.
Nebylo ani možné, aby se tím hlukem černovlasý muž neprobudil.
Sasuke si toho zprvu nevšiml, protože na chodbě popisoval policii vzhled ženy, nebo aspoň to málo, čeho si v té tmě všiml. Jakmile však postřehl, že je Itachi vzhůru, vrátil se k němu.

,,Jak je ti? Můžeš spát, nechceš něco proti bolesti nebo na uklidnění?" zeptal jsem třesoucím se hlasem. Sice jsem se snažil to rozrušení maskovat, ale s odstupem času jsem si až uvědomoval, co všechno se mohlo stát, kdybych si té ženy nevšiml.
Itachi v odpověď krátce a odmítavě zakroutil hlavou.
,,Co se stalo...?" Mírně se zamračil, což mu paradoxně s tou bílou tváří a onyxovýma očima slušelo ještě víc. Podepřel se jednou rukou za sebou a zvedl se do sedu. Tentokrát už se nezdálo, že by mu to působilo bolesti, nebo alespoň ne takové, aby se promítly v jeho obličeji.

,,Byla tady nějaká žena... něco ti dělala s hadičkama, ale nic se nestalo. Nedovolím jim, aby ti ublížili," políbil jsem ho do vlasů a zase se odtáhl. Nehledě na to, co mi řekl, mi na něm pořád záleželo. Chtěl jsem zůstat při něm a chránit ho, dokud mě bude potřebovat.
Jeho tmavovlásek ho chytil za ruku a jemně stáhl k sobě, takže se Sasuke na nemocniční postel posadil. Itachi si pak zase lehnul, ale posunul se mírně k jedné straně. Nemocniční postel, na které spal, byla dostatečně široká. Přeci jen ho tu skutečně považovali za VIP pacienta, i když by to pravděpodobně odmítal, kdyby měl možnost.
,,Poď sem..." vyzval mladého doktora tiše, snad i prosebně.

Neodolal jsem. Můj démon chtěl, abych byl s ním. A já ho nemohl nechat prosit.
,,Vážně nic nechceš?" zeptal jsem se znovu. Chtěl jsem poskytnout všechno, co by mu tu mohlo chybět. Nikdy mi ještě na nikom tak nezáleželo. Nedokázal jsem říct důvod proč, ale zároveň jsem cítil, že to tak je.
Za ruku byl stažen na postel vedle černovlasého muže, ten ho chytil za pas, přitáhl si ho k sobě. Bylo až obdivuhodné, jak zase rychle nabíral síly.
,,Aby ses konečně pořádně vyspal," zašeptal mu zezadu se rty u jeho ouška podmanivě, jako by byl spánek cosi zakázaného.
,,Ale... oni se mnou asi ještě chtějí mluvit..." poukázal jsem na uniformované muže za proskleným oknem. Přesto jsem se od něj neodtahoval. Líbilo se mi, že se i on strachuje o mě. Zase mi to dodávalo pocit důležitosti. Probouzelo ve mně naději, že pro něj snad neznamenám jen příležitostnou zábavu do postele.
Ucítil jeho horký dech zezadu na krku.
,,Oni můžou počkat a mně už nic nehrozí," zavrněl konejšivě a trochu silněji si ho k sobě rukama kolem pasu zase přitáhl. Ať tvrdil, co tvrdil, nejspíš nedokázal zůstat chladný k tomu, co pro něj Sasuke udělal a jak ho to rozrušilo. Jeho hebké, teď už zase jemné rty se něžně dotkly jeho šíje.
Přivřel jsem oči a zalapal po dechu.
,,Itachi...?" zašeptal jsem váhavě, ale neodtahoval se. Přeci jsem mu řekl, že já takový nejsem. Potřebuju mít někoho, kdo bude jenom můj, komu budu já patřit. Nesnesu pocit, že jsem jen dočasná hračka a vedle mě je spousta dalších hraček.
Černovlasý muž jen zavřel oči a tvář zabořil do těch tmavých vlásků, zatímco se rty dotýkal bílé kůže v zátylku.
,,Mlč, já vím. A spi, než udělám něco, co by se ti nelíbilo... nebo bys s tím minimálně nesouhlasil," zavrněl mu podmanivě do ouška, zároveň mu po něm přejel špičkou jazyka a jemně si ho přitiskl k sobě.

Nechápal jsem, o co mu jde, kde bere motivaci, ale rychle se mi vzpomínky vrátily, jak jsme jeden po druhém vystartovali, kdykoliv se naše pohledy setkaly. Jenže já už se dokázal částečně držet zpátky, pro to, co mi řekl. Se slovy náš vztah ztratil kouzlo, se slovy vyšlo na povrch, co vlastně náš vztah znamenal pro něj, a co pro mě. A neshodovalo se to.
,,Kdyby mě takhle někdo viděl..." namítl jsem a vymanil se z jeho sevření. Z postele už se lezlo trochu hůř, pořád mě to k tomu táhlo, i když jsem s tím vnitřně nesouhlasil. ,,Prospi se, já tu zůstanu," slíbil jsem mu. Skoro ho neznám, ale záleží mi na něm jako jiným na rodině. Po partnerské stránce se však vzdávám, nebo naopak zbrojím. Udržovat vztah jen po sexuální stránce s vědomím, že tam nic víc není, by mě asi brzy zničilo.
On zůstal ležet. Klidně, tiše, s přivřenýma černýma očima, které se v přítmí leskly jako dva drahé démanty, jež do sebe uzavřel nekonečnou hloubku vesmírné oblohy.
,,Já si tě vybral, Sasuke," zašeptaly lákavým, jemným a mužsky hlubším hlasem jeho hebké rty. Znělo to jako vábení překrásných nadpřirozených bytostí, které ubohý cestovatel následoval dobrovolně do smrtonosných bažin. Byl to hlas stejně podmanivý, jako tóny z rozechvělých úst Sirén, který nutil námořníky plout do náručí smrti. Mužovy oči potemněly, jako by se do nich vkradl stín tíživé pravdy.
,,Nedokážeš se ode mě odpoutat, beze mě se pořádně nenadechneš, budeš se chtít vrátit. A neutečeš, nebudeš schopen utéct, protože jsi můj."

Obvykle mě málo co vyděsí, ale z jeho slov mi naskočila husí kůže. Možná právě proto, že zněla tak pravdivě. Ať jsem se jakkoliv přemáhal, nešlo to zastavit. Letím do jeho náruče a nevím pořádně proč. Líbí se mi, nevím proč. Toužím po něm a stále nevím proč.
,,Co mi tajíš?" Vyklouzlo z mých úst tak podivně, jako kdybych to ani já neřekl, ale spíš někdo jiný, někdo třetí s námi v místnosti. ,,Jak ti bude líp... odejdu... už se neuvidíme..." Ta slova zněla tak absurdně, že jsem jim ani já sám moc nevěřil.
Oči černovlasého muže se jemně přivřely, pak se plynule zvedl do sedu. Vztáhl k němu ruku a počkal, až se sice váhavě, ale přesto pomalu Sasuke přiblíží. Dvěma prsty ho chytil za spodní čelist a mírně natočil hlavu ke své tváři.
,,Tohle se někdy stává, Sasuke. To ty tajíš vše sám před sebou. Proto neutečeš, dokud si to sám nepřipustíš, dokud nenajdeš chuť a odvahu být k sobě upřímný. Do někoho se zbláznit není nepřirozené, není to zakázané. Jenže ode mě neutečeš, ne dokud si to sám nebudeš přát..." Muž naklonil hlavu ke straně, jako by tu andělsky bílou tvář zkoumal. ,,A ty si to nepřeješ, viď?" zašeptal a v očích se mu snad mírně triumfálně zalesklo. Pustil ho, aniž by mu pak už věnoval jediný pohled a opatrně se zase položil na své lůžko. ,,Dobrou noc, Sasuke. Sladké sny..." musel se u toho pousmát, v jeho slovech to bylo cítit.

Má pravdu. Možná se mnou jen sprostě manipuluje, ale má pravdu. Já ho nechci opustit, je mi úzko už jenom z té představy.
,,Proč mě nenecháš jít...?" Aniž by k tomu snad mozek dal příkaz, sklonil jsem se k němu a otřel se svými rty o jeho. ,,Proč mi to děláš, Itachi?" Jestli jsem si myslel, že slova náš vztah i komunikaci usnadní, tak jsem se ošklivě spletl. Od doby, kdy spolu mluvíme, jde naopak všechno naprosto šíleným a zvráceným směrem.
Muž se ani nepohnul, ale když mluvil, jeho rty se dotýkaly těch Sasukeho, jak se formovaly do tvarů hlásek a slov.
,,Nedělám nic, co bys nechtěl," zašeptal tlumeně a ačkoliv by mu mohl mladý lékař odporovat, musel alespoň někde v hloubi duše tušit pravdivost Itachiho výroku. Černovlásek pomalu znovu otevřel oči, krátce se nadechl, až sebou nepatrně cukl, jak se ozval pomalu se zacelující průstřel.

,,Nechci to," vyslovil jsem šeptem a odtáhl se. ,,Já... asi bych už v zájmu nás obou neměl přijít. Kdybys to dovolil... může... může se o tebe starat někdo jiný. Slibuju, že se o tebe postará stejně dobře a možná i líp než já." Jediná moje záchrana. Když mu zmizím z očí a z doslechu, jednou zapomenu. Nehledě na to, jak mě bude sžírat žárlivost a touha, povede se mi zapomenout, začít s někým jiným.
,,Můžete si se mnou dělat, co uznáte za vhodné, pane doktore," přivřel onyxové oči tmavovlasý muž a mírně zaklonil hlavu. Očividně si byl vědom své pozice a bezmoci, stejně tak ale nutil Sasukeho podobnou bezmoc pocítit, ačkoliv to udělal slovy, jimiž se dobrovolně odevzdával do jeho rukou.

Co to zase říká? Proč to říká? Provokuje mě?
,,Zblázním se z tebe!" Ujelo mi, ale už se to nedalo zastavit. ,,Šílím z tebe! Chci tě jenom pro sebe, takže..." Sklonil jsem se k němu a přitiskl své rty ze strany k jeho krku, přičemž jsem mu do ucha zašeptal: ,,Budu jenom tvůj a ty zase můj. Žádná další pravidla, jen..." můj pohled se setkal s jeho, ,,nikdo další. Pouze my dva." Po těch slovech se mi ulevilo, tep se mi zase začal vracet do normálu a já si až teď zpětně uvědomoval, že jsem se zachoval jako... psychopat. Obvykle si hlídám svůj klid, možná někdy nepřiměřeně vybuchnu, ale tohle se snad ani nedalo přirovnat k výbuchu jako spíš psychickém nátlaku a výlevu.
Dlouhé prsty se mu vpletly do vlasů a strhly zpátky tak, že Sasuke byl nucen si nad svým pacientem kleknout na čtyři, aby ho kolenem nebo loktem nezranil. Itachi si ho přitáhl, stále v pěsti držící jeho havraní vlásky na zátylku, k sobě a vnutil mu mezi rtíky svůj jazyk. Neodpovídal mu slovně, jen si ho u sebe držel a nutil ho k hlubším polibkům, jejichž naléhavost přiměla Sasukeho tělo k nepatrnému chvění.

Možná jsem se na sebe na začátku za ta slova zlobil, ale on mi je teď tím polibkem potvrzoval. Souhlasil s tím. Právě se mi odevzdal, stejně jako já jemu. Nehledě na to, jak snad po jediné stránce neodpovídá mým nárokům na kluka, jsem ho chtěl víc než kteréhokoliv před ním.
Cítil jsem se tak pitomě šťastný jako dítě, kterému vrátili zabavenou hračku. Srdce mi bušilo jako náctiletému při první lásce.
Po minutě, kdy už nejspíš sám nemohl popadnout dech, černovlasý muž pootočil hlavu ke straně, aby se jeho rtů zbavil.
,,Poď sem a mlč," kývl k místu vedle sebe, pootočil se na bok a donutil se Sasukeho položit tak, aby se zády téměř dotýkal jeho hrudníku. Jednou rukou mu zlehka stiskl krk, druhou dlaň mu položil na bok, naklonil se a rty i špičkou jazyka provokativně zaútočil na citlivé místečko za Sasukeho ouškem.

,,Itachi..." namítl jsem, ač nerad. Jeho péče mi totiž začínala působit jistý výkyv hormonů a já neměl chuť si to dělat rukou. A jeho bych na sebe v takovém vztahu sáhnout nenechal. Sice vypadá už líp, ale rozhodně by se neměl tolik namáhat. Jako lékař mu to rozhodně nedovolím. Tím spíš, když za něj momentálně zodpovídám především já.
,,Řekl jsem, že máš mlčet," připomněl mu tiše a snad s mírným podtextem varování starší černovlásek, mezi zuby stiskl jeho ouško a párkrát ho mezi rty pozlobil jazykem, zatímco druhou rukou zajel za jeho košili a prsty přejížděl po podbřišku.

,,Itachi, dost," chytil jsem ho za ruku a odtáhl ji od sebe. ,,Pořád mám před sebou ten pohled, když tě sem přivezli..." přiznal jsem se mu a otočil se k němu čelem. ,,Už spi, musíš odpočívat a já bych tě nerad křísil." Pohled do jeho tmavých nádherných očí mě mlčky uklidňoval. Zase jsem nelitoval toho, že spolu mluvíme. Znám už jeho hlas, vím, jak co za nebezpečné povolání si zvolil, a že má nejspíš dost vlivného otce. Jako základ pro normální vztah to stačí.
Na těch tenkých rtech se objevil shovívavý úsměv... jako by více péče potřeboval sám lékař. Bříškem palce mu přejel podél spodní čelisti, zastavil se na bradě a mezi dvěma prsty mu tvář zvedl.
,,Dobře... kdy mi přivedeš toho nového ošetřovatele?" zeptal se na první pohled nestranně, ale to jemně pozvednuté obočí a zkoumavý pohled...

,,Žádnej nebude," uzemnil jsem ho. ,,Teď už jsi přeci můj..." Nepodobalo se mi to. Nikdy mě nepřepadla potřeba někoho vlastnit nebo se vnucovat někomu, kdo o mě nestojí. Jenže Itachi je jako droga. Čím víc se jí člověk oddává, tím více po ní touží, tím víc ji chce jen pro sebe.
,,Už spi," položil jsem mu prsty na víčka a políbil na špičku nosu. Můj nádherný démon, jen můj.

Tiše se zasmál, ale oči nechal zavřené. Stále ještě s úsměvem na těch překrásných tenkých rtech se pootočil tak, aby mohl ležet na zádech. Přikrývku měl vytaženou do půli hrudníku, ony černé dlouhé vlasy rozházené po polštáři a ve tváři tak vyrovnaný výraz, jako by se s takovým už narodil a v životě ho doposud nezměnil.

Přetočil jsem se tak, abych na něj viděl. Prsty mojí pravé ruky se propletly s těmi jeho.
,,Dobrou noc," zašeptal jsem mu do ouška a políbil ho na tvář.
Docela mě překvapilo, že už sem policie nezavítala, zrovna strážci zákona nerespektují něčí nemoc nebo neschopnost vypovídat. Naštěstí mi teď nejspíš vyhověli a nechali mého démona v klidu odpočívat.
Odpovědi se mu nedostalo. Byla polovina noci, ale před dveřmi už hlídkovali vojáci, které otec Itachiho poslal raději přímo ve chvíli, kdy se dozvěděl o naštěstí neúspěšném pokusu dokončit to, co se střelci nepovedlo.
V pět hodin ráno vzbudilo Sasukeho na dveře tiché zaklepání. Itachi vedle něj klidně a tiše oddechoval, tep už mu naštěstí nic neměřilo, protože to pípání přístroje v noci poměrně rušivě ovlivňovalo pokusy usnout.
Sasuke se vzbudil téměř okamžitě, protože i bez zvuku přístrojů nedokázal usnout, příliš se bál, že by se vrah mohl vrátit a dokončit to, co tak neúspěšně začal.

Itachi ještě spal, když jsem vstával z postele. Políbil jsem toho démona na čelo, přejel mu palcem po rtech a konečně se vydal ke dveřím. Ačkoliv takhle po ránu se mi žádného detektiva moc poslouchat nechtělo.

První spatřil tvář muže s jizvou táhnoucí se od koutku úst přes celou tvář až k uchu. Musel to být jeden z vojáků.
,,Dobré ráno, pane," pozdravil tišším, hrubým hlasem. ,,Máme příkaz k panu Uchihovi nikoho nepouštět, ale tady sestra přinesla antibiotika," kývl hlavou k sestře, která držela tácek s další kapačkou, rukavicemi, desinfekcí, tampónky a nezbytnou lahvičkou roztoku na propláchnutí.

,,Já... nikoho k němu nepouštějte. Postarám se o to sám," požádal jsem toho uniformovaného muže a sestře naznačil, aby odešla. Sám jsem pak šel vyzvednout všechny potřebné věci, abych měl jistotu, že s nimi nikdo nemanipuloval. Nevěřím nikomu. Ne po tom, co se odvážil vrah přijít až sem, nebo minimálně někoho poslat.
Ráno je znovu vzbudili, kvůli snídani. Itachi sice otevřel oči, pak je ale bez většího zájmu o dění kolem sebe zase zavřel a nejspíš se mu podařilo i usnout na další dvě hodiny. Vojáci se na příchod každého možného člověka ptali Sasukeho, jen s jeho souhlasem by byli ochotní vpustit jakoukoliv jinou osobu k raněnému. Přesně tak to určil jeho otec.


 


Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 31. ledna 2018 v 20:18 | Reagovat

esteze sa sasu vcas zobudil a nic sa nestalo. som napnuta kto chce itiho zabit.  ty dvaja maju spolu strasne zlaty, sladky a krasny a dokonaly a rozkosny. ale zaroven maju spolu naozaj zvlastny vztah. som zvedava ako to medzi nimi bude dalej. ako to vlastne dopadne... :-D

2 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 31. ledna 2018 v 20:26 | Reagovat

No přesně tak, to by nebylo akční, kdyby to někdo nechtěl dokončit v nemocnici... klasická scéna... neber si to zle :D... nějak se mi trošku nezdá, že s tím Itachi souhlasí jen tak, i přesto, že k Sasukemu cítí něco víc, ale jsem zvědavá, jak se to vyvine dál... Co se ještě semele mezi těma dvěma, to že je Sasuke psychopaticky zblázněn mivůbec nevadí, ale nějak mě napadlo, co když se do něj stejně zakoukala i nějaká žena??? Co když to nebylo ohledně nějaké kauzy... hmm... moc mi běží fantazie a na to nemám dost energie... tááákže těším se na další díl

3 kabriolet76 kabriolet76 | 1. února 2018 v 0:03 | Reagovat

Těšila jsme se na jejich komunikaci. Teď to mám a jsem z ní na rozpacích. Před tím jsem si mohla domýšlet, teď na mě vývoj příběhu působí, jako, když mají před sebou ještě hoodně dlouhou cestu, než budou párem (zamilovaným).
Také jsem myslela, že ho Itachi zná, ale tato myšlenka mi byla vyvrácena. Škoda.
Jsem zvědavá, jak se bude příběh dál vyvíjet.

4 Káťa Káťa | E-mail | 1. února 2018 v 11:48 | Reagovat

Ty jo :D taky jsem si přála ať spolu mluví a teď taky nevím :D jsem z toho zmatená, nějak mi to mluvení k nim nesedí :D a Itachi už mi nepřijde tak nepřístupný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.