Ve tvém stínu 26.

24. prosince 2017 v 5:00 | Ája + Vita |  Ve tvém stínu

Sasuke se snaží zapomenout... ale dokáže to Itachi?



Mladší zůstal několik dlouhých vteřin stát bez hnutí, pak se mu ale prudce vysmekl a osočil se na něj: ,,Co mi na tom chceš vysvětlovat?! Že ses do mě zamiloval nebo ses mě snažil vyléčit s mých děvkařských vztahů? Co si o sobě vůbec myslíš?! Nepotřebuju tvoji lásku ani chůvu, umím se o sebe postarat sám. Ty poslední týdny... naučil jsem se věřit Hirovi, byl jsem si jistý, že by mě nezradil a on... ty..." Měl na jazyku tolik ošklivých slov, která by mu se vší láskou vmetl do obličeje, ale místo toho jen bolestně přivřel oči a pokusil se okolo něj znovu protáhnout.
Itachi bratra chytil, stiskl mu zápěstí a sám byl překvapen odvážností svého jednání, když mu přitiskl své rty na jeho.
,,Přesně pro to jsem ti nemohl říct pravdu," zašeptal sice tiše, ale energicky.
,,Pamatuješ? Říkal jsem, že bych tě ztratil. A teď tě ztrácím, bereš to jako podraz." Nepouštěl mu ruce, bál se, že by mu zase utekl... jenže on už to tenkrát řekl. Řekl něco, v co Itachi nikdy nedoufal.
,,Já to všechno..." krátce se nadechl, ,,myslel vážně," zdůraznil, aniž by se od něj odtáhl na víc než pár centimetrů.
,,Kdybys to myslel vážně, tak mě netaháš za nos." Sasuke už mluvil o poznání klidněji, ale bylo na něm vidět, že je zklamaný. ,,Neříkám, že bych to pochopil, kdyby ses mi přiznal, ale snažil bych se o to, teď nemám jediný důvod... Řekni mi sám, proč bych ti měl teď věřit nebo tě chápat? Bál jsem se o tvůj život a tebe ani v ten moment nenapadlo mi říct pravdu? Vůbec si se nezměnil, pořád rozhoduješ sám, aniž bys mě přizval na poradu. Takhle to dál nejde..." Nesnažil se mu vysmeknout, jen skousl svůj spodní ret a trpělivě čekal, až ho pustí sám, až ho nechá odejít a zapomenout.
,,Napadlo mě říct ti pravdu Sasuke. A ty sám dobře víš, že bys nad ničím neuvažoval, měl bys mě za něco... za co mě máš právě teď. Nerozhoduju za druhé, už po druhém setkání jsi musel vědět, že bych tě nikdy nepodrazil, což byla taky jediná záminka za mnou chodit. Nenutil jsem tě, chodils tam dobrovolně. Musel jsem se skrýt, nikdy v životě bys mě ani sobě nedovolil překročit tu sourozeneckou zeď, protože to je zkrátka něco jiného. Nechtěl jsem, abys to věděl, nebo aby ses trápil tím, že ke mně necítíš totéž. Ukončil jsem to, abych tu kapitolu uzavřel. Nikdy jsem ti nelhal. Nikdy jsem neřekl, že jsem skutečně Hiro. Přiznával jsem, že se skrývám, a že když se to dozvíš, tak tě ztratím. A podívej se... měl jsem pravdu. Nelhal jsem, protože všechno, co jsem ti kdy řekl, všechno, co jsem psal, jsem myslel naprosto vážně a věděl jsem, že to přijdeš, jen pokud to nebude od tvého bratra, a i tak mi trvalo, než jsem tě přesvědčil. Ty si nepřeješ city, bráníš se jim, vadí ti, když se o tebe příliš starám, ale sám to děláš pro mě rád. Zkoušel sis nedělat starosti, když ti něco důležitého najednou zmizí a ty to nemůžeš najít? Zkoušel jsi oprostit se od rozčilení, když něčemu pro tebe důležitému je ublíženo? Snažil ses držet zpátky, když jsi musel přihlížet bolesti osoby, která je pro tebe to nejcennější na světě? Máš pravdu, neměl jsem za tebou nikdy chodit a mrzí mě, že jsem byl tak slabý a podlehl tomu, čemu ses ty pak takovou dobu bránil. Mrzí mě to, ale těch chvil nelituji, protože byly strávené s tím Sasukem, který mě nebere jako bratra, jako autoritu, jako nějakého osobního hlídače. Jednou jsem ti řekl, že odcházím první, protože mi vadí, když vidím odcházet tebe. Tak to nedělej znovu a prosím zůstaň."
Sasuke se zamračil
,,Vyhrožoval si mi. Já za Hirem dobrovolně nechodil, protože jsem se bál, že kdyby mluvil, tak by tím uškodil mému bratrovi. To až ty poslední dva týdny jsem si k němu našel cestu, tak mi tu nedávej kázání." Jenom se nadechl, aby mohl mluvit dál. ,,Nevíš, jak by to dopadlo, když jsi to nezkusil, rozhodně bych líp přijal fakt, že mě miluje, nebo se mnou chce spát můj vlastní bratr, než fakt, že mě podvádí a zneužívá. Nemůžeš říct, jak bych reagoval, tak si laskavě nedomýšlej." Podíval se na špičky svých bot, pak zase zpět na něj. ,,Neodejdu, protože mi i přes to, co se stalo, na tobě záleží. Zapomeneme prostě na to, budeme dělat, že se to nikdy nestalo." Takové rozhodnutí ho stálo hodně přemáhání, ale udělal to z toho důvodu, aby Itachimu ukázal, že on se ho snaží chápat, a že by snad mohl na oplátku udělat alespoň jednou to samé. Jako vždycky rozhodl za něj ani to nezkusil jinak. On už zkrátka jiný nebude, navždy zůstane tím smutným mužem, který než aby se ptal druhých nebo rozhodoval s nimi, tak si skrze své vysoké IQ vyvodí závěr sám. Jenže Sasuke už nejen díky Narutovi pochopil, že city a emoce něco jako IQ nezajímá.
Sasuke věděl, že má pravdu a svou přesvědčivostí Itachiho donutil přehodnotit své stanovisko. Když se na věc pokusil podívat z bratrovy strany, jeho rozumově zdůvodněné chování se ze správného překlenulo ve špatné a nepomohl ani fakt, že mladší Uchiha nikdy nemusel přijít na to, kdo tím tajným společníkem byl. Pro vesnici dělal skutečně všechno, ale pro bratra... paradoxně mu věnoval tolik obětavosti, že to ve výsledku působilo spíš egoisticky. Udělal tu nejhorší věc, které se může člověk dopustit: zopakoval stejnou chybu. Krátce se nadechl a jeho oči se rozostřeně zadívaly kamsi do neznáma. Tohle nemělo smysl. Sasuke byl plně v právu. I když byl někdy nepříjemný a tvrdohlavý, to Itachi se tentokrát zachoval...
,,Sobecky. Bylo to ode mě sobecké. Asi se nedokážu poučit... proto oba víme, že nejde dělat, jako by se to nestalo." Pustil ho. Tahle konverzace byla ukončena, skutečně už nebylo, co si říct. Sasuke by si měl najít někoho, kdo ho bude mít ,,zdravě" rád. Itachi chtěl být sám. Nemohl se na něj dívat, protože ublížil znovu a jen mu tím dokázal, že je nežádoucím faktorem, který mu nijak nedokáže pomoct. Nemohl s ním být za dobře, potřeboval odstup a s ním získal i spojený nadhled. Když stál vedle něj, nevěděl, co dělat.
,,Ač se snažím, nepřekonám tě.
Jsi mé Achillovo místo na patě.
Zatím jen nejistě zůstávám ve tmě stát..." zašeptal nakonec, aniž by dokončil poslední větu, jež zněla: a pomalu nás učím, jak mít rád. Místo toho ji nahradil jinou.
,,svých necitlivých činů se začínám bát," dodal krátce. Tohle už je šílenství, opravdu se zbláznil. Tentokrát prošel on kolem Sasukeho. Neměl pravdu, nemohou dělat, že se nic nestalo. Na takové hraní bylo příliš pozdě. Nevěděl, jestli bude chtít Sasukeho nechat žít jeho vlastní život úplně bez něj, nebo jestli si o to řekne Sasuke sám, ale dnešní noc a ještě dlouho po ní se sem nebude schopen vrátit. Znovu ublížil člověku, na kterém mu záleží. Neměl by žádné takové lidi mít.
,,Nerad se díváš, jak odcházím, tak mě radši opustíš sám... zase... vážně si se nezměnil." Sasuke tušil, že už ho Itachi neslyší a ani se ho nepokoušel zastavit. Kdyby chtěl, tak zůstane, kdyby mu nezáleželo jen na něm, ale i na jeho pocitech, neodešel by. Více než lásku mu to připomínalo posedlost, paradoxně se díky tomu naučil definovat ten nejhlubší cit. Pomalu začínal chápat, co doopravdy znamená milovat, nebo si to alespoň myslel.
Teď otevřel lednici, vytáhl z ní hrnec s polévkou a dal ji vařit. Od včerejšího večera nic nejedl a žaludek už se hlasitě ozýval.
Itachi zůstal, jak to pro něj bylo typické, v práci. Jenže jak čekal, nedokázal se soustředit. Nakonec pokusy o vyplňování dokumentů vzdal, hlavu si podložil rukama a opřel o ně čelo. Vůbec se necítil líp, bylo mu mizerně. Nikdy nechtěl litovat toho, co udělal, ale celý ten šílený nápad se zbrojnicí se mu teď jevil jako naprosté bláznovství.
Sasuke do sebe soukal už čtvrtou lžíci polévky, když mu došlo, co právě jí. Srdce se mu v ten moment div nezastavilo. Věděl, jak rychle ta látka působí, a že nemá moc času. Jestli nedá Itachimu, vědět, co se stalo... Vstal od stolu a utíkal do pokoje, ale už při prvním rychlejším kroku se mu svět před očima rozmazal do podivných impresionistických tvarů a on se zhroutil na zem.
Jeho starší bratr neměl mezitím ani potuchy o tom, co se v jejich domě stalo, ale věděl, že tady v kanceláři zůstat dnes nemůže, i kdyby chtěl sebevíc. Nejednalo se tentokrát o onen šestý smysl, který někdy varuje a propojuje spřízněné duše, ačkoliv o ten možná z části také... Itachiho spíš tížily jeho vlastní myšlenky a vina. Před problémy může utíkat, ale nelze jim utéct. A při tom vědomí bylo utíkání zcela zbytečné a dětinské.
Sasukeho srdce svoji činnost zatím snížilo na takovou úroveň, že by jeho tlukot už ani přístroje nerozpoznaly. Tváře mu pobledly a konečky prstů ztuhly, jako kdyby jimi už nikdy v životě neměl pohnout. Rty zůstávaly odkrvené a pootevřená ústa dovnitř nevtahovala téměř žádný kyslík. Přestože měl zavřené oči, tak o ničem nesnil...
Itachi se vrátil domů skutečně pozdě, byl si téměř jistý, že jeho bratr už bude spát. Tou dobou už jed působil naprosto dokonale a Sasukeho životní funkce byly utlumeny víc, než u zvířat přežívajících v zimním spánku. Starší Uchiha se zul, zavřel vchodové dveře a v kuchyni se zastavil. Sasuke po sobě nádobí vždycky odnášel, navíc nenáviděl plýtvání, nenechával by to nedojedené...
,,Sasuke...?" Nevěděl proč, ale sevřelo se mu hrdlo. Vykročil z kuchyně a v mžiku oka prudce klesl na kolena k ležícímu chlapci. Šeptal jeho jméno, postupně i hlasitěji, prsty kontroloval tep a dlaní u jeho úst nádechy. Jeho tělo nejevilo žádné známky života. Itachi měl pocit, že se dusí. Pokusil se ho okamžitě probrat, oživit, ale jeho tělo zůstávalo mrtvolně nehybné. Nepřestával vyslovovat jeho jméno, jako by očekával jakoukoliv reakci, ale žádná nepřicházela... musel se uklidnit, nemůže, on nemůže být... ta polévka. Chtěl mu jí dát... co když... chtěl se zabít?
Ne, hloupost, nemohl, to by se pak nesnažil někam jít... vypadá to tak, že se někam snažil dostat... jed byl tedy v polévce. A Sasuke jí musel v tom případě sníst náhodou, protože se očividně snažil dostat... někam. Rozhodně tam, kam šel, musí být něco, co mu pomůže... nebo mohlo pomoct... ale Uchiha tušil, že pokud je tu možnost, že ho zachrání, nebude to díky pochybám o šancích na život.
Takže kam... mohl jen do svého pokoje. Opatrně ho položil a vběhl do Sasukeho pokoje. Rozhlédl se kolem sebe. Stůl... na něm nic nebylo... postel, skříň... okamžitě k ní došel a otevřel ji. Recepty... dole byly recepty! Orochimaru... Sasuke se díky němu vyznal v jedech... Itachimu se před očima promítly obrazy z onoho večera, kdy ho Sasuke léčil po účincích toho otráveného ostří... kam to tenkrát... snažil se vzpomenout si. Protijedy musí být logicky tady... a jedy na druhé straně, ještě že byl jeho bratr tak pořádný.
Chvíli mu trvalo, než našel správné jedy a zjišťoval, že se ho zmocňuje panika... v těch receptech se nikdy nevyzná, může už být pozdě... silou vůle se donutil ke klidu a racionálnímu myšlení. Pokud se ho snažil otrávit, bude na vrchu... rychle protřídil vrchní recepty podle účinků. Našel dva, jejichž účinky se shodovaly s tím, jak vypadal Sasuke... dalo by se ještě něco dělat... snad... musel jednat rychle. Vyhledal patřičné listy s protijedy a rychle hledal ingredience. Musel udělat dva protijedy, nevěděl, jestli to je jeden z nich a netušil, jestli vůbec zabere, ale musel to zkusit.
Když plnil dvě tekutiny do dvou injekčních stříkaček, musel se zamračit. Chvěly se mu ruce tak, že musel dávat pozor, aby se nebodl sám a dost mu to ztěžovalo práci. Natáhl potřebné množství látky do průhledné tubičky a obě dvě pak spěšně se vrátil. Nezdržoval se s desinfekcí, na to teď nezbýval čas. Přiklekl si k němu a tiše sykl, když se mu nepodařilo napoprvé napíchnout žílu, i když mu ruku před tím stiskl. Nadechl se, vydechl a zkusil to znovu. Tentokrát se mu to podařilo a pozvolna vpravil látku do jeho téměř nefungujícího krevního oběhu. Druhá injekce už šla o poznání lépe. Po tomhle zásahu odložil, nebo spíš odhodil věci stranou a Sasukeho tělo podepřel do polosedu. Nemohl dělat víc... když se nic nestane, pak...
Sasuke ale ještě dlouhých patnáct minut na projed nijak nereagoval. Až po dalších pěti minutách jeho centrální nervová soustava dala pokyn k rychlejšímu a hlubšímu nádechu. Po něm naskočila i oběhová soustava a mladší Uchiha zamžoural očima.
Ještě než stihl na bratra zaostřit, došlo mu, co se stalo. Buď uplynulo několik dní a on se konečně sám od sebe probral, nebo ten uspávací prášek nefungoval tak, jak měl, anebo se Itachimu nějakým zázrakem podařilo objevit protilátku.
Itachi se na něj díval chvíli úplně bez hlesu a jako by byl zmražen... v posledních minutách si myslel, že se už neprobudí... jako by se pak probral spolu s ním. Když se na něj upřely Sasukeho černé onyxy a jemu došlo, že skutečně žije. Zmocnila se ho ta nastřádaná hysterie, již potlačoval celou dobu nuceným rozumným uvažováním.
,,Bráško..." vydechl rozechvěle a objal ho, přičemž tvář zabořil do jeho vlasů. Nedokázal se udržet, pocit, že by Sasuke už... nebyl... ho neskutečně bolel. Jenom vzdáleně si uvědomoval, že mu po tvářích stékají průsvitné potůčky slz a máčejí Sasukemu krk, zatímco ho k sobě něžně tiskl.
Mladší se pokusil dostat z jeho náruče, ale neúspěšně, hned při prvním pokusu se svezl zpět.
,,Hn...?" Díval se na něj, jako kdyby každý pocházel z jiné planety, neznali se a neovládali stejnou řeč. Ačkoliv věděl, co se mu stalo, tak mu plně nedocházelo, proč ho Itachi objímá a... pláče? On pláče?!
Sasuke mocně zalapal po vzduchu, kterého se mu několik hodin příliš nedostávalo, a zadíval se na strop nad nimi. Itachi se musel asi vrátit... kvůli němu nebo kvůli sobě?
Na tom už asi nezáleží.
Na to, že se obyčejně oba bratři fyzickému kontaktu vyhýbaly, teď Itachi Sasuke držel v náručí na zemi skutečně dlouho, ale tohle byl vážně naprosto jiný případ... vždyť on byl... vypadal jako... mrtvý. To byl nejhorší šok v Itachiho životě.
,,Neodejdu, už nikdy neodejdu, pokud si to nebudeš přát." Tohohle odchodu mohl litovat celý život. Po delší době se od něj odtáhl, aniž by ho ale přestal podpírat. Stále se zrychleně nadechoval, jak z tíživého pocitu, který mu sevřel hrdlo a rozbušil srdce, tak z fyzické aktivity, kterou předvedl, když div neletěl do Sasukeho pokoje a sháněl tam ingredience.
Na bílých tvářích byly stále znatelné stopy slz. Snad štěstí, snad bolesti... u někoho, kdo doposud plakal snad jednou ve svém dospělém životě, to bylo těžké určit.
,,Můžeš vstát...?" Ani hlas ještě nebyl úplně v pořádku, ale šlo poznat, že už se starší muž snaží ovládat, ačkoliv to pro něj stále nebylo lehké.
,,Já... nevím." Sasukeho ani tolik nepřekvapilo, že ho Itachi dokázal probrat k životu, jako spíš to, co tu teď předváděl. To se o něj vážně tolik bál?
Nikdy ho neviděl projevovat podobné emoce. Přestože měli jeden druhého rád, nikdy to nedávali najevo slzami nebo objímáním.
,,Jak si to dokázal...?" Sasuke viděl, že se na zemi válí injekční stříkačka, ale pořád nemohl pochopit, jak Itachi poznal tu správnou protilátku.
Starší z bratrů mladého černovláska opatrně podepřel tak, aby se mohl posadit, ale jeho tělo se pravděpodobně ještě neprokrvilo dostatečně a jed zbylý po podání protilátky i když už v mnohem menším množství mu doposud stále koloval v žilách.
Otázka položená Sasukem byla příliš těžká, ale Itachi přeci jen našel pravdivou a jednoduchou odpověď. ,,Opakoval jsem si že... že musíš žít," vydechl šeptem, zatímco pohledem střelil k injekcím na zemi, jako by se styděl za to, že mu tak na první pohled jasná věc trvala dlouho. ,,Tohle..." Jeho černé oči se znovu setkaly s těmi bratrovými, když vzhlédl. ,,To nebylo naschvál... že ne?"
,,Samozřejmě, že ne!" bránil se Sasuke už trochu podrážděně. ,,Nikdy bych si nesáhl na život," ujistil ho. Jen zbabělci se neumí vyrovnat s tím, jak se narodili a místo toho, aby změnili svůj život, tak si ho dobrovolně vezmou. Takovou strategii Sasuke neuznával. ,,To bylo pro tebe... Chtěl jsem tě jen uspat a pak probudit, až by přišel vhodný okamžik na útěk z vesnice." Ještě se mu pořád motala hlava, ale oči už se pokoušely zaostřit i na menší detaily.
Tváří jeho staršího sourozence na vteřinu probleskla bolest. Samozřejmě, jak si kdy mohl myslet... jak mohl pochybovat, že... zvedl ho do náruče a pomalu se postavil. Určitě mu bude strašná zima, až mu začnou fungovat všechny receptory na těle a než se mu rozproudí krev. Opatrně ho uložil do jeho postele a pořádně přikryl jak peřinou, tak ještě dekou skoro až po bradu. Oba Uchihové věděli, že čím dřív se Sasukeho tělo zahřeje, tím dřív bude schopen začít normálně fungovat. Itachi se vedle bratra posadil a prsty mu něžně odstranil vlasy z tváře, protože Sasukeho vlastní ruce byly pohřbeny někde pod tou masou peří.
,,Můžu... pro tebe něco udělat?" Mohl by možná ještě čaj... skutečně netušil, jak se po tom jedu Sasuke bude cítit, vycházel jen z faktů, že mu kvůli pomalému organismu bude zima, ale nic víc.
,,Jsem v pohodě," namítl mladší, ale jeho tváří se nemihl ani letmý úsměv. Pořád musel myslet na to, jak ho Itachi zneužil. Samotná skutečnost, že spal s vlastním sourozencem a dokonce pravidelně, ho moc netrápila. Když o možném intimnějším vztahu jeden večer mluvil s Hirem, vyjádřil se sice o něčem takovém jako o nechutnosti, ale teď to viděl trochu jinak... Spal s ním a líbilo se mu to, to nemohl popřít. Víc než společnosti opovrhovaný incest ho mrzelo to zklamání a lhaní. Jeho vlastní bratr opět rozhodl o něm a bez něj. Jak to vždycky míval ve zvyku. On se vždycky domníval, že ví a dělá všechno nejlépe a ačkoliv se ptal lidí ve vesnici na názor, tak pro vlastního bratra ten kousek projevu svobody najít nedokázal. A místo toho, aby řekl to hloupé "promiň", tak se ještě hloupěji obhajoval. Starší bratři přeci nikdy nechybují.
Itachi přikývl. Věděl, že tímhle incidentem se rozhodně nevyřeší nic z jejich předešlých sporů, ale momentálně byl skutečně jen rád, že je Sasuke živý. Opřel se zády o pelest postele a soustředil se jen na nádechy a výdechy. Jenom chviličku... potřeboval se uklidnit. Žije.
,,Sasuke...?" Po pár minutách otevřel oči a zadíval se na svého mladšího sourozence. Krátce se nadechl. ,,Udělal jsem hloupost... hodně hloupostí," opravil se s mírným zamračením, než pokračoval, ,,a pochopil bych, kdyby sis teď přál být sám. Já jenom... mám strach, jestli bude všechno v pořádku a... rád bych tu zůstal. Ale jestli ti moje přítomnost vadí..."
,,Nebyl jsem to nakonec já, kdo odešel, tak nevím, komu tu čí přítomnost vadí," pronesl Sasuke bez zjevného zájmu stoicky a chladně. ,,Nabízel jsem ti, abychom na to zapomněli a tvoje reakce...? Zase si mě opustil, než abys dovolil odejít mně, raději odejdeš sám." Překulil se na bok, k bratrovi zády, aby neviděl jeho výraz. ,,Já se snažil změnit, žiju ve vesnici, kterou nenávidím, potkávám se s lidmi, co by mě nejradši viděli viset, jenom abych ti nezkazil pověst, chovám se podle pravidel, a co si obětoval ty kvůli mně? Zase mě vynecháváš ze svých rozhodnutí, i když se mě bezprostředně týkají. Proč? To jsem tak neschopný, nebo jenom ty moc sebestředný?" mluvil stále klidně, ale ta slova bolela, když na ně myslel a ještě víc při jejich vyslovování.

,,Já se taky chtěl změnit. Jenže to neumím. Nejde mi to a asi to ani nedokážu, i když chci. Nakonec stejně udělám hloupost, co je jednoduše egoistická. Každý člověk je egoista, já kdysi nebýval. Jenže... v poslední době já..." Tahle láska byla jiná, nutila ho nedržet si odstup. Nemusel říkat nic víc, stal se egoistou a dělal chyby, kam se podíval. A jeho nejlepším zrcadlem byl právě Sasuke. Dokazoval to naprosto dokonale. Co tak může vyplynout z toho, že se k vám váš vlastní odraz otočí zády? Věděl, že se nikdy nedokáže zlepšit.


Dokážou si to bratří vyjasnit? A i kdyby, myslíte, že je u nich ještě naděje na něco intimnějšího?
 


Komentáře

1 kabriolet76 kabriolet76 | 24. prosince 2017 v 10:33 | Reagovat

Tento dílek mě moc potěšil. Na tuto povídku jsem se už delší dobu těšila. (na její pokračování)
Beru ji jako vánoční dárek. :-) Děkuji moc.
Krásné svátky, Ti přeji, hlavně pohodičku a plno optimismu po celý další rok.

2 Káťa Káťa | E-mail | 24. prosince 2017 v 13:08 | Reagovat

Ach jo Sasane :D
Oba v tom jsou až po uši..., kdy si to jen přiznají, jeden bez druhého nemůže být..a teď už nejen kvůli sourozeneckém poutu..

3 Káťa Káťa | E-mail | 24. prosince 2017 v 13:10 | Reagovat

Úplně bych zapomněla popřát šťastné a veselé Vánoce, užij si je v kruhu rodiny a přátel :) snad máš taky trochu volna :)

4 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 24. prosince 2017 v 21:26 | Reagovat

boooze sasu bol nejako mimo ked zjedol tu polievku. som veeelmi rada, ze nakoniec spolu hovoria. ked sa niekto pohada, takmer vzdy sa stane nieco, nejaka nehoda ci nieco a pohadany sa opat daju dokopy.. obaja sa do toho druheho zamilovali, ale ani jeden si to nechce priznat...booze verim ze sa to medzi nimi opat urovna. laska je velmi mocna. snad to nakoniec skonci stastne...
dakujem za sprijemnenie vianoc... oooo stastne a vesele :-D

5 Zacharylef Zacharylef | E-mail | 31. prosince 2017 v 4:50 | Reagovat

Hello. And Bye.

6 miska miska | E-mail | 2. ledna 2018 v 0:40 | Reagovat

dekuji za povídku :) tesim se na pokracovani

7 Hak Hak | 10. ledna 2018 v 12:02 | Reagovat

Sem zvedava na pokracovani :) ! Snad bude brzy... uzasny dil!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.