Smrtelná touha 7.

31. prosince 2017 v 6:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Neběžel jsem za ním. Určitě pospíchá do práce. Lehl jsem si zpět do postele, napsal Hatakemu, že mi je hůř a nejspíš zůstanu přes víkend a v pondělí doma.
Odepsal mi poměrně kvapem s tím, že kdybych pak mohl jít příští víkend, moc by jim to pomohlo. Mně to vlastně nijak zvlášť nevadilo, na rozdíl od jiných nemám rodinu - ani mámu, ani tátu, ani sourozence, ani ženu, ani děti. Mimo práce, přátel a... a jeho nemám nic. Netrápilo mě to, možná jako dítě trochu ano, ale člověk si zvykne.
Až do večera jsem čekal, jestli se můj tmavovlasý anděl ukáže, jenže zvonek zůstal potichu. A já zůstal večer sám se svým čajem, acylpyrinem a Yukim. Ten o přítomnost mého démona očividně vůbec nepostrádal.
Když jsem další ráno vstával, probudil mě chlad. Okno zůstalo přes noc otevřené a navíc pršelo. Rychle jsem k němu přiskočil, abych ho zavřel. Neubránil jsem se při tom pohledu ven, jestli tam náhodou nestojí... Ne takhle to nefungovalo. On vždycky přišel, když to já nečekal.
A ten večer jsem ho skutečně nečekal, protože venku řádila podzimní bouřka a dokonce vypadal v půlce města i proud, proto mě zvonek v takovém nečase dost překvapil.
Za dveřmi stál Kimimaro. Měl na sobě kratší kabát ke kolenům a ten vypadal na ramenou docela mokrý. Stejně tak i jeho světlé vlasy svázané v culíku v týle dokazovaly večerní déšť.
,,Ahoj Sasu... dneska navečer jsem neměl nic na práci, chtěl jsem se jenom stavit a mrknout se, jak ti je... jestli nebudu rušit, samozřejmě," uvedl se zdvořile. Kimimaro byl vždycky takový. Klidný, ale upřímný a dalo se s ním mluvit.

,,Pojď dál, chceš čaj nebo kafe?" zeptal jsem se rovnou. Až teď mi došlo, že vlastně mohl přijít můj neznámý černovlasý a objalo mě to zvláštní úzko. Ani včera večer se už neukázal, možná to ráno bral za dva dny. Kdybych to věděl, radši bych si ho šetřil.
Když jsem šel do kuchyně, protáhl se kolem mě Yuki a běžel Kimimara přivítal. Nerozuměl jsem tomu, jeho vítá a na mého démona je tak agresivní.
,,Dám si čaj, děkuju," přikývl světlovlasý, když si stáhl a trochu vyklepal kabát, aby ho mohl pověsit na ramínko za dveře. Hned na to si přidřepl k sněhově bílému, hebkému zvířátku a prsty mu přejel mezi oušky po té maličké, heboučké hlavičce až na hřbet. Dospělý muž a v tu chvíli se mu v očích leskla až ta dětská radost. Takovou moc mají skutečně kočky, sice neustále hrdé a povýšené, ale probouzí i v těch nejdrsnějších jistou něhu a jemnost.

Udělal jsem rovnou dva šálky. Sice už mi ty čaje lezly trochu krkem, ale pít kafe na noc by byla opravdu bláznivý nápad.
,,Je v práci něco novýho?" zeptal jsem se jen z čiré zvědavosti, spíš než z formálnosti. Vzápětí jsem před Kimimara na stůl postavil šálek ovocného čaje a usadil se vedle něj na pohovku.
Ten zakroutil hlavou a decentně usrkl z šálku kouřícího, vonícího nápoje.
,,V podstatě nic, Naruto nám šílí z praktikantek, ochotně jim ukazuje, jak všechno dělat špatně a Tsunade z něj roste. Naštěstí nikdo neumřel, takže to zvládáme. Jak je tobě? Chytils nějakou virózu, co? Ten na začátek zimy si slabší imunita často neumí poradit, to je pravda."

,,Asi jo, ale už je mi líp," ujistil jsem ho. ,,Nechci se cpát lékama hned ze začátku sezóny," vysvětlil jsem mu, když jeho pohled padl jen na ubohý acylpyrin na stolku.
,,A co ty? Nějaký novinky?" zajímal jsem se. Kimimara bych už od školy mohl označit za nejlepšího kamaráda a asi skutečně jen u něj mě zajímalo, co se děje. Naruto mi to říkal i bez toho, aniž by si o to požádal a obvykle to byly samé blbosti.
,,V podstatě nic..." odpověděl světlovlásek nic neříkajícím tónem. ,,Ale slyšel jsem něco o tobě," mrkl na něj zpoza horkého šálku, než se znovu napil. ,,Po nemocnici se rozneslo, že si zase zadanej."

,,Cože?" otočil jsem se na něj udiveně. ,,Kdo? Já? Zadanej?" zopakoval jsem nechápavě. Jak to můžou... no jistě, čekal tam na mě. Jenže to bylo, pokud vím, jen jednou. To si ho stihla všimnout celá nemocnice?
Spiš to nějaká drbna zase roznesla. Nevadilo by mi to, kdybych opravdu s někým chodil, ale já nechodil. Nebo nevím, jestli se tak můj vztah s démonem dá nazvat. Kdokoliv se mě zeptá na jeho jméno, zaměstnání, jak jsme se poznali... cokoliv, tak já nebudu vědět co říct. Ono totiž není ani co říct. Kdybych řekl pravdu, nikdo mi neuvěří nebo mě bude mít za blázna.
,,Já nikoho nemám," zavrtěl jsem odmítavě hlavou.
Kimimaro se mírně zamračil.
,,No počkej... neřikej, že to je falešnej poplach. Ino mluvila o ručičkaření a to už vypadá na něco docela serious, takže ne?" vypadal docela zmateně. ,,Ino vykládala něco o tom, že na tebe čekal, když jsi šel dřív domu a ta bloncka mu nabízela tvojí adresu, ale nechtěl ji..."

,,Ne," zavrtěl jsem odmítavě hlavou. ,,Nevím, co Ino viděla nebo neviděla, ale znáš ji... Prostě nikoho nemám." Vzal jsem si ze stolku svůj hrnek s čajem a stiskl ho oběma rukama, abych se trochu zahřál. Vůbec mě nenapadalo, jak takovou situaci vyřešit. Jakmile přijdu do práce, všichni se mě na to začnou ptát. A nejlíp samotná Ino, proč jsem z ní udělal lhářku. Budu asi muset svého neznámého naučit čekat někde dál.
,,Aha... no škoda. Fakt jsem si myslel, že konečně někoho máš. Poslední dobou jsi mimo jak puberťačka, zamlklejší než obvykle. Potřeboval bys to..." povzdychl si a napil se z hrnku. ,,To ti to vůbec nechybí...? Já si to moc dobře nedokážu představit, znáš mě. A ty single už tak dlouho, že se začal zajímat i Naruto coby dohazovač..." zakroutil Kimimaro hlavou. On sám na city moc nebyl, na emoční vyžití bohatě stačily elementy v jeho práci, ale po fyzické stránce by skutečně strádal, o tom žádná.

Přemýšlel jsem, co mu mám na to říct.
,,Každý to máme jinak posunutý," odpověděl jsem nakonec prostince a znovu se napil. ,,Neříkám, že bych nikoho nechtěl, ale asi není ještě ten správný čas, nebo v mým okolí spíš ten správný." Kdyby to šlo, kdyby to mohl pochopit, řekl bych mu pravdu hned teď, ale nechtěl jsem před ním vypadat jako blázen. Pro něj by takový vztah byl možná vzrušení, netvrdím, že pro mě ne, ale raději bych místo perfektního sexu uvítal pár milých slov a společnou večeři.
,,Každej to má jinak," přikývl Kimimaro s neurčitým trhnutím ramen. Pak najednou k Sasukemu vzhlédl, jako by si na něco vzpomněl.
,,Jo, a když mluvíme o vztazích a podobně, Naruto mě nutil vyzvědět, jak se ti daří s jeho novým objevem. Myslim, že je jenom hrdej na to, že se ti trefil do noty," povzdychl si. Někdy si skutečně připadal jako ženská, nebo teenager, ale Sasuke byl osobnost dostatečně uzavřená, aby se tohle téma stalo jedním z nejzáživnějších.

Deidara. Ano, s ním se mi rozhodně trefil do noty. Vyhovoval mi naprosto v každém směru, měl všechno, co se mi na mužích líbí, na rozdíl od mého neznámého. Kdybych je postavil vedle sebe, nenajdu snad nic společného, a přesto jsem si vybral démona. Udělal jsem něco, co se mi ani v nejmenším nepodobá, něco, co postrádá logiku - mou logiku. Takhle já neuvažuji.
,,Jo, ze začátku to šlo docela dobře, ale něco tomu chybí, jestli mi rozumíš... prostě mě nějak... nepřitahuje," přiznal jsem se. Zprvu mě to k němu v tom baru hodně táhlo, ale jakmile se objevil můj démon, ta touha k Deidarovi vyhasla.
Kimimaro si jen povzdychl.
,,Chápu až moc dobře, když v tom není nic tělesnýho, je to na nic," přikývl. Vypadalo to, že mu skutečně rozumí, nejspíš se i on sám s podobným případem někdy setkal. Napil se už vlažného čaje a položil ho na stůl. ,,To je jedno. Co ty tu jinak? Nepotřebuješ nic dovízt, koupit nebo předepsat? Musíš bejt brzo zase na nohou, Tsunade ti plánuje svěřit konečně nějaký pořádnější výkony," prozradil mu a ačkoliv to tak nevypadalo, Sasuke na svém příteli poznal, že ho to těší za mladého černovlasého doktora stejnou měrou, jakou se z toho mohl radovat on sám.

,,Ne, v pohodě," zavrtěl jsem hlavou a dopil hrnek s čajem.
Ve zbytku konverzace jsem se snažil vyhýbat všem tématům, která by se mohla týkat vztahů. Nechtěl jsem Kimimarovi lhát, ale zároveň jsem mu nemohl říct pravdu, to by se moje nemocenská mohla o to víc prodloužit a ne kvůli viróze, jako spíš duševnímu onemocnění.
Když Kimimaro odcházel, už jsem se cítil docela unavený, přesto jsem zůstával vzhůru s knížkou v ruce, kdyby se snad můj démon rozhodl stavit, jenže zvonek mlčel a já usnul v křesle.
Během posledních dní mojí nemoci nepřišel už ani jednou. Nevím, jestli se cítil dotčený kvůli Deidarovi nebo jen prostě nemá čas, ale stýskalo se mi, i když jsem si to jen těžko přiznával. Všechno se to promítlo do mého chování k ostatním. Všichni se mi radši vyhýbali s tím, že mám asi období blbec a není příliš vhodné mě něčím dráždit.
Moje nervozita a podrážděnost rostly s počtem dnů, během kterých se můj démon neukázal. Schválně jsem chodil z práce pomalu, a ještě pomaleji do ní, jen abych ho neminul. Naprosto zbytečně.
,,Sasuke?" uslyšel jsem za sebou Sakury opatrný tón.
,,Hm?" Ani jsem se na ni neotočil, jestli něco potřebuje, tak ať je to hlavně rychlé.
,,Víš, ta viróza se šíří jako mor a dost lékařů je nemocných a..."
,,Tak místo koho si mám vzít směnu?" zeptal jsem se rovnou, než abych čekal, až se vymáčkne.
,,Večer na pohotovosti."
,,Jo, dobře," přikývl jsem a zvedl se od stolu, abych nemusel poslouchat její děkování. Radši jsem volnou chvíli využil ke kafi ve skladu s povlečením. Jestli mám vydržet přes noc, potřebuju se nadopovat kofeinem.
Služby na pohotovosti nemá večer nikdo rád, většinou bývá klid, ale nikdo si nedovolí usnout, kdyby se opravdu něco dělo. Já nepatřil k výjimkám. Ponocování mě nijak zvlášť netáhlo ani jako dítě.
Když se čas blížil k deváté večer, téměř celá nemocnice utichla a ponořila se do tmy, jen jedna menší místnost, ve které jsem právě seděl, svítila do dálky.
Samozřejmě se dlouhé hodiny nic nedělo. Dokud jsem nezaslechl na parkovišti hluk, ale ani to nutně neznamenalo práci pro mě. To až po tom, co se na chodbě rozezněly kvapné kroky. Ještě dřív, než jsem se stačil ke dveřím otočit, stála v nich ustaraná žena nejspíš se svou dcerou. Od pohledu bych jí hádal sedmnáct. Vypadala dost bledě a na omdlení, kolem ruky měla ovázaný ručník, takže mi hned došlo, kvůli komu z těch dvou tu jsou.
Nemusel jsem se ani ptát, co se stalo, žena mi hned začala horlivě popisovat, jak její dcera krájela zeleninu, ujel jí nůž a čepel sjela po jejím prstě.
Rána nevypadala tak hrozně, ale rozhodně potřebovala zašít.
U tak veliké holky jsem čekal, že bude v klidu, jenže jakmile se jehla přiblížila ke kůži, začala sebou cukat a vřískat. Teď se z toho řevu chtělo omdlít spíš mně, místo sebe jsem však musel uklidňovat ji.
Jakmile se mi povedlo utáhnout poslední steh, zakryl jsem ránu obvazem a pro jistotu jí napsal něco na bolest, když tak příšerně vyváděla. Ještě napsal zprávu a obě ženy propustil.
,,Možná jsme jí mohli nechat vykrvácet," trhla rameny mladá zdravotní sestřička, která si očividně skrz braní nočních služeb budovala kariéru. Seděla na své židli naproti té lékařské a skoro neznatelně se na ni točila sem a tam. Nejspíš kreativní a činorodý člověk, ale takoví bývají všichni praktikanti. Než je ubije stereotyp a povinnosti spojené s neustálými starostmi.
,,Můžete si jít lehnout, kdyžtak vás probudim, číslo na váš lékařák mám," slíbila mu.

,,Díky," přikývl jsem a odebral se do lékařského pokoje. Ani ze zdvořilosti mě nenapadlo protestovat, chtělo se mi příšerně spát. Navíc jsem možná utrpěl dočasnou hluchotu z řevu té holky.
Natáhl jsem na značně promáčklou pohovku a rovnou se otočil zády ke dveřím, kdyby snad někdo přišel a rozsvítil, tak aby nebyla ta bolest ostrého světla příliš silná.

Ve tři hodiny ráno se rozdrnčela pevná linka na pokoji tak nechutně kovovým zvukem, že by to probudilo i mrtvého.

Leknutím jsem spadl z pohovky. Co to sakra bylo?!
Jen co jsem se posbíral ze země, snažil jsem se po tmě nahmatat vypínač od světla, jenže tenhle pokoj neznám tak dobře jako na našem oddělení a ty zdi jako kdyby se během mého spánku nějak zpřeházely.

Telefon umlkl a zvonění se Sasukemu pak ozývalo už jen v uších, jak ho zase přijala do své hřejivé náruče tma. Po chvíli do místnosti pronikl tenký proužek světla ode dveří, které se pootevřely, ale zase zavřely... a opět následovalo to tíživé ticho.

Nejdřív jsem si myslel, že mě přišla vzbudit ta milá sestřička, jenže telefon utichl tak rychle. Nerad jsem to přiznával, ale začínal jsem se trochu bát. Hrdlo se mi stáhlo a já místo toho abych se snažil najít vypínač, jsem couval dozadu ke zdi.
Něco se dotklo jeho rtů. Musely to být špičky prstů, které zmizely dřív, než se instinktivně ohánějící se lékař mohl strefit. Příchozí se ale nenechal odradit, protože za chvíli Sasuke na svém hrudníku a těle ucítil celé jeho. Rukama se pravděpodobně opíral o stěnu ve výši jeho ramen. Ucítil ten horký dech u svého krku.

Okamžitě jsem ho poznal podlé té příjemné kořeněné vůně. Srdce se mi rozbušilo vzrušením a radostí, že to určitě musel cítit i on.
Veškerý strach opadl, obtočil jsem mu ruce kolem krku a vnořil se hluboko do jeho rtů. Dával jsem do toho polibku všechno, vysvětloval mu jím, že mi chyběl, a že se mohl alespoň nějak ozvat, když už má na mě číslo.
Jeho naléhání nečekalo dlouho na odezvu, protože mu jeho neznámý začal odpovídat a rozhodně ne příliš jemně. Cítil, jak mu prsty zarývá do boků a v rukou tiskne látku jeho kalhot, jak se mu zrychluje dech, když si ho k sobě tiskne, zároveň ho neustále drží u zdi. Už se tolik neostýchal, pokud se jeho předešlé způsoby daly označovat za ostýchavost. Párkrát ho do spodního rtu kousl, pak ten měkký polštářek vsál mezi rty a opět pustil.

Nechal jsem ho hrát si s mými rty, mezitím jsem mu zabloudil rukama ke kalhotám, rozepl pásek i zip a zbavil ho i spodního prádla. Byl jsem za celý ten týden tak nadržený, že na nějakou předehru jsem teď neměl ani pomyšlení.
Moje spodní část oděvu letěla dolů vzápětí po jeho, to už jsem se ho chytal jednou nohou kolem pasu a provokativně se tak otřel rýhou mezi půlkami o jeho vzrušení. Moje nehty se při tom nevědomky zarývaly do jemné kůže na krku.
Černovlasý muž s nádechem zasténal a se skloněnou hlavou se opřel o stěnu vedle Sasukeho hlavy. Ne že by byl jemný, jeho počínání se dalo klidně označit za přímo hrubé a nešetrné, ale nechoval se tak energicky, což poodhalilo jeho skutečný stav. Možná, že proto se tak dlouho neobjevil, proto také reagoval tak citlivě na jakékoliv podněty. Byl unavený, nejspíš měl jisté povinnosti, které bylo nutno splnit.

Hned jsem poznal, že všechno není tak, jak by mělo. Trochu jsem se proto od něj poodtáhl a shodil ho na pohovku, ačkoliv se mi ve tmě hledala dost blbě.
Dotkl jsem se rty jeho čela, jednu ruku mu při tom položil na hrudník, abych ho v té poloze udržel. Olízl jsem si dva prsty a naráz jimi pronikl do svého těla.
Ukázal se, to mi stačilo, musel jsem se mu za to nějak odměnit, zvlášť když jsem z něj cítil jisté napětí.
Neznámý se tiše nadechl, jeho prsty se vpletly do Sasukeho černých vlásků, sklouzly na týl a přitáhly si ty hebké rty ke svým. Vynutil si přístup do těch horkých úst a polibky neustále prohluboval, druhou ruku mladý doktor ucítil na svém klíně, muž mu dvěma prsty přejel podél slabin, pak bříškem ukazováčku zmapoval celou délku jeho vzrušení až ke špičce. Obkroužil palcem korunku a poškádlil ho na uzdičce, než konečně to vzrušení stiskl v dlani a sjel ke kořeni.

Zasténal jsem mu slabě do úst a opatrně vytáhl prsty ven. S malou nadějí jsem pak začal hledat v jeho kapsách něco, co by se podobalo lubrikačnímu gelu. V pravé přední u kalhot jsem i ve tmě rozeznal malou tubu. Její obsah jsem si vytlačil na dva prsty a znovu jimi vjel do svého těla. Už jsem se nezabýval roztahováním, jakmile byly stěny konečníku dostatečně vlhké, pozvolna jsem dosedl na jeho vzrušení.
Protože mozek automaticky zesiloval vnímání ostatními smysly, byl-li zbaven zraku, zaslechl Sasuke i to téměř neslyšné zalapání po dechu. Mužovy ruce ho chytily za pas a donutily dosednout na klín úplně. Ve stejnou chvíli jedna sklouzla do Sasukeho klína a druhá do vlásků, za které mu zvrátila hlavu, aby se mírně prohnul.

Zachvěl jsem se vzrušením a zůstal v té poloze, do jaké si mě nastavil, jen jsem se proti němu začal zběsile pohybovat.
Nepatřím zrovna k milovníkům rychlovek, jenže na něm se dalo lehko poznat, že má ještě nějakou práci a přišel buď kvůli mně, o čemž jsem ve velké míře pochyboval, nebo pro svou bláznivou touhu, se kterou už nějaký ten čas i já bojuju.
Jeho společník to ale vydržel jenom chviličku, po necelé minutě Sasukeho strhl pod sebe, přitiskl mu jednu ruku nad hlavou, zároveň se o ni tak i opřel a tentokrát si ho tvrdě, nešetrně bral. Nevypadalo to, že spěchá, ale agresivita mu rozhodně nechyběla. Nejdřív Sasuke ucítil jeho jemné rty, jak se mazlivě otírají o tenkou kůži na hrdle, pak ho ale začal do krku provokativně štípat a kousat, aniž by proti němu přestal přirážet.

Bál jsem se hlasitěji dýchat i vzdychat, přeci jen o dvě místnosti dál seděla ta sestřička. Nedostatkem kyslíku ale moje vzrušení ještě víc vzrostlo a mně stačilo jen pár drsnějších přírazů, abych dosáhl vrcholu.
Nechal jsem ho dál útočit na můj krk, zatímco já ho jen něžně líbal do vlasů, protože nikam jinam bych se nedostal.
Skutečně musel být unavený, nebo jednoduše znovu prokázal tu schopnost sladit se, protože jen krátkou chvíli po něm dosáhl i on vrcholu. Zamrzl v pohybu, snad i zadržel dech a jen zůstal těsně natisknutý na jeho tělo. Až po hodné chvíli se zvedl nad něj znovu na ruce a začal se překvapivě něžně otírat svými rty o ty jeho.

Nechal jsem se laskat a sám na ty příjemné dotyky odpovídal. Tentokrát jsem ho nedržel, nenutil ho, aby zůstal. Ochotně jsem přijímal všechnu slast, kterou mi poskytoval, neříkal si o víc. Slova jsem stejně použít nemohl a násilí mi znělo nějak cize. Pouze jsem ho hladil po těle a mazlil se s jeho měkkými rty.


Na sekundu ty mužovy zmizely, po Sasukeho spodním rtíku mu přejel špičkou ukazováčku, obkreslil tenký, sametově jemný horní ret a pomaličku mu prstem vnikl mezi ně. Jednoduše si s ním hrál, jenže Sasuke cítil, že s ním může dělat... všechno. Bylo to zvláštní pouto, které mezi sebou udržovali, šílené a tak neuvěřitelné, že jen značky rtů, zubů a nehtů pak po odchodu neznámého dokazovaly pravdivost uplynulých událostí.
 


Komentáře

1 kabriolet76 kabriolet76 | 31. prosince 2017 v 10:47 | Reagovat

Četlo se to nádherně. Ulevilo se mi,že se jeho neznámý opět objevil. Skoro to vypadalo, že se tento dílek nesetkají.
Moc si přeju, aby už spolu mluvili, aby z toho bylo poznat, jaký vztah k němu má. Snad mi aspoň konec povídky odpoví na moje otázky. ;-)

2 kabriolet76 kabriolet76 | 31. prosince 2017 v 10:49 | Reagovat

Ještě přání

Užijte si konec roku podle svých představ. Hodně optimismu po celý další rok. :-)  :-)  :-)

3 Káťa Káťa | E-mail | 31. prosince 2017 v 11:15 | Reagovat

Sakra ať už mluví :D...
Překvapujeme mě, že nad tím vším Sasuke víc nepřemýšlí...jak může vždycky vědět kde Sasuke je...sama bych to ráda věděla :D

4 Yuuki Yuuki | 31. prosince 2017 v 21:56 | Reagovat

Suprovy.. je to vážně super jen kdy začnou mluvit ? Už mě to nějak deptá 😃

5 Ivana-chan Ivana-chan | E-mail | 31. prosince 2017 v 23:26 | Reagovat

Pre sasukeho je frustrujuce ze nevie kedy a kde svojho demona stretne. Nemoze sa riadit ani podla nejakeho vzorca...
Ked zazvonil ten telefon, ked mal sasu pohotovost myslela som ze je to chvila kedy sa ma objavit zraneny iti... uuuuufff. Az som si oddychla. Znovu si to spolu krasne uzily.... stale ma udivuje ako si spolu rozumeju bez slov.. 😍

6 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 1. ledna 2018 v 9:24 | Reagovat

Hmm tak sexv práci tam byl, to je super :D :D ale stejně je zvláštní, jak tam došel úplně v klidu a jak přesně věděl, kde ho hledat... Vážně by mě zajímalo, co je vlastně zač... dokonce Ino mu tu adresu nedala a on přesto věděl, kde ho má hledat... navíc přišel se nechat ošetřit nebo protáhnout Sasukeho??? Ahh je strašně super jak nemluví, ale pořád děsně tajemné... těším se na další pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.