Smrtelná touha 5.

4. prosince 2017 v 8:00 | Ája a Vita |  Smrtelná touha




Dnes se ho nejspíš smůla rozhodla ušetřit, protože ráno tam nebylo moc případů. Kimimaro okomentoval jeho stav jednoduše tak, že ho přirovnal k materiálu v pitevním oddělení. Kolem půl desáté mu nějaký z bližních zavolal, protože se chtěl poradit o jistém bolestivém hrbolku na ušním lalůčku jeho dítěte a když ho mladý doktor upokojil, že se nejspíš jedná jen o nějakou zanícenou žlázku, a že to časem zmizí, zase se s poděkováním rozloučil. Až pohled na display mohl Uchihu rozrušit. Jeden nepřijatý hovor a několik zpráv od neznámého čísla.
,,Sasuke, nechceš jít domů? Bylo by ti líp a ještě bys třeba nemusel nakazit tolik lidí," upozornil ho Naruto na jeho zbídačený stav.
,,Jsem jen unavenej, nic to není," namítl mladý lékař.
,,Ne...? Inkubační doba běží... tik ťak, tik ťak... deset, devět, osm, sedm..."
,,Přestaň," šlehl po něm černovlásek zlostným pohledem.

Blbeček. Jo, asi na mě možná něco leze, ale mám jen mírně zvýšenou teplotu, do zítřka by se to mohlo spravit...
,,Hepčá!"
,,Jedna, nula... inkubační doba vypršela," začal se ten blonďatej idiot šklebit.
,,Dobře, tak jak chceš, jdu domů, vezmi za mě práci," hodil jsem po něm jisté dokumenty a šel to oznámit Hatakemu. Stejně se to do zítřka srovná, ale Narutovy provokace se mi dneska obzvlášť nechtělo poslouchat.
Jakmile mě Hatake uviděl, zareagoval podobně jako všichni dneska. Ani se neptal, proč za ním jdu, rovnou mi řekl, že mám jít domů a vyležet to.
Až když jsem se převlékal do normálního oblečení, všiml jsem si na mobilu jednoho zmeškaného hovoru a několika zpráv.
Neznámé číslo. Ale ty textové zprávy byly zvláštní... mohlo to snad být...
/Ahoj Sasuke. Chtel jsem se jenom domluvit, kdybys me nekdy zase chtel videt, ja nevim, do kina nebo i na veceri, jak by se ti chtelo... tak se zatim mej a kdyztak se ozvi, Deidara./

Další zpráva přišla po třech hodinách.

/Heled promin, ze sem se neozval uz driv, ale nechtel jsem to uspechat. Mrzi me, jestli ses za to nastval, ale myslel jsem, ze i ty ses mohl ozvat, kdybys mel zajem.../

Víc zpráv už neposlal, pravděpodobně se nechtěl chovat jako stalker a po neodpovídání to vzal jako odmítnutí.

Deidara... skoro jsem na něm v tom shonu zapomněl. Asi bych se mu ani neměl ozývat, po tom, co spím s jiným, jenže se mi nechtělo tak snadno vzdát někoho, s kým jsem měl naději na normální vztah.
Vyťukal jsem tedy jednoduchou a omluvnou smsku.

/Ahoj Deidaro, promin mobil při praci moc nesleduju, neozval jsem se, protože jsem toho mel ted trochu moc a asi na me neco leze. Jakmile budu ok, urcite se ozvu a do kina pujdu rad. Mas nejaky oblibeny zanr?/

Doufal jsem, že to pochopí a jestli ne, tak to asi stejně nemá význam. Moje povolání moc volného času beztak neposkytuje.
Pracovní oblečení jsem zamknul do skříňky, natáhl na sebe to, v čem jsem přišel a vydal se domů, do postele.
,,Sasuke...? Ty už jdeš?" zastavila mě po cestě Ino. ,,Není nějak brzo?"
Když jsem se na ni ohlédl, jen chápavě přikývla.
,,Tak se brzo uzdrav," popřála mi a já konečně mohl vypadnout.

Když vycházel ven a instinktivně mu pohled uhnul k prázdnému místu u protější zdi, rozezvonil se mu telefon. Jakmile přijal hovor, zaslechl ten energický a živý hlas Deidary.
,,Ahoj Sasu. Promiň, neodpovídal´s, tak jsem si myslel, že to mám brát jako ne... ty seš nemocnej? Prozradíš mi svojí adresu?" Nemohl jeho tvář přes telefon vidět, ale mohl by přísahat, že se na konci věty ušklíbl.

,,Ahoj, vážně se omlouvám, souhra blbých náhod. Fakt tě rád uvidím, jen abys to ode mě nechytil..." upozornil jsem ho. Ne že bych ho u sebe doma nechtěl, ale jednoduše - jsem lékař. Svou adresu jsem přesto ještě tím ochraptělým hlasem doplnil, s tím, že nejdřív budu ale doma až kolem osmé večerní, protože si musím zajít pro něco do lékárny. Ve skutečnosti bych to měl stihnout do šesti, rezerva se však vždycky hodí, jeden nikdy neví, co se může stát.
Když jsem hovor ukončoval, už na mě netrpělivě hleděla žena za pultem v lékárně a čekala, až jí laskavě sdělím, co potřebuji.
Řekl jsem si jen o obyčejný paralen a acylpyrin. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mi ještě v lékárničce zbyly. Zaplatil jsem a s pozdravem odešel.
Když se čas chýlil k devatenácté hodině, odcházela právě Ino z práce. Něco veselého si pobrukovala, aniž by se jí na tváři usadil rozmrzelý výraz z toho, jak jí ostrý vítr řezal do tváří. Možná právě proto si v té uvolněné náladě všimla muže stojícího opodál a netrpělivě se rozhlížejícího kolem.
Pamatovala si ho ze včerejška, přecházela zrovna chodník u druhé budovy a viděla ho tam držet se za ruku se Sasukem. Ani ji to nepřekvapilo, o jeho orientaci se vesměs vědělo. Spíš ji udivovalo, že tu ještě Sasuke není, měl skončit už před půl hodinou a on nikdy nechodil pozdě. Pak si však vzpomněla, jak ho potkala na chodbě. Zmátoženého nějakou virózou.
,,Promiňte, ale jestli čekáte na Sasukeho, tak už tu není. Nebylo mu dobře, tak šel o trochu dřív. Můžu vám dát adresu, kdybyste chtěl... nebo číslo... teda i když to už asi znáte" nabídla se ochotně, možná až trochu naivně a důvěřivě.
Tvář vysokého muže se ani na sekundu nezbarvila překvapením, mírně zakroutil hlavou, se zdvořilým úsměvem jen děkovně přikývl a pomalu se vydal pryč. Nic neřekl, o nic nepožádal, přesto se nechoval neslušně.

Kolem osmé hodiny Sasukemu doma zazvonil bzučivý zvonek u dveří.

Deidara. Ani jsem se nemusel dívat kukátkem. Jen jsem zavřel Yukiho v kuchyni, aby se hned příchozímu neotíral o nohy, pak jsem se rozešel ke dveřím. Ležet v posteli a sledovat seriály mě stejně nikdy nebavilo, možná by tohle marodění mohlo být zajímavější.
Když jsem však procházel kolem zrcadla, všiml jsem si toho cucfleku. S tím mu rozhodně nemůžu jít otevřít. Takticky jsem si kolem krku omotal šátek a až pak vzal za kliku.
Blondýn se usmál, když Sasukeho uviděl.
,,Víš, že ti to sluší, i když marodíš?" Ušklíbl se a na vyzvání mladého doktora vešel dovnitř. V rukou držel jisté papírové sáčky nejspíš s potravinami, které mu rovnou předal.
,,Potřebuješ vitamíny, tak sem ti vzal nějaký čerstvý ovoce a zeleninu," oznámil, když si svlékal bundu.

,,Díky, to je od tebe hezký," pousmál jsem se a odnesl to do kuchyně. Yuki se mi snažil protáhnout mezi nohami, aby mohl poznat příchozího, ale nepustil jsem ho a šikovně vyklouzl zase z kuchyně ven.
,,Nechceš udělat čaj nebo kafe?" Nabídl jsem se a potlačil další kýchnutí. Doopravdy by tu neměl být, tyhle virózy se chytají poměrně snadno.
Jeho společník ale jenom s pousmáním zakroutil hlavou.
,,Hele to já bych tu měl bejt ten, co se o tebe stará. Takže mazej do postele," s úšklebkem kývl k rozestlanému gauči. Když viděl, že se k tomu Sasuke nemá, chytil ho a přenesl jako kluka k pohovce, na níž ho položil a přehodil přes něj deku. ,,Proto sem jsem přišel, budu ti dělat mámu a vařit čaj a číst ti pohádky," zasmál se znovu a prsty mu něžně přejel po tváři. I když to očividně myslel jen z legrace, jistá starostlivost tu byla.

,,Deidaro..." namítl jsem nesouhlasně. ,,Chytíš to ode mě," varoval jsem ho. ,,A v tomhle mi vážně můžeš věřit," upozornil jsem znovu na své povolání. Sice jednou nebudu lékař rýmičky a kašílku, ale i tak vím, co znamená infekční onemocnění. ,,Zvládnu to sám, o nic nejde," ujistil jsem ho. ,,Až mi bude líp zajdeme do toho kina," připomněl jsem mu původní plán a i přes své prvotní protesty se usadil s peřinou na gauči.
Blonďák zakroutil hlavou.
,,Bejt tady s tebou riskuju uplně stejně jako sedět v kanclu s horou kašlajících a smrkajících kolegů. A taky je to o dost příjemnější. Navíc se můžeme podívat na film i tady, máš televizi," upozornil ho na jednoduchý fakt a kývl k obrazovce. Pak nekompromisně vstal a bylo poznat, že ho nic nepřesvědčí, aby se o mladého Uchihu nepostaral. Jen se naklonil, aby se ujistil, že jeho hrníček s čajem už je téměř dopitý.
,,Takže další černej čaj, nebo starý hnusný, ale pomáhající mlíko s medem?" zasmál se té nepříjemné kombinaci.

Už jsem radši neprotestoval, nemělo to smysl, Deidara vypadal rozhodnutě.
,,Radši ten čaj," rezignoval jsem. ,,A pozor, v kuchyni je kočka. Nekouše, ale moc rád se mazlí," vzpomněl jsem si na chudáka Yukiho. Někdy mě s tím i trochu štval. Mohl jsem přijít kdokoliv, vyskočil mu vždycky na klín a nechal se hladit. Rozmazlenec. A ne všem to bylo vždy příjemné, přeci jen kočky pouští chlupy, jako spousta dalších osrstěných zvířat.

Blonďák přikývl a zmizel v kuchyni, odkud se ozval překvapivě jeho nadšený komentář ohledně vysoké míry roztomilosti Sasukeho domácího mazlíčka. Byt naplnily zvuky připravovaného ovoce a zeleniny, bublání varné konvice a cinkání hrnečků. Příjemná změna, po tak dlouhé době. Když se vrátil, postavil před něj dva hrnky, konvici a talíře plné barevných kousků vitamínů. Pak se usadil vedle něj.
,,Tak co za film na čtvrteční večer?" pozvedl zvídavě obočí.

,,Můžeš si vybrat," podal jsem mu seznam filmů, které vedu. Bylo to mnohem jednodušší řešení, než pak dlouze tápat a přemýšlet, i když někomu to připadalo až přehnaně puntičkářské.
Vím, že si Deidara vybral nějakou komedii, ale už u úvodní znělky jsem usínal a v polovině filmu už se moje oči zavřely úplně. Možná jsem se trochu přecenil, tak chřipka do zítřka nezmizí, asi ráno zavolám Hatakemu a zůstanu alespoň tři dny doma, aby se z toho nevyvinulo ještě něco horšího.
Probuzení zprostředkoval hlasitý zvonek na dveřích. Byl to v danou chvíli tak nečekaný zvuk, že sebou Deidara sedící vedle dřímajícího Uchihy prudce trhl. Jemně Sasukemu odhrnul pár pramínků z tváře, aby zjistil, jestli ho zvonek probudil, ale když spatřil ty onyxové duhovky, bylo mu jasné, že skutečně jen lehce pospával.
,,Sasu? Čekáš někoho?" Pozvedl obočí.

,,O nikom nevím, asi něco v práci," pronesl jsem ospale, ale i tak se zvedl, abych zjistil, co jsem v práci zapomněl nebo si vyslechl řeči o tom, že je málo lékařů a jestli bych to přeci jen zítra nezvládl. Jenže všichni takoví lidé na mě mají číslo, nevím, proč by kdokoliv z nich chodil osobně.

Když otevřel dveře, stál v tu sekundu tváří v tvář svému vysokému, černovlasému společníkovi. Z té mramorové tváře se nedalo nic vyčíst, ale jeho oči se po chvíli napjatého ticha mírně přivřely, když k němu udělal jediný krok. Pak se jeho pohled ale upřel kamsi za mladého doktora a v nastalém tichu bylo jen slyšet, jak tlumeně vydechl.
,,Děje se něco...?" Světlovlásek položil Sasukemu ruku na rameno a mírně zamračeně a nepřátelsky se zadíval na příchozího.

Chtěl jsem odpovědět, že nic, ať na mě počká v obýváku, ale když jsem hleděl do očí svému neznámému, zase jsem oněměl. Tu úzkost, kterou ve mně vždycky jeho odchod vyvolával z velké části odsunula do pozadí propukající nemoc, a pak i Deidarova přítomnost. Jenže on se zase ukázal, našel mě i tady... Nevím jak, možná se zeptal někoho v nemocnici, ale na tom teď nezáleželo. Stál tu a přímo proti mně. Ani teď jsem se nedokázal bránit, z jeho přítomnosti moje hormony bláznily a srdce tancovalo radostí. Deidara jako kdyby ani neexistoval. Toužebně jsem se podíval do očí černovlasého muže a jednou rukou se dotkl skoro až v transu jeho hrudníku. Nechtěl jsem, aby odešel, hlavně ať zůstane... ať jde radši Deidara.
Muž tentokrát uhnul pohledem, jako by na tom záleželo, jestli odejde, nebo zůstane. Zatímco blonďák zmateně těkal pohledem z jednoho na druhého, černovlasý muž se otočil a odešel, aniž by Sasukemu věnoval jediný pohled. Naopak, sledoval Deidaru, do poslední sekundy, než zmizel. Sasuke by ho snad i následoval, kdyby ho nechytil za ruku blonďák a nestiskl ji tak pevně, až ho donutil myslet na přítomnost.
,,Sasu... v pohodě? Kdo to sakra byl...?"

,,No já..." Nevěděl jsem, co mu mám říct. Řekl bych mu snad i pravdu, kdyby nezněla tak stupidně a neuvěřitelně. Ještě by si myslel, že jedu v drogách. Rychle jsem proto řekl to nejdůvěryhodnější, co mě napadlo. ,,To byl můj... přítel. Teda... ne současný, ale je těžký to ukončit, jestli mi rozumíš. Já tomu totiž nerozumím..." Když jsem si to přehrával v hlavě, znělo to mnohem lépe, ale ven ze mě vycházely naprosté žvásty.
Deidara trochu překvapeně zamrkal, ale pak jenom zakroutil hlavou.
,,Já taky ne," usmál se smířlivě a přejel mu prsty po tváři. ,,Měl by sis jít zase lehnout a pořádně se vyspat," doporučil mu a doprovodil ho zpět ke gauči. ,,Možná bych vážně měl jít... ty si potřebuješ odpočinout... ale jestli chceš, zůstanu, jak dlouho si budeš přát..."

Nechtěl jsem ho odsud vyhánět, ale přítomnost toho černovlasého démona mě úplně rozhodila. Připadal jsem si jako zrádce. Jenže na mou obranu - musel to přeci čekat. Klidně jsem mohl mít přítele i před ním, to on mi jen tak vpadnul beze slova do života.
Přesto mě to mrzelo. Nezáleželo na tom, jak moc je Deidara nádherný modrooký plavovlásek a jak pozorně se dokázal chovat. Já chtěl svého neznámého, to černooké tajemné stvoření, se kterým nemám žádnou naději na normální vztah.
,,Asi máš pravdu... potřebuju si odpočinout, ale opravdu si moc vážím tvojí starostlivosti." Už jsem nedodával nic o kině ani o dalším setkání. Pochopil jsem, že buď budu mít svého démona nebo běžný vztah s někým jiným. Oboje mít nejde. A proto moje tělo strádalo a moje srdce stále toužilo po tom jediném, volba byla celkem... ne jednoduchá, ale jasná.
Blondýnek trochu rozhozeně, ale chápavě přikývl.
,,Dobrou noc, Sasu," pousmál se i přes to, že mu to očividně dělalo problémy a trochu starostlivě mu stiskl ruku. ,,Kdykoliv mi můžeš zavolat a... ale ty víš," slíbil mu a přistavil blíž k němu hrnek čaje.
,,Uzdrav se brzo," dodal ještě, než docela urychleně opustil jeho byt. Byl trochu... roztěkaný, i na něj ten neznámý muž zvláštně zapůsobil, nedokázal to vůbec definovat. Zabouchl a odešel, nejspíš tak pohroužený v myšlenkách, že zapomněl na všechno kolem.

Úplně mě přešla chuť na spánek. Místo nařízeného odpočívání jsem se pár minut po Deidarově odchodu teple oblékl a vyrazil ven na ulici. Nevím, v co jsem doufal, nebo co si myslel, ale snad jsem věřil, že ho někde spatřím.
Večerní studený vítr mi ochlazoval horečkou rozpálený obličej i krk a já se cítil o něco líp, i když jsem věděl, že jakmile přijdu domů, bude mi ještě hůř. Jenže já teď nemohl jen tak na všechno zapomenout. Chtěl jsem mu to nějak vysvětlit, nevím jak... beze slov, ale zároveň nešlo sedět doma a nic nedělat.
Po hodině jsem však pátrání vzdal a radši se vrátil, jen bych tu bezcílně bloudil, a ještě si přivodil zápal plic.
Byl doma jen deset, maximálně patnáct minut, než se rozezvonil zvonek. Při uvažování mu padl pohled na Deidarovu bundu, pověšenou vedle dveří. Proboha, ten musel skutečně myslet na úplně něco jiného, když od něj odcházel. Nevypadal jako někdo, kdo by obyčejně věci zapomínal. Tohle dělal spíš Naruto.

Zvonek už jsem dnes opravdu slyšet nepotřeboval. Ani jsem se nedíval kukátkem, kdo tam stojí, s otráveným výrazem jsem otevřel dveře a ještě než můj pohled padl na narušitele, tiše jsem si povzdechl, skoro až samovolně, aniž bych chtěl. Po takovém večeru jsem si přál zůstat sám.
Když otevřel dveře, místo těch pomněnek se znovu setkal s tím, koho hledal. Nenechal mu ani sekundu, chytil ho za ruce a přirazil ke zdi. Nebyl něžný, ani trochu ne, ačkoliv musel vědět, že je Sasuke nemocný, jinak by ho tu doma nehledal.
Sasuke se nestačil ani nadechnout, ucítil jeho horké rty na svých, tělem ho tiskl ke stěně a vypadalo to, že nehodlá být tak jemný, jako býval před tím... to, co dělal, bylo nejen víc zvířecí, ale hlavně majetnické.

Jen jsem jednou rukou zabouchl dveře a položil si ruce na jeho ramena.
Nečekal jsem, že se ještě vůbec kdy vrátí, že ho ještě někdy uvidím a jeho hrubější chování jsem vnímal jako druh trestu za mou... spíš údajnou nevěru. My dva spolu přeci nechodíme, navíc já s Deidarou nic nemám, přesto jsem se cítil vinen.
Moje tělo pořád hořelo pod stoupající teplotou, ale nebránil jsem se, naopak jsem počkal, až se ode mě trochu odtáhne, abych ho mohl zavést do ložnice. Na nohou bych se moc dlouho neudržel.
Byl shozen na postel a těžko rozpoznal, jestli teď jeho tělo hořelo horečkou nebo vzrušením.
Jeho neznámý na sobě měl jenom černé sako s kravatou a oblekové kalhoty... co bylo ale roztomilejší, měl skutečně jen ono sako, tentokrát žádnou košili. Zvláštním a provokativním způsobem mu to slušelo. Dlaněmi mu přejel po bocích, stiskl je a přitáhl si ho za ně těsněji ke svému tělu.

Musel jsem se pousmát, když jsem zjistil, že pod tím sakem má jen kravatu. Působil teď trochu jako striptér, ale mně to jen usnadnilo práci.
Chtěl jsem si ho vysvléci, jenže nás oba vyrušilo vzteklé zasyčení. Až teď jsem si uvědomil, že Yuki není zavřený v kuchyni. Stál naježený na opěradle křesla a příšerně na moji návštěvu syčel jako na nežádoucí osobu. Nerozuměl jsem tomu, ten kocour by se lísal i ke zloději.

Políbil jsem svého démona na čelo a pohledem mu slíbil, že se k němu hned vrátím, pak jsem šel zneškodnit Yukiho. Ne příliš šetrně jsem ho popadl a strčil zpět do kuchyně. Tam ať si klidně prská, jak se mu zlíbí.
 


Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 4. prosince 2017 v 9:47 | Reagovat

Jej tohle je psycho :D,  nechápu proč je Itachi takový, proč nemluví...snad už něco řekne v příštím díle ...přece jen u Sasukeho doma na to budou mít konečně čas :D..., ale je děsivý jak ví co Sasuke dělá, kdy je v práci, kde bydlí :D

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 4. prosince 2017 v 17:36 | Reagovat

maju spolu naozaj veelmi zaujimavy vztah. ako povedala kata je velmi zvlastne ze itachy nehovory. a t tomu vie o sasum vlastne vsetko. zvastny psycho vztah. som zvedava co bude dalej :-D  :-D

3 kabriolet kabriolet | 4. prosince 2017 v 19:04 | Reagovat

To je nebezpečný vztah. Také se divím tomu, proč nic neříká a kam to povede. Děkuji moc za další dílek. Snažím se být trpělivá a chodím se dívat na přírůstky max 2x denně. :-D

4 Laura Laura | E-mail | 5. prosince 2017 v 17:23 | Reagovat

Ahoj, nejakým spôsobom som sa dostala na tvoj blog, konkrétne na články ohľadom štúdia japanistiky. Snažím sa vybrať si VŠ, prechádzam od forenznej psychológie cez manažment po japonský jazyk. :D Celkom som chytala nádej, každopádne moja jediná znalosť japonskej kultúry je že som si pozrela celého Naruta asi 4x v rozmedzí 7 až 19 rokov. :D Čo zisťujem že je asi nulová perspektíva. Neviem tu nájsť nikde na teba kontakt, vedela by si si ma pridať na fb (Laura Jakalová- titulka s koňom) alebo tak? Chcela by som sa o tom s niekym poradiť a bola by som ti veľmi vďačná. :)

5 Ája Ája | 5. prosince 2017 v 19:54 | Reagovat

[4]: Špatná osoba :D. Já o studiu japonštiny absolutně nic nevím, budeš asi myslet Shirayuki, ale ta už s japonštinou sekla. Každopádně jí zkusím dát vědět :).

6 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 6. prosince 2017 v 18:09 | Reagovat

Wuuu.... tak tohle bylo klidnější oproti tomu co předtím, ale jak se tam zjevil.... hmm je to takové strašné... možná bych se být Sasukem trochu bála, jestli není náhodou yakuzák :D :D ale to jak přišel po druhé, tak by mi vlastně taky bylo jedno co je zač

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.