Jako kafemlejnek

22. července 2017 v 15:57 | Ája |  Kecy
Věřím, že vám to bude připadat jako omílání něčeho, co už bylo od čtvrtka tisíckrát na tisíci stránkách řečeno, takže pokud nechcete zase slyšet bla bla bla Chester bla bla bla Bennington bla bla bla zemřel... bla a bla Linkin park, nečtěte dál.

Jelikož jsem byla studentkou historie, přišlo mi fajn využít příležitosti, že nám naše univerzita nabídla podílet se na archeologických vykopávkách v místech, kde se bude stavět dálnice D11. A i když už oficiálně studentem této univerzity nejsem, nebrání mi to v tom, abych se zúčastnila.
A tak si jednou takhle v pátek po ránu jdu zase do práce, jeden kolega se mě jako spolutrpitele s alergií ptá, jestli sebou náhodou nemám prášky, že je zapomněl. Tak hledám v tašce, když v tom přijde jiný kolega a říká ostatním, jak je mu blbě, že se včera s kamarádama strašně vožral, protože Chester Bennington spáchal sebevraždu.
V tu chvíli jsem si byla na 100% jistá, že jsem blbě slyšela, tak zatímco ostatní se ptají "A kdo to je?", ptám se já: "cože? Kdo?!"
Načež kolega: "Chester Bennington z Linkin park." Nevím kolikrát jsem řekla: "děláš si srandu, že jo?", ale doteď si myslím, že to nemůže být pravda...

Najednou mi začalo docházet dost věcí... Ve čtvrtek večer jsem si šla lehnout dřív, protože musím pravidelně vstávat kolem čtvrté ranní. Šla jsem říct mámě a ségře dobrou noc, něco spolu řešily u notebooku. A máma se mě zeptala: "tys brečela?" Připadala jsem si sice unavená, ale že bych měla bůhvíjak červený oči mi nepřišlo.
V noci jsem si (jako již nesčetněkrát) zapomněla vypnout wifi na mobilu a neustále mi v noci pípal messenger, než abych pod polštářem lovila mobil, rozhodla jsem se to ignorovat, a že se ráno podívám, co po mně najednou tolik lidí zase chce. Ráno jsem si ale přispala a nestihla se podívat, pak jsem šla do práce, kde mi to všechno docvaklo...

Když jsem přišla z práce domů, máma se ségrou mi řekly, že už to veděly ve čtvrtek večer, a že opatrně naťukávaly, jestli to náhodou taky vím. Nechtěly mi to říct, abych se vyspala... Na messengeru většina zpráv samozřejmě taky ohledně Chestera. Jedna i od Riuu, jestli jsem v pohodě... a i když nebyl Chester můj příbuzný ani můj blízký přítel, nejsem v pohodě.

Někde jsem na facebooku četla komentář typu: "co blázníte lidi, on nebyl váš kamarád, s nikým z vás nikdy nemluvil, prostě umřel cizí člověk. Jste jen fanoušci." V jistým slova smyslu je to asi pravda. Asi nikdo, koho znám, neměl s Chesterem nějaký úzký vztah, jsme opravdu jen fanoušci, o jeho povaze, názorech, přístupu... můžeme vykládat jen na základě toho, co víme z médií, songů a z koncertů. A to je zatraceně málo na reálný obrázek o jakémkoliv člověku.

Pro mě ani tak neumřel jeden z nejlepších rockerů, jako spíš psycholog a naděje. Tohle už jsem sice kdysi říkala, ale do nějakých těch 12 let jsem Linkin park nemusela, pak jsem pronikla hlouběji do jejich textů a necházela vzdálené paralely se svým životem. A i když bych našla spoustu jiných songů od spousty jiných autorů, kde bych možná našla i užší spojení, zažrali se mi do kůže Linkin park...
Neposlouchám Linkin park proto, že se mi líbí, jak kombinují hudební styly ani proto, že bych milovala Chesterův řev (neříkám, že nemilovala), ale začala jsem je poslouchat hlavně pro ta slova...
Neexistovala nálada, na kterou bych nenašla od nich song. Nikdy jsem nepatřila mezi typ člověka, co si poslechne ve smutku veselou písničku, potřebovala jsem se vždycky zdeptat na maximální možnou úroveň, abych se mohla zase odrazit a nejlíp to šlo s Linkin park. Chvíle s nimi pro mě byla jako sezení u psychologa. A teď to ten psycholog nezvládl a já se bojím, že až zase bude jednou hodně zle mně, nezvládnu to ani já...

Vím, že se dost věcí změnilo, jsem mnohem stabilnější a silnější, než jsem kdy bývala, ale rány z dětství se nezapomínají a ty nejčernější myšlenky občas míváme určitě každý. Člověk nikdy neví, co ho může potkat nebo co se může znovu objevit.

Takže Chestere, díky za všechno, ale doufám, že já dokážu změnit svůj život tak, aby mě už nikdy nenapadlo to, na co si ty asi nikdy myslet nepřestal. Myslela jsem si, že když si to zvládl ty, zvládnu to i já, jenže ty si to vlastně nikdy nezvládl. Doufám, že je ti už líp.

PS: Často jsem říkala: "až uslyším od Chestera naživo Breaking the habit, můžu v klidu umřít.", nikdy mě ale nenapadlo, že to nebudu já, kdo umře. Děkuju, že jsem tě mohla slyšet, splnil se můj dlouholetý sen.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 22. července 2017 v 16:45 | Reagovat

Jde vidět že tě to dost zasáhlo, já jsem Linkin Park poslouchala  jen občas, ale strašně mě ta zpráva šokovala...

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 22. července 2017 v 16:47 | Reagovat

Nemůže to být náhoda, když odchází tolik nesmírně talentovaných lidí a ještě ke všemu tak tragicky...

3 Ivana-chan Ivana-chan | E-mail | 22. července 2017 v 18:56 | Reagovat

Keď som túto správu počula hneď som si pomyslela na teba. Každého kto počúva alebo pozerá svoj ked sa dá povedať idol vždy ho to zasiahne. Väčšinou so spevákom sa vie človek najviac stotožniť. Oni svoje emócie vyjadrujú hudbou a aj keď nie všetky piesne sú písané nimi či pre nich každý v piesni zanechá to svoje... Keď jednu pieseň zaspieva 100 spevákov každý ju zaspieva inak, každý po svojom.... Aj keď si iba jeho/ich fanúšik v každom z vás niečo zanechal. Každý ich počúval pre niečo iné. Tak hlavne sa drz.....

4 Káťa Káťa | E-mail | 23. července 2017 v 9:02 | Reagovat

Jo..jako by mi, a mnoha lidem kolem mě, odešlo dospívání.., jak píšeš, neznali jsme ho osobně, ale tak zvláštně to uvnitř šimrá, když je teď poslouchám.., lituji že jsem na ten koncert nešla... přemýšlela jsem o tom

5 Michalette Michalette | 23. července 2017 v 15:39 | Reagovat

Ja som o tom nevedela že Chester Bennington z Linkin park zomrel  až teraz to tu čítam O_O  O_O  O_O

6 Mája Mája | Web | 25. července 2017 v 10:50 | Reagovat

Díky za článek, Ájo... mám to jako ty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.