Alea iacta est 5

8. listopadu 2014 v 13:33 | Shirayuki |  Alea iacta est


Chyběla jsem vám?
Sice jsem řekla, že povídky s pravidelně málo komentáři budou pozastaveny, ale Shira má vyjímečně dobrou a rozdávačnou náladu, navíc není co vydávat - dílovky se zasekly na místě, tuhle mám předepsanou kousek dopředu a v zásobě mám i několik jednorázovek na Free! a Uta no prince-sama (tam vám vynahradím ten nedostatek yaoi).
K dnešnímu dílu: Hádes se probouzí, minulost a přítomnost se mu pletou jedna přes druhou a setkává se s prvním ze svých bratrů. Od teď budou kapitoly převážně z jeho pohledu. A brzy se těšte na příchod nových narutovských postav.




Vstal jsem, jako ve snech. Každý můj pohyb byl lehký, bez námahy. Viděl jsem vše jakoby přes mlžný opar. I to, když se kopí v mé ruce proměnilo na kosu s dlouhou zahnutou čepelí. Kolem stříkala krev těch, kteří už prve neutekli. Ty ostatní si najdu později. Máchnutí rozložitých netopýřích křídel rozvířilo mocné poryvy vzduchu, které odrazily útočníky ze stran.
Když vše skončilo, zbraň se změnila na nenápadný nůž, který se mi pohodlně vešel za opasek. Stačila totiž jediná myšlenka, abych změnil své oblečení z žádného na poněkud nenápadné džíny s ocvočkovaným opaskem a černé triko. Ulevilo se mi, že na krku mám pořád ten přívěšek. Počkat…ulevilo? Ne, měl bych ho zahodit, zbavit se té vzpomínky. Nakonec jsem se rozhodl pro to nechat si ho a pak se uvidí.
U skřínek jsem si vzal tašku a pak konečně vyšel z budovy. Zbyly mi i vzpomínky Sasuko, což bylo o dost praktičtější, nemusel jsem zjišťovat kde že to vlastně bydlím. Podle měsíce bylo tak nejvíc osm hodin večer. Léto. Teplý vítr hnal po chodníku pár spadaných listů. Navzdory večeru město žilo, pouliční světla sem tam blikala a auta mě míjela bez povšimnutí.
Trvalo mi asi hodinu, než jsem se dostal k tomu domku, který měla Sasuko uložený v paměti jako domov. Jenže já věděl, že jen dočasný. Sem nepatřila vždy. Nepoutaly ji sem žádné důležitější vzpomínky.
Otevřel jsem dveře a podle zvuku šel do kuchyně, kde už to cinkalo, jak někdo dělal pozdní večeři nebo myl nádobí, to se nedalo poznat, protože vůně se ve vzduchu vznášela pořád. Opřel jsem se o dveře a s úsměvem sledoval tu blonďatou postavičku.
Ani se neotočil, jen usilovně drhl nějakou skleničku. ,,Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se dost rodičovským tónem, očekávajícím patřičné vysvětlení, abych nedostal zaracha. Vážně jsem se jí divil, jak si mohla nechat tohle líbit od kluka, co nejspíš nebyl o moc starší než ona sama. Musela být vážně ubohá. A tak se mi nechtělo odpovědět, chtěl jsem si hrát. Vidět jeho reakci.
Přesně jak jsem předpovídal, se Naruto otočil nejspíš s cílem mi pořádně vyčinit, cítil jsem to z něj. Z jeho postoje, povzdechu a toho, jak zlostně mrskl utěrkou na linku. Avšak hned jak mě uviděl, jeho výraz se změnil. Nebohá sklenička mu vypadala z rukou a roztříštila se o zem na malé střípky. Zíral na mě se směsicí zděšení, překvapení, pokory a kdo ví čeho ještě. Tohle mi za to stálo. Udělal jsem k němu pár kroků a posadil se na pult, který sloužil k odkládání věcí, s nimiž bude kuchař pracovat až později. Jako by se nechumelilo, natáhl jsem se pro lesklé červené jablko a směle se do něj zakousl. Pak Naruto zalapal po dechu, klesl na kolena a čelo přitiskl k zemi. ,,Můj pane…"
Nechal jsem ho hezky dlouho dusit ve vlastní šťávě. Ty střepy se mu zarývaly do rukou, cítil jsem krev. ,,Kdopak jsi ty, červíčku?" prohodil jsem se nezaujatě. On mi nesměl lhát a navíc jsem moc dobře tušil, kdo to je. Ne člověk, ani úplně bůh. Pach síry byl nezaměnitelný.
Mlčel. Musel jsem ho překvapit. Skrýval svou identitu celé roky a teď najednou vyjde s pravdou ven. ,,Já… nesmím nic říct. Kdyby se to dozvěděl…"
Pohybem ruky jsem ho donutil vstát. Odmítal se mi podívat do očí. Další známka nedostatku disciplíny, s tím budu muset něco udělat. Znovu jsem kousnul do jablka, bylo sladké a malinko kyselé, krásně chřoupalo. Bylo mi to líto, ale odložil jsem ten chutný plod vedle sebe a přiložil dlaně blonďákovi na spánky. ,,Nevadí, zjistím si to sám," zasyčel jsem výhružně, aby to na něj alespoň zapůsobilo a pak se mu surově vedral do mysli. Nebral jsem ohledy, jen se probíral léty vzpomínek. Trnitý šlahoun nemilosrdně zatínal své ostny do každého živého místa. Bylo to jako vracet se zpátky v čase. Jako hledat jehlu v kupce sena. A pak se mi povedlo najít, co jsem chtěl. Ztratil jsem svoje schopnosti, ale telepatii ještě ovládám.
Bolest po celém těle. Krev, prýštící z desítek drobných ran. Ale on nevykřikl. Zanedlouho vše ustalo, byla to snad věčnost. Zůstal na kolenou, dlaněmi se opíral o zem a ztěžka oddechoval. ,,Prosím…"
,,Budeš dělat, co ti řeknu. Zodpovídáš se jen mně, pamatuj na to."
Nevzhlédl. Vnímal jen slzy hořkosti, ponížení. Byl na to zvyklý. Jedna věc byla žít jako potomek člověka a boha a druhá mít v sobě něco, čím všichni pohrdají. Stulil se na studené podlaze, kolena si přitáhl k tělu v obranném postoji. ,,Zabije mě, jestli to zjistí," štkal zoufale
Sklonil se k němu, donutil ho vzhlédnout. V rysech jindy tak milosrdné a klidné tváře bylo vryto něco ne nepodobného šílenství. Jako rozbouřené vlny, tříštící se o útesy v temném moři bez jediného majáku. ,,Věř mi, že jestli se mu něco stane, budeš ještě prosit o smrt. Moře umí být stejně kruté jako plameny Tartaru." Narovnal se a věnoval mu poslední téměř aristokratický pohled. ,,To je tvá poslední šance."
Teď jsem měl všechno, co bylo potřeba. Pustil jsem ho, ztěžka se nadechoval a oči měl nepřirozeně rozšířené jako kdyby byl pod vlivem nějakých silných omamných látek. Ale mě to nezajímalo, soustředil jsem se na jedinou skutečnost. Tak si to shrneme: někdo mě dal tajně hlídat takovým… hybridem. Ta bezmoc mě příšerně štvala. Slyšel jsem, jak se díky té negativní rezonanci roztříštilo nějaké sklo a Naruto sebou cuknul.
,,Vrátila se Vám moc i vzpomínky?" zeptal se tiše a opatrně, zatímco si z rukou vyndával střípky skla.
,,Asi ne úplně." Povedlo se mi trochu se uklidnit, dochroupal jsem jablko a ohryzek hodil obloukem do odpadkového koše v rohu. ,,Můžu dělat pár jednoduchých triků a možná se i přemisťovat, ale to hlavní mi je stále odepřeno. Co se týče vzpomínek… tohle tělo se nejspíš ještě úplně nevrátilo. Jasně, jsem bůh podsvětí. Pak je tady to vyhnanství. Ale na někoho pořád zapomínám." Pořád jsem nevěděl, jestli ho prostě jen neposedl démon, jeden z mých poddaných. I tak bych si však od něj měl zachovat odstup a moc neposouvat hranice mezi námi. Aspoň dokud si nebudu úplně jistý celou svou bytostí. Myslel jsem na ty oči, tak známé. Nevím proč, ale jako asociace se mi k nim vybavila laskavost.
,,Co budeme dělat teď?"
,,Počkáme, až nás někdo zkontaktuje. A myslím si, že to nebude trvat zrovna dlouho."
Ten večer jsem nespal. Je snažší být vzhůru do sedmi hodin ráno než v ten čas vstávat. Naruto nejspíš taky ani nezavřel oči, na to se mě moc bál a navíc nevěděl, co budu dělat. A neměl jsem zrovna chuť ho z té nejistoty, co mi dělala docela dobře, nějak vyvádět.
Procházka po pobřeží mi udělá jedině dobře. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, na jeden den toho bylo i na boha podsvětí moc. Sedl jsem si do písku, hrubého a plného kamenů nejrůznějších tvarů. Ty placatější a skvěle tvarované tvořily skvělou příležitost zkusit si zase zahrát žabky. Moc mi to nešlo, přecijen to asi bylo dost dlouho a ruce ztratily ten správný švih. Sledoval jsem temnou hladinu, na které se mihotal obraz měsíce. Připomnělo mi to tu bajku se psem, co viděl na hladině potoka lepší šunku než měl sám v tlamě a když po ní chtěl hmátnout, spadla mu jeho vlastní šunka do vody. Poučení: važte si toho, co máte, dokud to neztratíte. Při tom pomyšlení mě bolestivě píchlo na hrudníku. Ztratil jsem očividně všechno, svou minulost, moc, samotnou svoji duši. To, kým jsem byl a co mi přinášelo nevýslovné potěšení. Jen proto, abych se mohl změnit na ustrašenou holku bez kousku cti. Teď se mi to, neznámo proč, částečně vrátilo. Ale po pravdě, radši bych se zase krčil v koutku mysli té holky než takhle přežívat. Mít něco a přeci nic. Sahat po něčem, co je jenom o kousek dál než dosáhnu. Možná si časem vzpomenu, vrátí se mi moc úplně a budu to tady moci všechno zase postavit do latě, ale nejdřív musím přijít na to, proč se při tom rituálu událo, co se událo. Nic tak primitivního by přeci nemělo fungovat, byli to jen amatéři, puberťáci, co si hráli s nadpozemskými silami, aniž by vůbec věděli, s čím mají tu čest. I když mi celkem vrtalo hlavou, kde přišli k mojí zbrani. Proměnil jsem se snad zpátky díky ní? Poznala svého pána? To se nejspíš v dohledné době nedozvím. Patřilo jim to, dostali, co si zasloužili. Docela jsem se těšil na zítřejší zprávy. Pokud po mně už někdo neuklidil.
Podařilo se mi poměrně brzo uklidnit a to natolik, že jsem si začal pobrukovat nějakou melodii. Teda nejdřív jen melodii, pak mi k tomu tak nějak přišla slova. Neznal jsem jejich smysl a ani mě to nezajímalo. Prostě se mi to líbilo, znělo to zajímavě. Spousta samohlásek spojených dohromady do ladných tónů, stoupajících i klesajících. Nevěděl jsem proč, ale znělo mi to skoro jako… ukolébavka. Z hodin historie jsem věděl, že to je nějaká jiná verze latiny, smíchané se starou řečtinou.
,,Mácháš kolem sebe kosou a neumíš hrát žabky?"
Ten hlas se mísil se zvukem moře, až bych ho možná byl i přeslechl. Ustal jsem s probrukováním a na tvářích ucítil horko. Choval jsem se jako malé dítě, já, bůh podsvětí. A do toho mě ještě někdo slyšel. Instinkt mi napovídal, že tahle by se mnou nemluvil jen tak někdo cizí. Jednak kvůli té kose a tomu… důvěrnému, měkkému tónu. Nechtěl jsem se ohlédnout, věnovat tomu člověku byť jen jediný pohled. Uslyšel jsem jen tiché zašustění písku, jak se posadil vedle mě. Co však bylo divnější byl fakt, že jsem byl přesvědčený o svém bojovém postřehu a moje tělo nesáhlo po zbrani ani nijak podobně nereagovalo. A tak mi nezbývalo než si zachovat poslední stopu důstojnosti a neptat se tak pitomně jako třeba kdo to je. Mlčel jsem.
,,Kolik si toho pamatuješ?"
To už jsem vzhlédl a naneštěstí se setkal s tak pronikavým pohledem, až mi z toho tělem projel záchvěv. Byl silný, sebevědomý a neměl v sobě ani trochu nejistoty, což bylo v mé přítomnosti dost nezvyk. Jemnou tvář mu lemovaly dva volné pramínky, vypadávající z jinak dokonalého culíku na zátylku. Barva jeho vlasů byla téměř identická jako moje, to mě taky překvapilo. ,,Nesmím se bavit s cizími lidmi," vypadlo ze mě nakonec, za což bych si nejraději pořádně nafackoval. Vážně, pitomější věc snad nebyla. Jako bych byl malá holčička s blonďatými copánky, které někdo nanejvýš podezřelý nabízí bonbóny za to, že s ním půjde někam stranou do křoví hrát si na doktora.
Zasmál se. Krátce, ale přecijen… zvláštně. Uvolněně, skoro jako kdyby na tohle čekal strašně dlouho. S povzdechem upřel pohled na hladinu moře, rukama si objímal kolena. Přistihl jsem se, jak na něj zírám. To, jak se voda díky lámanému světlu tvořilo světle mihotavou modrou síť, pohupující se do rytmu přílivu, odrážela na jeho téměř porcelánově bledů pokožce, jakoby zasněně přivíral oči a lehce se usmíval, bylo nanejvýš fascinující. Nikoliv z toho škodolibého smyslu, vyvolávalo to ve mně něco dost podobného smíru a poklidu. Nabral jsem do hrsti trochu písku, až jsem narazil na trochu tvrdší vlhkou vrstvu pod tou suchou, která krásně chladila a to mě probralo natolik, abych odvrátil pohled. Jistě, mohl bych dál hrát nezúčastněného, ale něco mi říkalo, že s tímhle člověkem by to nemělo smysl. Prohlédl by mě jako otevřenou knihu či průhlednou výlohu plnou šmejdů, přičemž originály si prodavač nechával pod pultem.
Zadíval se na mě během tak krátké chvilky, že jsem ucuknul. Ale kvůli síle těch pocitů, co jsem na malý okamžik spatřil. Omluvu, výčitky svědomí, trápení dlohých desítek let a hlavně zklamání. Pak to všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a on se usmál, avšak neuniklo mi, že tentokrát ne upřímně. ,,Třeba se to časem spraví. Jestli je to důležité."
Nic jsem na to neřekl, přišlo mi to nevhodné, ať už bych odpověděl cokoliv. A tak se rozhostilo ticho, rušené jen šuměním příboje o břeh. Teprve po dlouhé chvíli jsem vstal a oprášil ze sebe písek. Nejspíš se s ním už nikdy neuvidím, tak proč tu zůstávat déle než bylo nutné? Pokusil jsem se tedy o letmý úsměv. ,,Snad si zase někdy takhle příjemně popovídáme." S tím jsem se otočil k odchodu.
Možná, kdybych se tehdy třeba rozhodl zariskovat a přesunout se, nedopadlo by to tak.
Ucítil jsem krátký dotek na zápěstí, spíš sevření, které mě zastavilo. Byl bych se vztekle ohnal, kdyby mě nestrhl přímo k zemi s takovou silou, že jsem neměl čas nějak zareagovat. Klečel nade mnou, ruce mi tiskl vedle hlavy až se mi do prstů zarývaly kamínky. Byl fyzicky silnější, možná tak o pět lidských let starší než já. Tak blízko… Cítil jsem jeho dech na rtech, každý sebemenší pohyb, utápěl se v těch lesklých očích.
,,Víš, tu písničku jsem tě naučil já," pronesl tiše.
,,C-Co?"
Usmál se. ,,Kdysi. Kdybys někdy potřeboval ochránit a já nebyl dost blízko."
Prudčeji jsem se nadechl a zaprotestoval: ,,Nevím, o čem to mluvíš." U ďábla, já tykám úplně cizímu člověku! Počkat… já vlastně nikdy nikomu nevykal, nikdo nebyl společensky výš než já. Jistě, byla to částečně lež. To jsem tušil někde na úrovni podvědomí. Ale tohle mohl být kdokoliv, třeba zrovna úchyl, vzhledem k tomu, co právě dělal. A plýtvat svou mocí proti někomu takovému by bylo marné. I kdybych ho měl jen donutit na chvilku levitovat, než by se mi podařilo utéct dostatečně daleko.
,,S tím jsem počítal." Pobaveně na mě mrkl a pak o dost vážněji, zase tím šeptavým hlasem, dodal: ,,Řeknu ti, kdo jsem. Nebo spíše ukážu."
Byl bych přísahal, že v tu chvíli vzduch kolem nás značně ochladl a moře přestalo zpívat. Pak jsem na nohách ucítil příboj, postupně se zvyšoval a to stále rychleji. Tohle nebyl jen příliš. Zmítal jsem se ve snaze vyprostit se, smrt utopením by byla dost ubohá. Kdo ví, kam bych jako bůh podsvětí došel. Existovalo ještě něco horšího než peklo s mou drahou Persefonou? O tom jsem pochyboval. Ale na ironii nebyl čas. Sledoval jsem jeho úsměv, když mi voda vystoupala až k bokům, přelila se přes nás mohutnější vlna a já bych byl kašlal vodu, kdybych měl nějaký vzduch, protože hned na to se kolem uzavřelo moře. Můj stříbrný přívěšek se vznášel ve vodě, tak labilně a nenuceně. No tak, vydechni, našeptával mi hlásek v hlavě. Ale já nechtěl. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak se samotná jeho osobnost mění. Vlasy měl rozpuštěné, vznášely se kolem jako mořské řasy, lehké jako pavučinky, připomínal teď trochu dívku, až na ty jasně ostré rysy v obličeji. Na čele se mu zaleskla zlatá koruna s třemi zuby směřující nahoru, přičemž ten prostřední byl nejvyšší, z vody se zhmotnil trojzubec ze stejného kovu, kolem něhož vířily samostatné malinkaté proudy, rukojeť se ladně stáčela dolů v ozdobné spirále. Na sobě měl šupinaté brnění snad ve všech odstínech modré a zelené. Ne těžký pancíř, ale tvrdě ten kov rozhodně vypadal, navzdory tomu, že nepochybně nebyl pozemský. A na rtech mu pohrával stále ten samý nadnesený úsměv. Opouštělo mě vědomí, zatímco jsem se propadal do hloubek jeho tmavých očí, jako rozbouřený oceán sám. Než se tak však stihlo stát, vzal mou tvář do dlaní a pak mi tělo zaplavila nějaká medově sladká chuť. Lepší než všechen nektar světa, samotné světlo. Jeho rty se naprosto perfektně přizpůsobily těm mým. Matně jsem si uvědomoval ten polibek, když se ten podmořský svět zatočil a přede mnou se začal odvíjet příběh.


V rohu nějaké tmavé jeskyně se krčily postavy, drobné a malé. Ozýval se vzlykot a pláč. Jedno z nejstarších dětí svíralo v náručí o pár let mladší, kolíbalo ho a utěšovalo. Křehké tělíčko se chvělo strachem, nevýslovným a bez hranice. ,,Bude zase dobře, tak už neplač," šeptal klidně. Nejnápadnějším rysem na něj byl dospělý pohled, starý a zkušený a přeci plný života.
,,A-Ale on sem přijde, že ano?" Popotáhl a vzhlédl k němu.Opatrně se dotkl jednoho z pramínků jeho dlouhých vlasů. ,,Matka to říkala, najde nás a sežere." Další slzy, neovladatelně stékající po nevinné tváři ,,A bratr nás tady nechal. Nevrátí se.".
,,To není pravda. Zachrání nás, uvidíš."
Kámen, který zavaloval vchod, se s hlasitým skřípěním odsunul. Pár dětí vyjeklo a snažilo se skrýt co nejvíc do rohu, jako kdyby to vůbec šlo. Jen jeden zůstal stát, skrývajíc za sebou mladšího s odhodlaným výrazem. Ačkoliv měl šaty otrhané, nedala se mu upřít důstojnost a vznešenost králů. Když dovnitř vešel obr a hlasitě zařval, postoupil chlapec o krok vpřed. Ohlédl se na svého malého brášku, setřel mu ty srdceryvné slzy. ,,Nic nás nerozdělí, pamatuj na to," šeptl nezlomně, pak ho obr popadl do mohutných rukou. Stín na zdi odrážel skutečnost jako zrcadlo, když se mohutná tlama otevřela a po stěně jeskyně se rozstříkla krev.


Strop se ztrácel kdesi v nedohlednu, otřáslo se tu pod mohutnou explozí a vzduch zaplnil šiplavý dým. Rozžhavené kameny hrály do oranžových barev jako velké uhlíky, plamínky v mezerách mezi nimi pozvolna dohasínaly. Nějakým zázrakem se vypotácel ven a s kašláním ze sebe zkoušel dostat zbytky malých částeček. Vlasy měl na konečcích ohořelé, rozčepýřené a kouřilo se z nich.
Starší stál hned vedle vchodu, se založenýma rukama se opíral o skálu a s úsměvem hleděl na svého mladšího sourozence. Pak se k němu rozešel a oprášil mu vrstvu sazí z ramen. ,,Přeháníš to, nezdá se ti? Měl by sis odpočinout, tak velká moc je na takovou křehkou bytost příliš."
Nasadil výhružný pohled a něco zamumlal. Pak se prudce nadechl a když se starší rozesmál, mírně zrudl a osopil se: ,,Jednou budu jako ty. Ne, ještě tě překonám!" S tím se otočil a krokem hodným vznešených rytířů odkráčel zpět do oblaku dýmu. On byl oheň, podstata tmy. Naučí se ovládat své schopnosti, aby získal jeho uznání.


,,Pane, máte ná-" Slova služebné byla přerušena hlasitou ránou a oblakem kouře, šedým a neproniknutelným. Mezi ním se mihly rudé plameny a žhnoucí uhlíky. S ustrašeným pohledem se vodním nymfa ztratila venku, následovaná spěšnými kroky.
,,Já vím," řekl už téměř sám pro sebe, odložil svitek na stranu a posadil se. Mávnutím ruky a trochou moci rozehnal kouř kvůli viditelnosti. ,,Na důležitosti si rozhodně zakládáš. Co tě sem přivádí, bratře?"
Plameny pohasly, oprášil si z oblečení vrstvu popela. S odpovědí očividně nijak nespěchal. Alespoň ne slovní. Stačilo pár rázných kroků, klekl si nad staršího a než by čekal na vzdor, rychle a naléhavě ho políbil. Bůh moře se pouze pousmál koutkem úst a objal ho kolem pasu, vyhrnul o kousek lem černé bavlněné košile a lehce se dotkl odhalené hřející kůže, jako kdyby snad měl horečku. Pokud se tomu citu dalo říkat nemoc.
Trvalo dlouho než se mladší odtáhl, ale jen o kousek. Tmavé oči se mu leskly. ,,Tohle mi tak moc chybělo," řekl tiše a už se sápal na pokračování, byl však se smíchem zadržen rukou svého staršího bratra. ,,Ty prostě nemůžeš chodit dveřmi, co?" Usmál se a pohladil ho po téměř dětské tváři.
,,Ne. Mám rád překvapení." Lehce se opřel do toho doteku a zavrněl jako kotě.
,,Jistě. A nenávidíš odmítnutí, proto sem chodíš. Říkal jsem ti, že Persefona nebude poslušná družka, ale když si něco umaneš, všechny názory jsou vedlejší.."
Přivřel oči. ,,Ty si vážně myslíš, že s tebou trávím noci jen kvůli tomu?" podivil se s předstíraným překvapením a přitiskl mu rty ke krku, hravě kousl a přisál se na jedno místečko, až se starší hlasitěji nadechl. ,,Chyběl bych ti vůbec někdy?"
Druhý zvážněl a donutil ho podívat se mu do očí. ,,Ne," řekl klidně. ,,Chyběla by mi tvá přítomnost…" Objal ho ještě pevněji a zadíval se mu do těch černých studánek ,,…tvá vůně..." šeptl pak, vjel mu rukou do vlasů a mírně přinutil zaklonil hlavu. Jen jemně se otřel rty o jeho šíji, ,,…tvé doteky…" Strhl ho pod sebe, zápěstí přitiskl jednou rukou na polštář a druhou mu zabloudil mezi stehna až sám bůh podsvětí tiše zasténal,,,…tvůj hlas…" pokračoval stále tím zvláštním tónem a sklonil se nad něj. ,,Ale především tvé polibky," dokončil v dlouhém hlubokém polibku. Mladší mu dal ruce kolem ramen, nechal si jeho rty putovat po těle a přerývavě vzdychal. Jediný, kdo si kdy dovolil ho ovládat a úspěšně. Jemu se odevzdával s radostí. Tak poddajně…


Otravné zvonění budíku mě vytrhlo ze spánku. Počkat… Prudce jsem se posadil a rozhlédl se kolem. Tohle byl pokoj, ve kterém předtím bydlela Sasuko. Usnul jsem snad? Ne, pamatuju si něco docela jiného. Pláž, kamínky, napěněné vlny, bubliny všude kolem a hlavně pocit, jak mnou prostupuje samotný oceán, doteky na obnaženém těle, kterými se vynahrazovalo dlouhé odloučení…
Ranou do černé krabičky vedle postele jsem utnul ten zvuk, který mi nedovolil příliš přemýšlet. Byl snad víkend, ne? To ale neznamenalo žádnou práci. Bude se muset vyřešit spousta věcí.
Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a dovnitř pak s úsměvem vešel Naruto. Nejspíš se ze včerejška už stihl oklepat, vypadal teď mnohem jistěji. ,,Dobré ráno," pozdravil co nejzdvořileji a nekompromisně rozhrnul těžké závěsy na okně, až jsem si musel instinktivně zakrýt oči a odmítavě zamručet. ,,Proč?" zeptal jsem se, jako kdybych ho vinil ze všech těch válek a dalších údajně špatných věcí na světě. Mně nepřišly špatné, měl jsem z nich radost a dostatek duší.
Chvíli nerozhodně postával a přešlapoval na místě. Jestli se chtěl zeptat, proč jsem včera zmizel, neudělal to. Váhavě se mi na chvíli podíval do očí. Ty jeho byly modré, skoro až nevinné. Připomínaly mi moře. ,,Je třeba udělat několik opatření. Budete chodit pořád do školy, místo Sasuko. Je i nadále mou povinností na Vás dohlížet, ale musíme počkat, až nás někdo zkontaktuje."
To byl docela přímý přístup. Říkal mi, co dělat. A to se mi vůbec nelíbilo. Jenže nebyla jiná možnost. Bylo pouze otázkou času, než mě svrhnou do hlubin Tartaru za Otcem. ,,A jak asi? Budu se na písemky podepisovat "Hádes"? Už vidím ty titulky v novinách. Student si myslel, že je bůh podsvětí z řecké mytologie a tak ho šoupli do blázince. To se rovnou můžu vrátit domů, tam je aspoň teplo."
Usmál se, to mi na náladě zrovna nepřidalo. ,,Vlastně mě napadlo zajistit Vám jinou identitu. Aby se vysvětlila podoba, budete příbuzný se Sasuko, ostatní pak zařídím."
Ucítil jsem bodavý tlak kousek nad koutkem oka. Skvěle, ještě z toho dostanu tik. Zhluboka jsem se nadechl pro uklidnění. Tolik nových věcí a já je ještě nestihl vstřebat. Takový zmetek mi bude diktovat pravidla, jak žít a chovat se. U všech bohů, kam ten svět spěje? ,,Pokračuj."

 


Komentáře

1 Daenerys Daenerys | 8. listopadu 2014 v 18:03 | Reagovat

Boží :D Ale ten konec mě dostal :-D

2 Irina Irina | 9. listopadu 2014 v 10:22 | Reagovat

Skvelè. Tak strašne som sa tešila na pokračovanie tejto poviedky. Som ti hrozne vdačná že si pridala další diel. Prosím pokračuj v tejto poviedke. Teším sa a prosím ta o další diel.

3 Ivanitko Ivanitko | Web | 9. listopadu 2014 v 13:16 | Reagovat

Konečně to začíná mít trochu nějaký spád :D, bráškové k sobě moc chcou, tak doufám, že jim to nebude trvat moc dlouho.

4 Naoki Naoki | 13. listopadu 2014 v 10:29 | Reagovat

Tak tohle vypadá jako něco,  co se mi právě začalo líbit ^○^ ...těším se na pokračování x')

5 Aya Aya | 17. listopadu 2014 v 9:02 | Reagovat

Jèj dalšia čast. Dúfam že si Hades čoskoro spomenie na všetko. Je to krásna poviedka a teším sa na ďalší skorí (dúfam a pevne verím) krásny diel tejto skvelej poviedky. :-)

6 abcdegh abcdegh | 2. července 2015 v 16:06 | Reagovat

Nemám vo zvyku komentovať, ale inak sa ďalšieho dielu asi nedočkám.... Takže, dielo má sľubnú budúcnosť, bola by škoda nechať ho tak.

7 ivana-chan ivana-chan | 19. července 2015 v 19:01 | Reagovat

asi su tieto komenti aj tak zbiticne ked tu uz dlho nic nebolo  ale ked uz som tu a konecne si to vsetko mozem precitat tak tato poviedka je naozaj super je z celkom ineho sudka a to sa mi paci

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.