Alea iacta est 4

17. dubna 2014 v 20:19 | Shirayuki |  Alea iacta est


Proč se nevyplatí zůstávat ve škole po setmění. Rozloučíme se se Sasuko a jako obvykle díl končí menší legendou pro vysvětlení.



Ten den měli dlouho školu kvůli seminářům a hlavně dvouhodinovému tělocviku na konci. Sasuko ještě na hřišti složila volleyballovou síť a hodila ji do koše na kolečkách k míčům. Tahle škola sice byla hodně o historii a tak, jenže fyzickému pohybu se nedalo vyhnout nikde.
Zůstala v šatně jako poslední. Spěšně se převlékla, v umyvadle si opláchla obličej a předloktí, zhasla a zabouchla za sebou dveře. Zbývalo ještě uklidit si věci do skříňky a běžet na autobus, aby byla co nejdřív doma.
Najednou si však všimla světla na chodbě, které šlo z pootevřených dveří, za nimiž byly schody vedoucí do sklepa. Divné, měla tu být poslední jejich třída a ti byli všichni už nepochybně doma nebo na internátě. Možná jen někdo zapomněl dole zhasnout. Ani by se tomu nedivila. Ale zvědavost ji lákala podívat se blíž. Odložila si tedy tašku vedle skříňky, stejně se sem ještě pro ni vrátí a táhnout se s ní po mokrých kluzkých schodech, vedoucích do tmy, kde mohla každou chvíli spadnout, se jí moc nechtělo. Rozsypat učebnice by znamenalo hledat je kdoví kde.
Přistoupila ke dveřím a víc je otevřela. Ano, světlo skutečně šlo ze sklepa. A nepřipadalo jí jako z nějaké žárovky, bylo takové mihotavé a příjemné. Jako plameny spousty svíček. Lákalo ji to jako můru. Tiše za sebou zavřela, ale ne úplně, aby se případně dostala zpátky a pomalu šla dolů. Nahoře byly kamenné schody suché, ale jak se nořili stále více do podzemí, objevovaly se na nich loužičky vody, zábradlí bylo ledově studené a kluzké. Musela si počínat opatrně, aby náhodou nešikovně nesletěla po hlavě dolů. Teprve na posledním schodu si tiše úlevně oddechla a rozhlédla se kolem. Tma obestírala téměř celou chodbu, podél níž byly pravidelně rozmístěné dveře vedoucí do malých místností s různým nářadím a dalšími věcmi, potřebným pro chod školy. Jen z těch posledních úplně na konci se linulo to světlo. Bylo matné, ale ve tmě snad ještě intenzivnější. Co nejtiššeji se k němu vydala, ale dovnitř nevstoupila. Pouze zvědavě nakukovala škvírou dovnitř. A zděsila se.
Světlo totiž pocházelo od svíček z černého vosku, rozestavěných do pravidelného kruhu kolem ještě jednoho menšího, nakresleného na zemi nejspíš křídou. Ten obsahoval neznámé symboly a znaky, vypadalo to jako písmo. A kolem kruhu klečelo několik postav, zahalených do černých kápí, takže jim nebylo vidět do obličeje. Místností se nesl šum hlasů, pronášených jako jeden. Nemluvili obecným jazykem. Tenhle byl… klesal v různých tóninách, občas nabral hrozivých odstínů. Rezonoval nějakou silou, která rozechvívala plameny svíček i samotnou duši snad každého smrtelníka. Pak jedna z postav vstala a z hábitu vytáhla kopí. Ta zbraň byla zvláštní, hrot byl vyrobený z jakéhosi černého kovu zakaleného na stranách do ještě větší tvrdosti, kolem rukojeti se vinul nějaký had nebo drak, vytepaný z jakéhosi lesklého materiálu. Postava udeřila kopím dvakrát o zem. Rozezněl se zvláštní cinkavý zvuk, plameny svíček se povážlivě zachvěly. Hlas neznámého nabral na hlasitosti, jako kdyby provolával k někomu nepřítomnému. Zvedl kopí nad hlavu, k jeho hlasu se pozvolna přidali i ostatní. Po chvíli začaly po zbrani běhat černé jiskry, z počátku jen matně, pak ale přešly do plamenů, šířících se od hrotu po hlavě hada kolem rukojeti. Hořící svíčky svítily odstínem tmavě modré.
Sasuko to všechno fascinovaně sledovala. Došlo jí, že se právě stávala svědkem něčeho buď nadpřirozeného nebo s hodně dobrými zvláštními efekty, ale pocit, který se jí usadil v těle, dával za pravdu první možnosti. Vyvolávalo to v ní strach z neznámého, mimo lidský svět. Začala pomalu couvat s cílem odsud co nejrychleji utéct. Proklínala svou zvědavost.
Pak ale ucítila krátkou bolest v zátylku a ona se bezvládně sesunula na zem.
První, co si uvědomila, byla silná bolest hlavy. Chtěla si na ní instinktivně sáhnout, ale zjistila, že má ruce znehybněné. Zděšeně otevřela oči a podívala se na ně. Ležela na zemi, ruce přicvaknuté okovy do malých oček zapuštěných v zemi očividně za tímto účelem. Kolem sebe měla světlo… Teprve pak jí došlo, že ležela přímo v kruhu těch svíček. A tím se dostala rovnou do středu toho zvráceného rituálu, který tu probíhal zcela jistě bez vědomí vedení školy či kohokoliv jiného. To by jí bylo jedno, kdyby si však neuvědomila, že je zcela nahá. Tváře jí nabraly toho nejtmavšího odstínu červené, že by snad mohla konkurovat pěkně zralému rajčeti. Chtěla přikrčit nohy k tělu a posadit se, stulit se do klubíčka, aby ji nikdo takto neviděl. Jenže nemohla pohnout ani nohama. Asi byly zpoutané stejným způsobem jako ruce. Stačil jí jediný pohled na své tělo, pokreslené nějakými ornamenty v secesním stylu. Vinuly se od krku, přes obličej a na tvářích se šířily k očím v podobě jakýchsi slz. Přes ramena až po nohy. Zrudla ještě víc při pomyšlení, co všechno museli zkoumat při takovém kreslení. Skrze plamínky svíček, které se jí teď jednotvárně slévaly do jedné velké řady, viděla v kruhu klečící postavy. Co když se na ni dívali? A přemýšleli nad tím… Přes ty stíny v jejich tvářích ani nepoznala, kam se dívají. Ruce sepjaté, šum neustával. Jediný stál, v jedné ruce rozevřenou knihu a v druhé kopí. Zkusila se zacukat rukama a tak je uvolnit, ale nepomohlo to. Začínala mít nejen strach, ale i čistou panickou hrůzu z toho… že zemře.
,,Prosím…" hlesla vystrašeně a zadívala se na jedinou stojící postavu. Hledala pomoc, jakoukoliv. Třeba i soucit. Doufala, že jí pustí. Ale na okraji její mysli se ozval tichý hlásek. Oni to neudělají. Obětují ji nějakému svému bohovi. Drobné slzy se jí kutálely po tvářích, kapaly na chladnou zem. To bude jediná stopa, co po ní zbyde. Znetvoří její tělo, zbaví se ho a nikdo jej nenajde. Proč jen si všímala toho světla a nešla raději hned domů. Mohla právě sedět nad knížkami s úkoly pro další den nebo si prostě jen číst. Nebo koukat na film s Narutem. Místo toho…
Stojící postava se pohnula. Lépe řečeno zvedla kopí a namířila jeho hrot na její hrudník, k srdci. Ucítila, jak se tenká špička dotkla napjaté kůže. Tep se zrychloval. Pevně zavřela oči. Zemře se ctí. Alespoň to.
Tak přestaň brečet, ty náno hloupá.
Co to… To nebyl její hlas. Byl hlubší, uhlazenější a hlavně chlapecký. Kdo jsi?
Já jsem ty. Dost smutný, že si to nepamatuješ. Posměšně si odfrkl. Zemřít se ctí? Co to je za kecy? Prosíš o život, to je záležitost odpadu. Jsi jako člověk.
J-Já? Ale…
Už buď ticho. Nevim jak ty, ale já tady neskončím.
Kopí se zvedlo do vzduchu. Každou chvíli…
Prosím, pomoz mi. Udělám cokoliv.
Jak si přeješ.
Hlasy se propletly v jedno, zněly jako ve vzrušeném očekávání. Pak jí ostří projelo tělem jako by to nebyl víc než vzduch. Zalapala po dechu a vytryskla krev. Chlad, to jediné teď cítila. Tak moc se jí chtělo spát. Podvolit se. Nechat všechno za sebou.
Nedovolím nikomu, aby ti ublížil.
Znala tenhle hlas. Stejný, jako v té vizi, kterou měla tehdy v bazénu. Předtím to pokládala za halucinaci, možná pozůstatek jejích minulých životů. A i teď měla za to, že si prostě jen vytvořila mylnou představu o něčem neexistujícím. Ale tentokrát to bylo jiné. Měla pocit, že se jí tělo rozkládá na tisíce malých střípků a znovu skládá dohromady kdesi v nějaké dimenzi.
Krev zčernala a proměnila se ve stínová chapadla. Postavy vykřikly. Ale ona nic z toho nevnímala. Otevřela prudce oči, bílé jako sníh jako slepé.
Řekni naše jméno. Udělej to a všechno skončí. Znáš ho, jen to vyslov.
,,Já…" promluvila změněným hlasem, hlubokým a temným. Neměl za cíl nic jiného než vyvolat strach, zabíjet bez slitování. ,,Já jsem Hádes!"
Pak svět vybuchl v záplavě duhových jisker.

Přivedli mě v okovech, ruce za zády a kotníky spoutané řetěžem, abych mohl dělat jen malé krůčky. Za mnou a vedle mě šly stráže, u sebe měly meče a kopí. Poznal jsem z jejich výrazů i myšlenek, že by mě jimi nejraději čas od času popohnali. Když mě dovedli do obrovského sálu s černo-zlatou podlahou, zdi podpírané sloupy a strop tvořila kupole ze skla, skrze nějž bylo vidět jasně modré nebe, donutili mě se uklonit Nejvyššímu, sedícímu na stupínku na mramorovém trůnu, a pak srazili na kolena. Nechal jsem se, i když by bylo o tolik jednodušší je na místě spálit na uhel, dívat se jak se svíjejí v nenasytných plamenech.
,,Nyní může soud započít," oznámil Nejvyšší silným hlasem když vstal a tleskl. Nikoliv poprvé mi připadal jako loutka, směšná napodobenina boha. To já tam teď měl stát. Shlížet na všechny pohrdavým pohledem.
Když byla přečtena obvinění jako velezrada a tak podobně, protože pokus o ovládnutí světa je přecijen docela něco velkého, měl jsem se správně koukat do země a zpytovat svědomí. Ale u lidí. Místo toho jsem se díval na někoho jiného než svého nejstaršího bratra jako soudce. Díval jsem se na samotného boha moře, stojícím po boku Nejvyššího s rukama sepjatýma za zády a jehož tělo tvořilo dokonalou kolmici k zemi. Vypadal spíš jako voják než jeden z velké Trojky. Hleděl před sebe s odměřeným výrazem, jaký dovedl jen on. Dnes si nechal vlasy svázané do ohonu, vypadal tak ještě přísněji. Mě se líbilo, když je měl rozpuštěné a mohl jsem se jimi probírat. Pod pancířem, který tvořil oficiální oblečení pro takové příležitosti, měl dobře skrytý stříbrný řetízek a já věděl, že na něm je křišťálově čistý kamínek. Stejný jako jsem měl sám, jen jiné barvy.
Pak se Diovi v ruce objevil blesk, po kterém běhaly modré a fialové výboje. ,,Za tyto činy jsi odsouzen k vyhnanství na zemi…"
Prudce jsem vstal, nehledě na zbraně, které na mě mířily. ,,Ne! To nemůže.."
,,…odebrání všech vzpomínek a moci…"
Nijak jemně mě znovu dopravili na zem, jen tak tak jsem sebou neplácnul na leštěný mramor. Takové ponížení… Odstrčil jsem je a soustředil se tak, že v pouhé ani ne vteřině se kolem mě srotily stíny s ohnivými aurami. Vrčely. Chtěl jsem je vrhnout kamkoliv to šlo, zvrátit ten průběh… nic z toho se však nestalo. Místo toho se mí vlastní služebníci vrhli na svého pána. Zakousli se mi do rukou, nohou, do krku. Vysávali ze mě sílu a poutali na místě, abych se nemohl ani pohnout. Bolelo to přímo pekelně, ale v tu chvíli jsem spíš myslel jen na ten vztek a bezmoc, který mě spaloval zaživa.
,,…a pro úplnost trestu bude smazána samotná tvá osobnost." S těmito slovy na mě namířil blesk, z něhož vyjel výboj čisté elektřiny a Diovy moci k vykonání rozsudku. Neztratil jsem svou čest natolik, abych byť jen trochu projevil svou bolest, když mě stíny a ta obrovská energie trhaly na kusy. Ne mé tělo, ale mou…duši. Má vlastní moc se ze mě odlupovala jako vrstvy nějakého zkaženého ovoce. Nebylo mi to jedno, ale čím dál víc mě pohlcovala nenávist. Ke všemu, ke všem. A ze všeho nejvíc k tomu, který mě v takové chvíli zradil. Konec sladkých slovíček, že mě bude ochraňovat. Žádné objímání, plné útěchy, když jsem to ve své zranitelnosti nejvíc potřeboval. Nic. Byl jsem tak naivní, jako člověk. A to přesně se ze mě teď stane. Ztratím sám sebe. Bude ze mě podřadná bytost.
Hádes, bůh podsvětí. Podstata všeho zla. Vládce temnot.To všechno teď zmizelo jako kdyby to někdo spláchnul do latríny.
V dusivém oblaku černého kouře se objevil bledý záblesk, ruka s útlými prsty. Pak se vyjasnilo a na zemi klečela dívka. Dlouhé černé vlasy jí padaly do tváře, oči prázdné a zmatené. Nezahalovalo ji žádné oblečení, jako každého novorozence. Vypadala zranitelně. Ať už to byl instinkt nebo pozůstatky vzpomínek, vzhlédla k bohu moře, její oči se smutně zaleskly. ,,Kdo…jsem?"

***
Otevřel oči a posadil se, dech nepravidelný a zrychlený. Opřel si ruku o čelo a zhluboka se nadechl. Ta vize… byla přesně stejná jako ta, kterou věštilo orákulum. Začátek všeho a zároveň konec. Co by měl dělat? Být šťasný nebo ne? Znovu ho uvidí. Tak jako kdysi. Zapomenout na všechno, vynahradit mu to. ,,Bráško…" zašeptal tiše a na rtech se mu objevil úsměv. Vrátil se.

Figurka z leštěného černého onyxu na poli krále se roztříštila o zem. Šach mat. Opřel se hlouběji do pohodlného křesla a v jindy tvrdých neprostupných očích se zaleskla jiskřička vítězného úsměvu. Stačilo pár promyšlených tahů a věci nabraly nečekaný spád. Měl zpět svou nejmocnější figurku ve hře. Vzhlédl ke svému protivníkovi, ženě s dlouhými rudými vlasy jako ohnivé východy slunce. Jeho dcera, bohyně moudrosti a válečné strategie. Athéna. ,,Uděláš si menší výlet mezi smrtelníky. A vezmi s sebou Area, prospěje mu to."

,,Héra, jedna z dvanácti olympských bohů a Chronových dětí, se stala Diovou manželkou a z tohoto spojení vzešli čtyři děti: bůh války Ares, bůh ohně, hutnictví a kovářského umění Hefaistos, bohyně zrození Eileithyia a Hébé, bohyně věčného mládí, jež bohům nalévala při hostinách nektar.
Héra byla žárlivá bohyně, jež pronásledovala další děti, které měl Zeus s jinými bohyněmi a také smrtelnicemi. Při takových záletech na sebe Zeus bral podobu nejrůznějších zvířat, například labutě nebo býka. Prvním z jeho dětí byla Athéna, jejíchž matku, proměněnou do podoby mouchy, pohltil ze stejného důvodu jako Chronos - totiž, že se se bál budoucí moci prvního dítěte. Bohyně se však v plné zbroji zrodila Diovi z hlavy a stala se patronkou umění a řemesel, bohyní války a moudrosti."

 


Komentáře

1 abcdefgh abcdefgh | 20. dubna 2014 v 13:36 | Reagovat

Skvelá poviedka, škoda že ju nik nečíta...

2 Ivanitko Ivanitko | Web | 20. dubna 2014 v 17:59 | Reagovat

To jsem zvědavá, jak se projeví její uvědomění sebe sama v dalším příběhu. rozhodně to vypadá všechno zašmodrchaně, ale přesto zajímavě, bude asi ještě dlouhá cesta, než to nějak vyřeší.

3 Malaida Malaida | 21. dubna 2014 v 12:02 | Reagovat

Mě se líbí ten námět. Sice, ti bohové mi dočasně dělali trochu chaos, nicméně..jsou zajímavou volbou pro povídku :)
Ještě mě tak napadá zdali budou, krom Sasukeho a Itachiho, i ostatní jiné postavy zosobněny do nějakých bohů.
Jinak je to pěkné, nápad i děj a zajímavě se to vrbí :)

4 ivana-chan ivana-chan | 19. července 2015 v 14:01 | Reagovat

naozaj pekne sasu ako boh podsvätia zaujimava predstava naozaj zaujimava predstava

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.