Vánoční povídka 1/2

26. prosince 2013 v 19:44 | Vita + Ája |  Jednorázovky
Doufáme, že jste měli co nejkrásnější Vánoce a přejeme Vám příjemný zbytek prázdnin, žádný stres a nervy. A tady o nás máte menší dáreček. Vyhrálo ItaSasu, tak ať se líbí ^^


Za okny zuřila vánice, přes namrzlé sklo nebylo vidět nic jiného než bílá tma. Vítr profukoval škvírami mezi dřevěnými trámy a zuřivě při tom kvílel, jako kdyby se snažil vystihnout Sasukeho momentální náladu.
Nějakou chvíli ten příšerný zvuk trpěl, než se zvedl z postele, aby dotáhl kliku. V ten moment se v pokoji rozhostilo zvláštní ticho, jako předzvěst něčeho strašného. Dokonce i na mladého Uchihu padla úzkost. Zapálil alespoň svíčku, aby místnost trochu zútulnil.
Sledoval nehnutě žlutý plamínek olizující včelí vosk. Po několika minutách se mu zdálo, že v něm vidí rozmazané tváře povědomých lidí. Táta. Máma. A on. Itachi. Usmíval se a něco šeptal, lákal ho, aby se ke svíčce naklonil a naslouchal mu. Nemohl neuposlechnout, připadal si jako v transu. Pomalu se nakláněl k hořícímu knotu, pohled měl zastřený a zorničky mírně rozšířené.
Zdálo se mu, že ho slyší, že slyší jeho slova, jen jim nerozuměl. Plamínek už neolizoval jen vosk, ale i jeho vlasy. Než to však stačil postřehnout, rozletěly se od sebe okenice a s ohlušující ránou narazily do zdi. Vítr to pochopil jako pozvánku na návštěvu a nezdvořile začal rozhazovat věci po jeho pokoji. Když se mu podařilo uhasit svíčku, Sasuke se konečně vzpamatoval. Pohodil nevěřícně hlavou, ironicky se ušklíbl a znovu okno zavřel.
Ale přesně ve chvíli, kdy se Sasuke znovu otočil k oknu zády, ticho v místnosti protl tlumený, hlubší hlas. A nezněl jako přelud. "Oheň není na hraní…" Na parapetu seděla postava. Zády se opírala o rám, okno bylo opět otevřené, jednu nohu měl pokrčenou a vzpíral se o ni rukou, druhou měl volně podél zdi. Na Sasukeho se upíraly krvavě rudé, přivřené oči, ověnčené hustým vějířkem řas. Z jeho tváře nebylo vidět nic jiného, protože měl nasazenou kapuci pláště tmavě oceánové modře. Jen na jediném prstu, prsteníčku pravé ruky, měl stříbrný prsten s červenou plochou a na ní jasně vyobrazený černý symbol. Zůstával nehybný, jako socha… jako by tam zmrzl, či zkameněl. Jen mírnější ledový vítr si pohrával se záhyby jeho pláště.
Sasuke se ani nepohnul. Opět se mu rozšířily zorničky. Nepřítomný pohled upíral někam do neznáma.
,,Co..." hlas se mu zlomil dřív, než stačil říct další slovo, ,,co tu chceš?" řekl pak bez jakýchkoliv emocí. Chvíli si myslel, že se mu to jen zdá, ale ne... nezdá. Cítí ho, slyší ho a... vidí ho... i když je k němu otočený zády.
,,Čekal bych jiný pozdrav," odpověděl mu muž a v tu chvíli stál těsně za Sasukem. Byl jako živý... jeho dech, pohyby, snad i tep srdce. Jako by ta chvíle, kdy padal vysílen na kolena před mladším bratrem, kdy umíral... nikdy nebyla. Jako by se všechno vrátilo zpět... sice ne stejně, ale přece.
,,Žiješ..." konstatoval Sasuke s přídechem strachu. Na chvíli si zase myslel, že se mu to jen zdá. Nemůže to přeci být. Zabil ho. Ano. Ležel před ním - skelný pohled, pootevřená ústa se smířlivým úsměvem. Přesně tak. Je mrtvý.
,,Nejsi tu," řekl mladší posměšně a dodal si kuráž a otočil se.
Hrklo v něm, když ho tam stále viděl. Možná... možná to není výplod jeho mysli, ale někoho jiného, možná je v tom něco vyššího.
,,Proč si za mnou přišel?" zeptal se ho polohlasně, snažíc se neustupovat dozadu. Nechtěl dát najevo svůj strach.
Ty rudé oči, krvavé jako červánky vyprovázející chmurně a přece slavnostně slunce a vítající noc, se pomalu zavřely... a když se jeho víčka znovu zvedla, panenky měl černé, tmavé jako sám širý vesmír... ale bez hvězd. Prázdný, nekonečný... tenké, bílé rty se pootevřely a zformovaly pár tichých slov. ,,Právě proto, abych tě přesvědčil o tom, že tu skutečně jsem." Dlouhé bledé prsty, v nichž ale přeci jen hřál život, se dotkly Sasukeho spodní čelisti a pozvedly mu jeho polekanou tvář k tomu, který na něj shora shlížel.
Sasuke ho několik minut beze slova slova sledoval. Mísilo se v něm tolik pocitů - nenávist, odpor, znechucení, ale i láska, pochopení, slitování. Udělal tolik hrozných věcí, jen aby ho ochránil, vzal mu to nejdůležitější, aby mohl jeho malý bratr žít... a pak zemřel rukou toho, pro koho toho nejvíc udělal. Ale teď je tu, jako smutná připomínka toho, co bývalo a toho, co mohlo ještě být.
,,Itachi," zašeptal už bez bázně, ,,já všechno vím."
Jeho ukazováček mu jemně překřížil rty. ,,Ššš..." Když už Sasuke opravdu nepokračoval, přemístila se jeho ruka ze rtů na tvář, na níž lehce přiložil svou dlaň. V gestu smíření, oddanosti, pokory i lásky.
Sasuke položil svou ruku na tu jeho, ale ne aby se odtáhl. Přivřel mírně oči a vychutnával si blízkost milované osoby, o které si myslel, že ji už dávno a navždy ztratil.
,,Proč jsi tu?" zeptal se ho znovu. Chtěl - potřeboval to vědět.
Na jeho rtech se poprvé objevil jemný úsměv. ,,Celý můj život provází tvé jméno... chtěl jsem, abys věděl, že i když už jsem pro tebe jednou málem zemřel, jsem tu pořád." Naklonil se a své jemné rty se dotkl jeho čela.
,,Itachi... Itachi... Itachi... Itachi!" opakoval pořád jeho jméno dokola, zatímco uvnitř sváděl boj, jestli ho má od sebe odstrčit, nebo obejmout.
Nakonec neudělal ani jedno, jen se trochu vzpamatoval z šoku a zpříma se mu podíval do očí. ,,Nejsi duch," řekl s úlevou. Zprvu si opravdu myslel, že už blouzní. Neustále ztrácel lidi, na kterých mu záleželo a s postupem času to přestával i prožívat, ale jednou... jednou se to muselo nahromadit. Domníval se, že ten okamžik právě nadešel. Ale ne... nenadešel. Itachi je tady. Živý. Měl na něj tolik otázek, jenže si teď nedokázal vzpomenout ani na jedinou.
,,To vážně nejsem..." Přejel mu prsty po tváři a odstoupil od něj. Jemně chytil lem pláště a stáhnul si ho z ramen. Měl na sobě opět onen oblek Uchihů, v němž ho většina znala. Plynulým pohybem plášť pověsil vedle dveří a otočil se k bratrovi. ,,Omezils vánoční výzdobu?" zeptal se s lehoučkým nádechem ironie, když se onyxovýma očima zadíval na menší svíčku na stole.
,,Neslavím Vánoce," namítl mladší nevzrušeně a posadil se na postel. Chtěl ještě říct, že ode dne, kdy zemřeli jeho rodiče, tak k tomu už neměl důvod, ale raději si to nechal pro sebe. Proč si kazit společné chvíle? Beztak zase za chvíli odejde... jako vždycky... opustí ho... jako vždycky... bez rozloučení... jako vždycky... s bezvýznamným slibem, který nedodrží... jako vždycky.
,,Řekni mi pravý důvod, proč jsi tu." Otočil najednou. Pochyboval že by Itachi vážil takovou cestu, jen kvůli něčemu tak nekonkrétnímu.
Starší z bratrů k němu pomalu došel a za ruku, za níž ho jemně chytil, ho vytáhl na nohy. ,,Třeba na to časem přijdeš..." Vrátil se ke dveřím a vzal plášť... nejen svůj, ale i ten Sasukeho. ,,Obleč se." Dodal stručně, aniž by něco vysvětloval a zlehka chytil kliku u dveří. Nikdy nic nevysvětloval, lidé se prostě museli snažit držet s ním krok.
Sasuke nikdy nebyl z těch, kteří hned uposlechnou rozkaz, ať už přichází od kohokoliv. Teď ale cítil, že stejně nemá na výběr. Koneckonců chtěl vědět, proč tu Itachi je. A teď dostává svou odpověď.
,,Kam jdeme?" zeptal se, i když tušil, že mu to neřekne.
,,Ven." Chytil ho za ruku... a ani když vyšli na zasněženou ulici.... ji nepouštěl. Pomalu kráčel ulicí za město. Nešli daleko. kousek za posledními domy se Itachi s jemným úsměvem zastavil u menšího stromku, který vypadal... docela vhodně. ,,Tak se ukaž... a neznič ho." Připomenul mu spolu s výzvou.
Sasuke se podíval na stromek, pak na Itachiho, na stromek a zpět na bratra. ,,Cože?" zeptal se nechápavě. Ani za mák netušil, co po něm chce. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by ho spálil, když se má tedy ukázat, ale to by nesměl Itachi říct, že ho nemá zničit. Tak co vlastně chce?
,Neříkej, žes zapomněl na vánoční stromek. A jestli s ním uděláš něco jinýho, než uřízneš, aniž by ses ho dotkl, tak udělám totéž tobě." Přivřel vyzývavě s úšklebkem oči a konečně mu ruku pustil. Nejtěžší úkoly pocházely z drobností. Protože bojové techniky se zaměřovali na vysokou účinnost a destruktivitu.
Sasuke se na něj podíval stylem ,,děláš si ze mě srandu".
,,Říkal jsem, že neslavím Vánoce," řekl bez příměsi humoru. Pak zvedl ruku, mávl rukou a stromek se kácel k zemi.
,,Můžeme už jít?" zeptal se, aniž by si smrčku dál všímal.
,,Teď už ano." Zlehka strom chytil a bez čekání na mladšího bratra se vydal zpátky. Po pár krocích se ale přeci jen zastavil a počkal na Sasukeho. Byl ve své odbojnosti roztomilý... stejně tvrdohlavý, jako když mu bylo pět. Jen za jiných okolností.
Sasuke potichu odemkl dveře, aby nevzbudil sousedy, nechal Itachiho vejít s tím "koštětem" jako první a zase je za ním zamkl.
,,Takže tu jsi proto, abys se mnou oslavil Vánoce?" zeptal se zcela bez emocí. Ty svátky pro něj už dávno nic neznamenaly, spíš mu jen připomínaly něco, co už není a nebude. Každý rok je trávili s rodiči a najednou tu nebyli. S nimi zmizel i důvod, proč je dál slavit.
Itachi mu ale na jeho otázku neodpověděl. Postavil stromek tak, že ho opřel o stěnu a jako by tu už byl tisíckrát, došel do kuchyně a dal vařit vodu do konvice. ,,Kafe nebo čaj?"
,,Čaj." Sasuke si téměř neslyšně povzdechl. Vůbec tomu nerozuměl. ,,A neodpověděl si mi na otázku," dodal. Přišlo mu dost nepravděpodobné, že by tu byl kvůli tomu, ale budiž. Jiný důvod stejně neviděl.
,,Tak se posaď..." Za pár minut si k němu přisednul. Podal mu hrnek s horkým nápojem a sám ten svůj obemkl prsty. ,,Ptej se..." dodal smířeně a tiše. Jasně tím dal najevo, že na to, na co se ho ale zeptal naposled, odpověď nedostane.
,,Už mě to nezajímá," namítl mladší stroze a rozvalil se na posteli, vzápětí se ale přetočil na bok k Itachimu zády. Nechtěl se ptát, protože tušil, že odpověď by mu přinesla jen další zklamání anebo by ani žádná nepřišla. Nic se od té doby nezměnilo. Je pořád stejný... pořád ho od sebe odstrkuje... a lže mu.
,,Bráško, nech toho urážení, víš jak moc to nemám rád." Itachi mu jemně prsty přejel po paži až na ruku a pas, kde dlaň nechal. Pak si lehl vedle něj a hlavu si položil na jeho rameno.
Sasuke se plánoval odtáhnout, jakmile na sobě ucítil jeho ruce, ale neudělal to... nemohl. Naopak, otočil se k němu čelem a čelo si opřel o jeho hrudník.
,,Nikdy mi neřekneš nic přímo," konstatoval smutně. Kdysi ho to štvalo, teď ho to mrzelo. Nemá k němu takovou důvěru, jakou k němu kdysi měl on.
Jeho starší bratr po chvíli němě a neznatelně přikývl. Měl pravdu a Itachi se jí nemohl bránit. Na sekundu se posadil a chvíli se mu díval do očí, do těch hlubokých tmavých očí, v jejichž nekonečné hloubce se utopily všechny vzpomínky... na jejich společné dětství, na souboje, které se teď zdály tak bezcenné a směšné, na chvíli, kdy Itachi omdlel a po prožití klinické smrti mu bylo zamezeno tenhle drobný, tmavovlasý smysl jeho života vidět.
Teď ho tu měl před sebou a mrzelo ho, že si toho nedokáže vážit. Jeho tmavé duhovky ještě více zčernaly stíny řas, když přivřel oči. ,,Tak to zkusím, ano...?" Na sekundu jako by zaváhal, pak se ale dlaní opřel o jeho hrudník a pomalu se naklonil. Rty se skoro dotýkal jeho ucha, když tlumeně promluvil. Úplně jiným tónem, než kdy použil. Mluvil hodně tiše, ale možná proto v tom hlase byla zřetelněji slyšitelná emoce, kterých se vždy musel zbavovat. A přesně díky tomu byla pravdivost jeho slov tak obrovsky silná a přesto něžná, že by jimi přesvědčil i nepřítele. Protože tentokrát, konečně po té dlouhé době, před bratrem odhodil masku. ,,Znamenáš... pro mě všechno."
,,Já vím," řekl Sasuke zcela nečekaně. Měl na jazyku odpovědi typu ,,tak se podle toho chovej" nebo ,,tak mě od sebe neodstrkuj, ale nakonec řekl jen toto. Už to opravdu ví, ví, že je pro něj vším, nikoho jiného vlastně ani nemá. Zůstali tu jeden pro druhého, nikdo jiný už není a ani nepřijde.
,,Ale... vždycky pro tebe budu jen zvířátko, na které se občas přijdeš podívat. Vím, že až se ráno probudím, už tu nebudeš," dodal s kamennou maskou, jako kdyby se chtěl obrnit před pravými city. Samozřejmě. Mrzelo ho to, ale nechtěl dát najevo svou bolest. Už není to malé dítěte, které brečelo pod peřinou pro mámu a tátu... už ne. A také se to ditě znovu nevrátí... nikdy.
,,Teď už budu," slíbil to starší spíš sám sobě, než mladšímu bratrovi. Pak se ale prudce znovu posadil a tiše se rozkašlal. Ani to, co se mu stalo, nedokázalo vyléčit nemoc, kterou pořád měl. ,,Do té doby, dokud budu schopný," dodal, když se mohl znovu po chvíli nadechnout.
Sasukemu se sevřelo úzkostí hrdlo. ,,Jak to myslíš?" zeptal se. V hlase nedokázal potlačit počínající paniku. ,,Co je ti?" Najednou mluvil opět bez kousku emoce. Bál se toho, že se právě bude znovu bát... nechtěl cítit zase tu bolest. Tu, která tolik ochromovala jeho duši i tělo. Už věděl, že Itachi všechno co udělal, udělal pro něj. O to těžší bylo se vyrovnat s jeho smrtí, se kterou mu vlastnoručně zařídil osobní setkání. A teď je tu - živý, ale možná je tu právě proto, aby se s ním rozloučil. Ne, není tu, aby s ním oslavil Vánoce. Je tu protože... ,,Ty ses se mnou přišel rozloučit," konstatoval svou poslední myšlenku. ,,Poslední sbohem?" zeptal se, vstal z postele a otočil se k oknu, aby Itachi neviděl jeho výraz.
,,Ne. Nevím jak dlouho to bude trvat. Ale teď jsem tady a ty se mnou..." Pousmál se a jemně mu pročísl havraní vlásky. Pak na sekundu zvážněl. ,,A jsou Vánoce... hm?" Mírně se k němu sklonil, ruce mu obtočil kolem těla a rty se jen neznatelně otřel o jeho ouško, když mu při tom hlavu opřel o rameno.
Sasuke se mírně zachvěl při tom letmém dotyku.
,,Přestaň už s Vánocemi. Jestli jsem měl maličký zlomek chuti je slavit, tak teď už nemám ani ten. Zase se vyjadřuješ jen v náznacích. Buď mi řekni přímo, co s tebou je a proč jsi teď tu, nebo... odejdi." Nechtěl to říct tak na tvrdo, ale nemohl si pomoct. Musí vědět co děje a jestli to může nějak zvrátit, jinak to zase budou další Vánoce v řadě, na které nebude rád vzpomínat.
,,Moje nemoc se nezlepšila. A nevím kolik mám času. Proto tu jsem a budu s tebou, tak dlouho, dokud budu moct..." zaznamenal tu jemnou reakci.. a dovolil si toho místa opatrně dotknut jazykem.
,,Nemoc?" zeptal se Sasuke nechápavě a přesto, že mu ty doteky byly příjemné, tak se od něj odtrhl a a otočil se k němu čelem. ,,Jaká nemoc?" Srdce cítil až v krku. Dostal naději, druhou šanci a vzápětí mu ji vzali. Přesně tak se cítil.
,,To je jedno. Teď se tím netrap, nedá se s tím nic dělat, to je jediný, co stačí vědět." Chvíli se na něj zadíval, když se odtáhl a trochu bolestně dodal ,,A... ne, není nakažlivá, jestli jde o tohle." Myslel si, že se k němu jeho bráška chová odtažitě právě kvůli tomu. Nechtěl na něj takhle spěchat, jenže si uvědomoval čím dál víc, že když něco neudělá teď, tak už možná nikdy.
,,Ty seš takovej idiot!" Sasuke ho od sebe prudce odstrčil. Jak vůbec mohl?! Jak mohl něco takového říct?! Chtělo se mu zvracet.
,,Jestli se to nedá vyléčit, tak se rád nakazím," řekl už se slzami na krajíčku. rychle ale zamrkal, aby je zahnal.
,,Ještě že není..." Odvětil mu tiše Itachi a semkl rty. Tohle bylo to poslední, co by chtěl, aby si z toho jeho bratr vyvodil. Jemně k němu natáhl ruku, ale pak ji zase nechal spustit podél těla.
Sasuke se neubránil myšlence, že kdykoliv se Itachi objeví, nosí to jen smůlu. Myslel si, že ho už dávno ztratil a vlastní vinou a najednou je zase tu, ale jen proto, aby mu řekl, že už tu dlouho nebude. Opět má o něj přijít. Ne... už ne, znovu ne. Chytil se za hlavu. Už ne... už opravdu ne. Nezvládne to.
,,Bráško... no tak..." Starší ho konečně chytil za ruce a stáhl k sobě na klín. ,,Nedělej mi to těžší." zašeptal prosebně. Tolik ho měl rád. Neviděl ho tak dlouho a teď se potřeboval přesvědčit, že tu Sasuke doopravdy je... vážně musel - sklonil hlavu a rty mu něžně přejel po sametovém krku.
Mladší z bratrů v ten moment ztuhl. Nebyl si jistý, jestli se mu to jen nezdá. Už když se ho prvně dotkl, přišlo mu to trochu intimnější, než je u bratrů zvykem, ale nechal to být. Jenže teď už nemohl. ,,Itachi?" oslovil ho váhavě.
,,Bráško...?" opáčil tlumeně starší a na sekundu se odtáhl. Náručí ho ale nepouštěl, jako by se bál, že už by se mu podruhé Sasuke bránil, jen se oddálil natolik, aby mu jemně dýchal na krk, ale už se ho nijak důvěrněji nedotýkal.
,,Co to děláš?" zeptal se ho mladší nejistě, ale nepokoušel se od něj dostat. Na to byl až moc v šoku. Jeho bratr... jeho vlastní bratr se k němu vůbec nechová jako k bratrovi. Nikdy sice dívky příliš nevyhledával a muže už vůbec ne, ale přesto věděl, jak si dva milenci vzájemně projevují náklonnost. A přesně tak se teď Itachi choval k němu.
,,To co si myslíš..." odpověděl mu pohotově. Poznal, že Sasukeho vylekal, ale přesně proto se rozhodl pokračovat dřív, než se probere. Sice postupoval dál, ale stačilo jediné bratrovo slovo nebo odpor a okamžitě by přestal. To poslední, co by chtěl, bylo ublížit svému malému sourozenci. O trochu pevněji, ale přece něžně si ho k sobě přitiskl a jazykem mu přejel po místu těsně za ouškem.
Sasuke jako kdyby v ten moment zapomněl dýchat. Přivřel oči, a když začal pomalu přicházet k sobě, krátce se nadechl.
,,Proč?" zeptal se. Vůbec tomu nerozuměl. Vlastně už nechápal vůbec nic z toho, co se tu děje. Jeho bratr není mrtvý, ale není vlastně ani živý, nebo alespoň dlouho nebude a teď ho tu... svádí. Nevěděl, jak jinak to nazvat.
Ty doteky nebyly nepříjemné, jen dost zvláštní. Vždyť je pojí stejná krev a dělat něco takového s příbuzným je... zvrácené. Nedokázal říct, že nechutné, protože mu to tak nepřipadalo. Vždycky se na všechno díval jinýma očima než ostatní, nevyjímaje mezilidské vztahy.
Itachi zavřel oči a tvář zabořil do jeho vlasů, zatímco mu prsty lehce přejížděl po klíčních kostech. Druhou dlaň měl položenou zatím nečinně na jeho stehně.
,,Už jsem to jednou říkal... znamenáš pro mě všechno..." Políbil ho do vlasů, pak mu dýchl na krk. Pomalu a plynule jazykem pokračoval i přes klíční kosti až na odhalená ramena a rukou mu jemně vjel pod košili.
,,Nh..." Sasuke se neubránil tichému stenu. Mírně zvrátil hlavu dozadu a letmo se podíval na zhasnutou svíčku, zdálo se mu, že znovu hoří. Že její plamen pohlcuje všechno okolo. Když ale ucítil Iachiho dlaň na svém holém břiše, nevnímal už nic, co se okolo děje nebo neděje. Dech se mu viditelně zrychlil a rty se opět pootevřely v němém vzdechu.
Starší mu rukou trhl hlavou dozadu a špičkou mu polaskal napnutou kůži na krku v místě, kde cítil tepat krev. Ukazováčkem mu obkreslil spodní ret.
,,Nikdo nás teď neuslyší..." ujistil ho tlumeným sladce laděným hlasem a zároveň ho i nepřímo vybídl. Stáhnul ho pod sebe a vyhoupl se nad něj. Chvíli jako by váhal, než se jemně jazykem vnutil mezi bratrovy rtíky, dlaní mu sjel na zadeček a zvedl si ho tak, aby se mu klínem otřel o jeho.
Sasuke se nejdřív dlaněmi zapřelo jeho hrudník, než je pomalu přemístil na ramena a následně za krk.
,,Unh... ah..." zamumlal, když se Itachi svým klínem dotkl toho jeho.
Připadal si jako ta nejzvrácenější bytost na světě, ale po tom všem neměl sílu od sebe bratra odstrčil. Už stačil pochopit, že nemůžou existovat jeden bez druhého, jsou navzájem spojeni něčím silnějším než jsou jen geny a to něco jim nedovoluje vést plnohodnotný život bez přítomnosti toho druhého. A částečně proto se rozhodl, že až nadejde ten den, kdy ho Itachi opustí, bude ho následovat... kamkoliv.
Itachi se na něj natiskl a přidržel si jeho tělo u sebe dlaněmi na jeho bocích. Byl tak rozrušený, že je tu osoba, která tvořila smysl jeho života.... a že se mu nebrání... jeho dotykům, polibkům... ten, který si ho přál vidět mrtvého... Hladově si bral jeho rty a hrál s jeho jazykem. Tohle byl pro Itachiho nejkrásnější dárek, který mohl dostat. Když mohl svého nejmilejšího obdarovat láskou, aniž by byl odmítán.
Sasuke neměl vlastně ani na výběr, jeho vlastní tělo mu nedovolovalo Itachiho odmítat. Tiskl se k němu a bezostyšné sténal.
,,Nii-san..." zašeptal roztouženě, kdy se starší tmavovlásek dotkl jeho klínu a udělal proti němu vstřícný pohyb.
Tmavovlásek svého mladšího bratříčka jemně políbil a dlaní mu opatrně vjel za lem jeho kalhot. Jeho slabinám se vyhnul, jen se prsty dráždivě dotýkal holé kůže na vnitřních stranách jeho stehen. Cítil zřetelně každý jeho pohyb.
,,Jak moc mi věříš... Sasuke...?" zašeptal a vtiskl mu polibek na ouško.
,,Udělej to," odpověděl mladší zcela nečekaně. Přesně věděl, jakým směrem se ubírá jejich diskuze a samotný akt. Neviděl proto jediný důvod proč si hrát na schovávanou. Nebojí se a zvládne to. Dokáže ho přijmout.
,,Vezmi si mě," dodal tiše a jemně ho políbil na oušku.
,,Sasu.. .ke..." Starší z bratrů překvapeně vydechl. Tohle od něj nečekal, ale nedalo by se říct, že nebyl potěšen. Jen mu nechtěl způsobit bolest. Pomalu mu stáhl košili a pak bratříčka zbavil i kalhot a spodního prádla. Ležel na boku za Sasukem, jednou rukou kolem hrudníku ho u sebe jemně držel, druhou mu pozvolna sjel do klína a přejel prsty po jeho vzrušení, které dlaní následně obemknul. Udivila ho Sasukeho velikost i míra vzrušení. Ani jedno u něj nečekal v takové míře. Ležel u něj tak, že se svým klínem, i když měl ještě kalhoty, otíral o jeho holý zadeček a jazykem, si kreslil po jeho oušku.
Sasuke se vzrušením mírně otřásl. Hlavu se snažil natočit k Itachimu, aby na něj alespoň z jedné třetiny viděl. Když se ale bratr dotkl jeho vzrušení, stočil ji opět zpátky, protože zůstat v takové poloze a vnímat ty zatraceně příjemné dotyky by najednou opravdu nešlo. Pravačkou se chytil polštáře a udusil v něm slastný sten.
Itachi mu stiskl pas a otočil si ho čelem k sobě. Jemně se otřel svými rty o ty jeho... hebké a měkké... kousl ho do špičky jazyka a lehce mu zvedl nohu do úrovně svého pasu. Rukama ho držel na bocích.... něžně, jako by se staral o křehkou květinku.
,,Nii-san..." zašeptal mu Sasuke do rtů, zatímco mu z vlasů stahoval gumičku.
Nikdy s mužem nespal, přesto mu to v tu chvíli přišlo tak přirozené a běžné, jako něco, co už dlouho neměl, ale dávno potřeboval. A přeci to bylo v něčem jiné - nikdy neměli k sobě tak blízko. Vždycky se k sobě chovali jinak, než jiní sourozenci a tohle byla třešínka na dortu, nejvyšší vrcholek hory, kterého mohli společně dosáhnout.
Starší tmavovlasý se na něj natiskl, jazykem mu polaskal krk a lehce do něj pronikl jedním prstem. Vzápětí jeho případné námitky umlčel hlubokým polibkem. Slyšel jeho dech, cítit tep srdce... nedokázal vyjádřit, jak moc byl rád... jak moc mu byl jeho bráška blízký. Čím dál víc mu docházelo, jak nerad by ho ztratil.
Sasuke cosi nesouhlasně zamručel, ale nebránil se. Už dávno není to malé ufňukané děcko, vydrží to. Trochu se napnul v domnění, že to nebude tolik bolet, ale v ten moment jím projelo ostří nože, zmučeně zakňučel a vrátil se do původní polohy, pokoušíc se co nejvíc uvolnit.
,,Gh," zaskučel a opřel si čelo a bratrův hrudník.
,,Šššš..." Přitiskl ho dlaní k matraci a lehce přitvrdil. Konejšivě mu rukou přejížděl po hrudníku a rty ho něžně líbal na celém jeho těle. Po chvíli přidal i druhý prst a zvedl si jeho pánev ke své, takže tím změní i úhel pronikání.
V ten moment Sasuke přivřel oči a slastně zasténal. Cítil, jak se Itachi lehce dotkl toho citlivého místa uvnitř jeho těla.
,,Ita-chi, prosím!" Chtěl ho uvnitř sebe. Už teď se vznášel v oblacích a o nic jiného, než potvrdit spojení duší a splynutím v jedno tělo nestál.
Oslovený se neznatelně pousmál, odtáhnu se od něj a ve chvíli, kdy do něj pronikl, se hladově zmocnil jeho rtů. Prudce sklonil hlavu a zalapal po dechu. Bylo to něco úžasného a tak jiného... dělat něco takového s člověkem, který představoval ztělesnění jeho tužeb, představ. Kousl ho do krku, aby se sám udržel potichu.
,,Proboha..." Sasuke mu zaryl nehty do ramen a prohnul se v hřbetě. Už se nesnažil tlumit slastné steny. Sousedů moc neměl a beztak jsou na Vánoce u svých rodin. Možná tu zůstal v celém domě sám.. teď už vlastně s ním, s Itachim, se svým milovaným bráškou.
,,Ah!" vykřikl, když se je jeho bratr opět dotkl toho citlivého místa.
Itachi trhaně vydechl a skoro neslyšně zavrněl, když se mu podařilo dostat do Sasukeho úplně. Dlaní mu zvedl hrudník k sobě a jemně ho kousal do bílé kůže. Nedokázal si před tím ani představit, že se to vážně neděje... když sem šel, doufal maximálně v usmíření... tohle ale byl velice příjemný vánoční dárek. A Itachi svou vděčnost bráškovi ani nebyl schopen slovně vyjádřit. Zlehka se proti němu pohnul a rukou mu sjel do klína.
Sasuke si myslel, že v tu chvíli vyskočí z kůže. Za nehty cítil bratrovu krev, ale nedokázal stisk na jeho ramenech zmírnit. Sám se proti němu divoce pohyboval, protože s každým novým přírazem zapomínal na fakt, že zítra už tu vůbec nemusí být.
,,Neopouštěj mě... prosím," zavrněl mu prosebně do ucha, když dosáhl svého vrcholu. Konečně povolil i stisk na jeho ramenou, prsty měl přesto ušpiněné od krve. Když to zjistil, něžně bratra na zranění políbil.
I Itachi chvíli po něm dosáhl svého vrcholu a v týž okamžik se mu podlomily ruce a on se sesunul vedle bratra.
,,Děkuju..." zašeptal pak tiše a otřel se rty o jeho klíční kost. Dlaň vložil do jeho a propletl jejich prsty.
Sasuke si položil hlavu těsně vedle té jeho a volnou rukou ho něžně pohladil po tváři. Přestože byla v pokoji tma, tak z takové blízkosti mohl Itachi vyčíst z jeho tváře smutek. Nemohl pořád z hlavy vyhnat myšlenku, že ho může kdykoliv ztratit.

,,Budu s tebou..." slíbil Itachi tiše. Tak dlouho, dokud bude moct... s ním zůstane. Zavřel oči a čelem se opřel o jeho. Pocit, kdy se zamilujete do někoho, kdo vás nesnášel a přál si vaši smrt... a nakonec vám ona osoba odpustí... se nedalo přirovnat k ničemu, co do té doby znal. ,,Už mi věříš...?" zeptal se ho tiše.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.