Alea iacta est 1

20. srpna 2013 v 13:07 | Shirayuki |  Alea iacta est
Tohle je moje první ne-spoluautorská povídka, jak jsem slíbila. Nejsem si jistá, jestli to tu bude vůbec někdo číst, námět je přeci jen trochu složitý a navíc neslibuje v každém díle porno, naopak. Zaměřila jsem se hlavně na děj. Jedná se o ItaSasu, i když to zezačátku nebude vůbec vidět. Takže budu ráda, pokud mi povíte svůj názor a najde si tu své fanoušky. Hlavně buďte hodní, nejsem zrovna zkušená spisovatelka.
Pro pořádek: věci psané kurzívou a přímou řečí vypráví Sasuke, je to vlastně jeho příběh. Vím, že tu někdo není tak závislý na řeckých bájích a z toho důvodu slouží ty legendy jako vysvětlivky k jednotlivým postavám ;). Později bude příběh psaný výhradně z jeho pohledu.
Postavy nemají svá jména z Naruta, ale snad bude z jejich vzhledu i chování jasné, o koho se jedná.



,,Jsem Hádes, bůh podsvětí. Jednou jsem čistě z nudy chtěl oživit Chrona-pána času a svého stvořitele, který byl svými třemi syny rozčtvrcen a svržen do hlubin Tartaru. Leč mé úmysly byly zmařeny a já byl samotným Diem potrestán odejmutím moci, vzpomínek a... proměnou v dívku. Teď jsem studentkou střední školy v oboru historie a filozofie. Za ta léta se má podoba vlivem nesmrtelnosti a snad i tak trochu pro zhoršení trestu nezměnila a vystřídal jsem spoustu takových škol. Avšak tentokrát je to jiné. Několik mých spolužáků uspořádá okultní rituál a mne si zvolí jako oběť. Během něj se cosi nevysvětlitelného stane a mně se vrátí vzpomínky."




,,Na počátku všeho byl Chaos. Beztvará prázdnota, z níž povstala Země- Gaia, Noc- Nyx a Podzemní temnota- Ereba. Gaia dala, bez otce, život Nebi-Uranovi a Moři-Pontovi. Z Uranova deště stvořila trávu, květiny, stromy, ptáky a zvířata. Proslula svými věštbami a podle legend založila delfskou věštírnu. Z jejího spojení s Uranem vzešli Kyklopové, které však Uranos, zděšen jejich vzhledem, svrhl do Tartaru. Později Gaia porodila první generaci bohů, Titány, mezi něž patřili Chronos a Rheia- rodiče Dia. Chronos Urana vykastroval, což vedlo k věčnému oddělení země od nebe.Podle legend dopadla uřezaná část Uranova těla do moře a z kapek krve a mořské pěny se později zrodila bohyně krásy Afrodité.
Gaia věštila, že Chrona jeden z jeho synů svrhne z trůnu. Chronos proto všechny své děti spolykal, kromě jednoho, třetího syna jménem Zeus. Když se totiž Zeus narodil, odvezla ho Rheia s Gaiinou pomocí tajně na Krétu, kde se potom skrýval v jeskyni a vychovávaly ho nymfy. Časem se svému otci pomstil a donutil ho vydávit všechny své sourozence, kteří pak proti otci povstali. Následující válka trvala deset let. Nakonec Zeus odsoudil Chrona a Titány, kteří mu pomáhali, k věčným mukám v hlubině Tartaru, kde je střežili storucí obři.
Za vlády druhé generace bohů, bohů olympských, se narodila ze svazku Gaie s Tartarem - dalším ze svých bratrů a ztělesněním Podsvětí - nestvůra Tyfon, stohlavá bytost s hadím tělem, jež se postavila proti Diovi. Z mnoha následujících bitev (mezi něž patří například bitva, při které Zeus nestvůru rozdrtil ostrovem, který vytrhl z moře - dnešní Sicílii - , Tyfon však byl nesmrtelný a jeho plamenný dech dodnes vystupuje ze sopky Etny) však Zeus vyšel vítězně. Když titánské boje nakonec utichly, rozdělili se bratři Zeus, Poseidon a Hádes losem o vládu nad světem: Zeus se stal pánem nebes, Poseidon pánem moří a Hádes pánem podsvětí. Pevninu považovali za společné území."


Současnost
Další horký letní den. Vzduch nad silnicemi se mihotal kvůli dusnému vzduchu. Od horkého počasí si mnozí snažili ulevit jak klimatizacemi, tak i provizorními vějíři v podobě novin nebo nedodělaných domácích úkolů. Díky tomu vedru výraz obyvatel dostatečně svědčil o jejich náladě, nikdo neměl energii na to se nějak usmívat, tedy až na výjimky.
Před budovou zdejší univerzity pobíhaly hloučky studentů s cílem dostat se dovnitř nebo ven a to zcela bez újmy na zdraví. Zelený trávník a stromy s lavičkami tvořily kousek přírody uprostřed města, který mladí lidé značně využívali pro stín jako úlevu od slunce a nebo prostě jen kvůli příležitosti sejít se s ostatními. Na parkovišti bylo téměř plno kvůli autům a motorkám, na nichž sem přijeli jak studenti, tak i jejich doprovod a odvoz. Panoval tu všeobecný ruch, smích a tiché hovory, splývající v jedno. Právě byla odpolední přestávka, drahocenná pauza mezi vyučováním, kterou mnozí využili na oběd, popovídat si a dodělat úkoly.
Pak se zazvonilo na znamení návratu do reality.
Do jedné ze tříd třetího ročníku vešli i poslední opozdilci. Něco měli společného - chichotající se dívky, arogantně vyhlížející chlapci a další neurčitě smíšené typy, které se svým chováním snažili nedávat příliš najevo svou přítomnost. Letmé pohledy, spiklenecké šeptání a následný smích byl směřovaný hlavně až do zadní lavice, kde seděla dívka. Zpoza tmavě fialových obrouček brýlí zářily inteligentní oči tak tmavé, že zornice splývala s duhovkou. Dlouhé vlasy stejné barvy měla bledě modrou gumičkou rozdělené do dvou culíků, které jí spadaly přes ramena až do půli zad. Na sobě měla školní uniformu - bílou košili s dlouhými rukávy, černou kravatu a tmavě modré sako, k tomu skládanou sukni těsně nad kolena, bílé podkolenky a naleštěné boty. Měla světlou pleť, téměř jako porcelánová panenka. Očividně sem tak úplně nepatřila, protože ani v takto slunečných dnech se nedokázala opálit. Byla pohroužená do učení, že si snad ani nevšímala svého okolí nebo prostě jen nechtěla. Nebylo ostatně o co stát.
Dveře se otevřely a objevila se profesorka předmětu filozofie. Blond vlasy a oříškové oči byly doplněné úsměvem, avšak jejím nejnápadnějším rysem bylo notně nadprůměrné poprsí, které se při chůzi lehce pohupovalo. Bylo na ní cosi autoritativního, s nímž si nebylo radno zahrávat. Došla až ke katedře, zatleskala a pronesla: ,,Nerada ruším, ale začíná hodina." Třída ztichla a pozornost se konečně přesunula tím správným směrem. Usmála se a otočila k tabuli, aby na ni napsala téma hodiny. Řecká filozofie. Tento okruh probírali už několik předchozích hodin, dnes měl být uzavřen. Ještě spočítala studenty a do třídnice poznamenala absenci. Třída byla tak šikovně vystavěná, že bylo každé slovo slyšet od tabule až nahoru do vyšších zadních lavic a bohužel tomu často bylo i naopak, jako římské fórum. ,,Slečna Jackie má jistě něco zajímavého na srdci, proto dostane jako první příležitost u zkoušení. Vyberte si jednoho z těchto významných myslitelů a něco nám o něm povězte."
Hnědovláska, která se až dosud vesele vybavovala se svou sousedkou, sebou neznatelně trhla a nesměle se usmála, než došla k tabuli, aby předvedla svůj výkon.
Později konečně zazvonilo na znamení, že den je u konce. Černovláska se vykradla ze třídy trochu později, ale rychle doběhla ke své skříňce, překvapivě tentokrát bez pádu, po kterém by následovalo sbírání učebnic a sešitů ze země. Musí si pospíšit.
Tašku si přehodila z ramene kolem krku, aby měla snadnější přístup a učebnice, které nebude po víkendu potřebovat kvůli zkoušení a testům, si nechala, zbytek pak putoval na horní poličku. Ještě zkontrolovala svůj rozvrh, pro jistotu. Vedla si diář, protože takové množství důležitých termínů neměla šanci si udržet v hlavě, ale na jeho prohlížení teď neměla čas. Byla však tak uspěchaná, že svůj náklad do skříňky spíše rvala než uklízela a tak jí pár knížek popadalo na zem. Neklidně se rozhlédla kolem, pak si klekla, aby to sesbírala. Když svou práci ukončila a chtěla odejít, náhle jí někdo přibouchl skříňku před nosem. Vyděšeně se otočila. ,,C-Co chcete?" kníkla.
Stála tam partička dívek z její třídy, všechny s tím samým samolibým úsměvem. ,,Dneska ses nějak vyfikla. To musíme změnit," prohlásila krátkovlasá blondýnka s černým melírem a opřela se o skříňku vedle ní.
,,Nechte mě, prosím," hlesla.
Blondýnka zavrčela, popadla jí za vlasy a smýkla s ní na stranu. ,,O tom, co se stane, nerozhoduješ ty," sykla zlostně a zkroutila jí ruku za zády. ,,Takoví jako ty sem nepatří."
A dopadlo to přesně tak, jako vždy. Ten samý scénář.
Černovláska se krčila ve vlastní skříňce, kolena přitažená k tělu kvůli nedostatku místa a chvěla se potlačovanými vzlyky. Byly to už tři roky, co sem přišla. Každý den to samé. Měla strach, ale nikdy o tom nikomu neříkala. Stejně byla šikana na takových prestižních školách denním chlebem a byla by jen za většího zbabělce. Byla z toho psychicky na dně. Nejen že si vůbec nepamatovala, odkud pochází nebo kdy se narodila, ještě do toho tohle. Nastoupila na školu, pak po pěti letech se ale jednoho dne probudila a… nic. Zase odznova. Sama si to neuvědomovala, ale právě po každých pěti letech se její paměť prostě… vymazala jako malířské plátno, které bylo nutné zaplnit novými barvami. Tak jen studovala, s nikým se nebavila a žila svůj život s odevzdáním, že nikam nesměřuje. Nesměla si najít prácí na delší dobu, partnera a nebo dokonce dospět natolik, aby si založila rodinu. Vypadala pořád stejně mladě, nehledě na uplynulé roky. Jen ty oči v sobě měly cosi… starého, zkušeného. Člověk unavený životem, kterého už nic nepřekvapí a hledí na svět s typickým cynismem dospělých.
Jak dlouho tam asitak seděla, když zámek zachrastil a dvířka se s tichým zavrzáním otevřely. Zamrkala uslzenýma očima proti světlu, které vydávaly zářivky na stropě. Muselo už být po setmění.
,,Příchází tvůj princ na bílém koni." Usmíval se na ni blonďáček se střapatými vlasy, trčícími do všech stran a jiskřícíma azurovýma očima. S námahou se vysoukala ven a uhnula pohledem na stranu, tváře jí nabraly tmavšího odstínu. Zamumlala něco ve smyslu "díky" a "proč tak pozdě?", za což byla odměněná jen dalším úsměvem, který však hned zmizel při pohledu na vybarvující se podlitinu na její tváři. ,,Tohle musí přestat, Sasuko. Skončíš semestr a přihlásím tě jinam. Už jenom dva týdny."
,,Ne!" V panice zvýšila hlas, následně se zase uklidnila. ,,Zvládnu to. Ještě jeden rok." Zamaskuje to make-upem a za pár dní po modřině nebude ani památky.
,,Jestli ho vůbec přežiješ." Povzdechl si. Nebylo vhodné tohle řešit na takovém místě ,,Zkazila jsi mi páteční večer. Za to tě potrestám nocí s popkornem a pořádným hororem." Zase se usmál.
Odevzdaně a s neskrývaným úsměvem přikývla. ,,Co bych bez tebe dělala, Naruto."
,,Upřímně? Blbosti."
Odvezl ji autem domů. Před pár měsíci dostal řidičák a toho samozřejmě hned využil pro nákup vozidla. Možná by stačila jen motorka- kromě sebe, Sasuko a pár dalších nikoho nevozil a nepotřeboval ani velký kufr kvůli nákupu- ale kdo ví kdy se může hodit něco většího. Byt se nacházel na okraji města, při pobřeží, takže musela vždycky dojíždět autobusem brzy ráno kvůli dopravním zácpám a dalším případným komplikacím. Ve třídě tak mnohdy byla jako první, byl to lepší pocit než přijít pozdě a čelit těm různorodým a přeci vesměs stejným pohledům.
Večer proběhl v klidu a přátelském duchu. Byli jen kamarádi a spolubydlící, nic víc. Když si našla školu v tomto městě, bylo tu jako ubytování jen koleje nebo něčí byt. Nějakým zázrakem natrefila na takovou spřízněnou duši, aby alespoň doma měla klid od školního prostředí a mohla se uvolnit. Narutovi rodiče se rozvedli a byli neustále na cestách, vídával je jen párkrát ročně, nejčastěji mu posílali dopisy se přáním k narozeninám, zkoušce a dalším příležitostem a sám se prostě nudil, jelikož ani neměl žádné sourozence. Navzdory očekávání však v domě neprobíhaly bujaré oslavy a večírky jako u jiných studentů jejich věku, alespoň v tom se shodli.
Někdy kolem třetí ráno se vzdala s tím, že ráno bude vypadat jako příšera a se přáním dobré noci vyběhla po schodech do svého pokoje s balkónem, odkud měla výhled na pobřeží. Lehké závěsy dodávaly místnosti jemný ženský nádech, obrovská postel nejméně pro pět lidí pak ten typický studentský, sobecký. Stůl s laptopem, koupelna a vlastně nic moc výjimečného, tedy až na terárium s hadem na poličce. Naruto jí ho dal jako dárek asi před rokem a ona se ho nebála. Bylo to zvláštní, dívky většinou při pohledu na hady, pavouky, brouky a další příšery ječely, ale jí připadal dokonce roztomilý. Nedělala rozdíly mezi lidmi nebo zvířaty, neupřednostňovala jednu nebo druhou rasu. Sama přeci byla jiná, tak proč netolerovat ještě větší odlišnosti?
Po dlouhé sprše se převlékla do pyžama, vyšla na terasu a zhluboka se nadechla slaného nočního vzduchu. Šumění vln a poryvy větru, křik ptáků kdesi na obzoru a odraz měsíce na mihotající se hladině, to všechno v ní vyvolávalo zvláštní pocit klidu a míru. Natáhla ruku s luně, jako by ji chtěla sbalit do náručí a už nikdy nepustit. Co se stalo s jejími rodiči? Žili ještě vůbec? Pokud ano, za ty tři roky jí nikdo nekontaktoval. Peníze si vybírala ze zdánlivě bezedného účtu, ale nutno říct, že neutrácela za zbytečnosti a tak jí finance vystačily na docela dlouhou dobu. Někdy si připadala neuvěřitelně sama, ale pokaždé se uklidňovala nadějí, že to tak přeci není. Má Naruta a přes internet si občas vyměnila nějakou tu zprávu s někým z daleka. Na světě určitě žije nějaký její příbuzný, jen ho najít. Ale ne, na to byla moc líná. Potutelně se usmála na modravé vlny. ,,Nejsem sama," zašeptala tiše, než vklouzla zpět do pokoje a přivřela dveře, aby dovnitř pronikal čerstvý vzduch a zároveň jí nebyla zima nebo - což se už párkrát stalo - sem nevletěl nějaký pták či netopýr. To se pak tak vylekala, že do rána nemohla usnout. Spokojeně se zachumlala do peřin a ještě zhasla lampičku na nočním stolku, takže jediným zdrojem světla tak byla červená zářivka v hadím teráriu kvůli udržení stálé teploty a po bledé tváři jí díky ní tančily tajemné rudé odstíny. Během chvilky se Sasuko podařilo upadnout do říše spánku.
Když už si byl jistý, že spí, neslyšně vešel do pokoje a posadil se na okraj postele. Ve dne byla tak… zmatená, tvrdohlavá, tichá a vůbec si nechala všechno líbit. Jakkoliv vypadala jako andílek, v noci se její podoba změnila. Byla stejná, avšak měla v sobě cosi jiného a nezvyklého. Jako kdyby patřila stínům a ty jí za to dávaly svou moc. A on věděl, proč tomu tak bylo. Proč se každých pět let její vzpomínky vymazaly, aby mohla začít jiný život, ale on ji stále doprovázel v různých podobách. Byl to jeho úkol. Proč měla zálibu ve tvorech jako byli hadi, bavila ji řecká filozofie a historie více než jakákoliv jiná látka. Jen mu trošku nešlo na rozum, z jakého důvodu měla takovou slabost pro moře. Měla by ho přeci nenávidět, už jen kontakt s vodou by měl být nesnesitelný. Neuměl si ani představit, jak moc musela nenávidět toho, kdo ji nejvíc ponížil. Sám byl svědkem, když ty oči plály vztekem a bezmocí. Jaký to asi byl pocit? Prohra, zrada a úplná ztráta moci… Tyrkysové oči se překryly stínem. Sklonil se níž a políbil ji na čelo. Zachvěla se, těžko říct zda zimou nebo jen instinktivně. Pousmál se. ,,Brzy skončí vaše utrpení v tomto těle, můj pane. Už brzy."
***

Bílé chuchvalce mlhy se kupily kolem do měkkých nadýchaných polštářů, její dlouhé provazce se pak plazily vzduchem jako nespočet hadů. Ani chladný řezavý vítr nebyl dostatečně silný, aby ji rozehnal. V té neproniknutelné bělobě se však rýsovaly obrysy čehosi. Vysoké sloupy, jejichž povrch byl pravidelně rýhovaný a kdysi dávno do nich nějaké ruce vyryly různé ornamenty s přírodními motivy. Hlavice zdobily spirály, připomínající zpěněné mořské vlny. Sloupy stály v kruhu kolem jediného místa, avšak to nestřežila žádná střecha. Připomínaly mrtvé stromy v lese, pod jejichž povrchem netepal žádný život.
Důležitější ale bylo to, co střežily. Ve vzduchu, bez jakéhokoliv upevnění, se vznášelo zrcadlo v nádherném stříbrném rámu. Jeho povrch nebyl narušený jediným škrábancem, ale zvláštností bylo, že se v něm neodráželo cokoliv z prostoru před ním, nýbrž bylo celé černé. Jako temné jezero bez jediné vlnky.
Aniž by se ticho byť jen na okamžik narušilo, do prostoru vplula majestátná postava. Z každého jeho rysu vyzařovala síla. Byl poměrně mladý, dle lidského věku muž kolem čtyřicítky a tedy na vrcholu fyzických sil, o čemž svědčil jak dokonalý klid a válečnické rysy, tak i tvrdý pohled v tmavě černých očích, které v sobě měly cosi velmi starého a mocného, jako láva, doutnající pod povrchem země. Dlouhé husté vlasy, na první pohled neuspořádaně rozcuchané, mu jako tekuté černé zlato splývaly do půli zad. Jedině pohyb mlhy dal najevo, že skutečně existuje. Prsty se dotkly zrcadla, to se zachvělo a černota se zamihotala, než se v něm objevil obraz. Pokoj, osvětlený nějakým červeným světlem mimo zorné pole. Na posteli se pod přikrývkou rýsovaly obrysy člověka. Další dotek na zrcadle a výjev ještě potemněl, teď byla vidět jen světle modrá aura na místě oné postavy, ničím nerušená a poměrně obyčejná. Přísné černé oči pozorovatele se lehce zúžily, zkoumavě. Jako kdyby hledal něco skrytého, co jiným zůstalo utajeno.
Po chvíli, těžko říct jak dlouhé, mávl rukou přes zrcadlo v gestu připomínajícím zatažení opony na konci divadelního představení, a beze slova se otočil k odchodu. Jako skoro každý den, i když tady plynul čas docela jinak než na zemi. Kolik už to bylo let? Téměř doufal, že se tentokrát něco stane. Ale jak by mohlo, když se sám zaručil, že se nic nestane. Tehdy to byl jediný z těch mála dnů, kdy se tři nejmocnější sešli. Pokaždé tato příležitost znamenala nějakou velkou pohromu, vlastně se tak nestalo od doby svržení Pána času. V té době měli jen zlomek moci toho, co dnes. Ale už velmi dlouho tomu tak u jednoho z nich nebylo. Když jeden z nich ztratil moc, přešla na ostatní. Někoho by mohlo napadnout, že by se toho mohlo dát značně využít, ale oni takoví nebyli. Netrpěli takovými pocity jako byla lidská závist a touha po moci. To si alespoň myslel až do… Ačkoliv to nebylo překvapující, jakožto nejmladší on postrádal jak zodpovědnost, trpělivost, tak i sebeovládání potřebné pro vládu. Úplný opak lidského ideálu. Navzdory tomu ale dokázali po staletí a tisíciletí udržet mír. Na mysl se mu při těch myšlenkách vloudila dávná vzpomínka.
Blesky nespoutané bouře se utišily, i když bylo dosut patrné jisté napětí.. I ty poslední stopy temné moci, nyní bez svého pána, v podobě kousků stínů zmizely a rozjitřená rána v obloze se opět zacelila. Znaveně si oddechl a obrátil svou pozornost k mladšímu muži vedle sebe, měl dlouhé vlasy barvy bezhvězdné noci rozprostřené po ramenou, takže tvořily dokonalý kontrast s odstínem pleti. Neměl v sobě nic hrozivého, spíše uklidňujícího a budícího respekt. Měl jemně řezanou tvář bez jediné nedokonalosti, mnozí by jej mohli přirovnávat ke ztělesnění anděla. Jeho oči nic neprozrazovaly, ale i za ta léta v nich dokázal vyčíst i sebemenší náznak pocitů. Dobře si uvědomoval, jak snadno se ty studánky mohou z klidného bezvětší změnit na burácející tajfun.Vzduch kolem jeho těla se chvěl, jako by si zachovával odstup od něčeho tak mocného a přeci se znovu a znovu neobytně vracel jako můra za světlem. ,,Bylo to nutné," odpověděl na němou otázku a posadil se do trůnu z kamene, připomínající sněhově bílý mramor, až na to, že tohle nebyl pozemský materiál.
,,Nic jsem neřekl. Tvé rozhodnutí je správné jako vždy." Krátce se uklonil, ale staršímu neušlo, že tohoto gesta využil pro skrytí záblesku jakéhokoliv pocitu v těch hlubokých očích.
,,Jsme bratři. Nemusíš nic říkat, abych vycítil, co si myslíš." Přejel si rukou přes obličej a konečně nechal ze své ruky zmizet blesk, po němž běhaly nazlátlé výboje skryté síly. Odpovědi se však nedočkal, místo toho se druhý rozešel pryč, ale ještě se zastavil a dle pravidel znovu navázal oční kontakt. ,,Dovol mi jen vybrat pro něj dozor."
Aha, tak odtud vanul vítr. Co měl asi v úmyslu? Přikývl. ,,Budiž."
Byla tehdy chyba vkládat do něj tak velkou důvěru, že vybere někoho nestranného? Ani teď neznal jeho úmysly. To, že prostě čekal, nedávalo smysl a naprosto se to nehodilo k jeho povaze. Určitě nesouhlasil s tím rozsudkem, ale byl oprávněný. Potřeba ochránit svého malého brášku musela ustoupit spravedlnosti. To, co udělal, bylo neodpustitelné. A to k němu byl ještě velkorysý. Na druhou stranu si nemohl nevšimnout toho posledního pohledu. Hmm, s tím by mohly být ještě problémy. Proto sem také chodil.
Možná jen začíná s rostoucím věkem být paranoidní. Už nad tím nepřemýšlel a neslyšně opustil toto místo.
Avšak zanedlouho zpoza jednoho sloupu vystoupil jakýsi beztvarý stín. Obezřetně se rozhlédl kolem, než se jediným pohybem přesunul k zrcadlu a vnořil se do něj jako by to nebylo víc než voda. Po tomto činu nezanechal ani stopu, tedy až na miniaturní ledové krystalky na stříbřitém rámu, které ale během okamžiku odnesl lehký poryv studeného vánku a následně se rozpadly v mlze.


Do konce prázdnin další povídky nečekejte. Z...ehm... technicko-rodinných důvodů :D.
 


Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 20. srpna 2013 v 15:10 | Reagovat

Skvele napísané len škoda,že na pokračko si budeme musieť počkať dosť dlho.

2 Mia Mia | 20. srpna 2013 v 22:02 | Reagovat

zajímavé :-) zaujalo mě to,tak se těším na další díl :-)

3 Yukiš Yukiš | 21. srpna 2013 v 10:59 | Reagovat

Velmi zajímavé ;-) Ale mile ráda si počkám na další díl :D

4 Katana Katana | Web | 22. srpna 2013 v 20:50 | Reagovat

moc hezké, ale ty píšeš vždycky úžasné povídky :3 další díl :3

5 ivana-chan ivana-chan | 19. července 2015 v 12:22 | Reagovat

skoda ze som sa k tomu dostala az teraz
vyzera to zaujimavo je to tak tajomne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.