In the end

Pondělí v 10:24 | Ája |  Kecy
Jak název napovídá, přišel čas nějakého toho formálního, ale asi bohužel i faktického mého konce na tomto blogu. Už dlouho to tu umírá, vím to já, víte to vy a je zbytečné budit v komkoliv nějakou naději.

Pamatuju si den, kdy jsem blog zakládala, bylo mi 12 a říkala jsem si, že já nikdy svůj blog nezruším jako ostatní, ale sedím tu o 11 let starší (hrůza) a vidím spoustu věci jinak, než jak jsem je viděla jako malé dítě. Dlouhé roky byl blog můj jediný útěk od reality, můj vlastní svět, můj úkryt před mými démony, ale ze spousty démonů jsem vyrostla a z většiny se zkrátka jen oklepala a jsem už úplně jiný člověk, než jaký tenhle blog zakládal.
Tím nechci říct, že by mě nějak přešla láska k psaní nebo snad láska k ItaSasu. To nikdy. Občas si i z nostalgie čtu vlastní povídky (povídky jiných, které jsem měla ráda, už bohužel zrušili svůj blog a já se k nim nedostanu). Ale zkrátka je najednou spousta věcí, které mají před blogem přednost...

Především je to škola... jak asi někteří vědí, zběhla jsem na lékařskou fakultu a ještě kvůli vlastní pohodlnosti a nechuti k Praze jsem se rozhodla studovat hradeckou fakultu, o které se roky traduje, že je nejtěžší, asi převážně kvůli fyzice, ale kdyby jen to...
Kdybych aspoň měla nějaké prázdniny, ale nemám, protože zkoušky se ne vždy podaří dát před prázdninami a navíc máme praxe. Vstávání o půl čtvrté mě kompletně zmáhá a dělat v nemocnici, jak s oblibou říkáme, "děvku pro všechno" mě zmáhá o to víc.
Takhle to zní, jako kdybych tam jen trpěla, ale ve skutečnosti mě to studium strašně baví a i na praxích se najdou nějaká ta pozitiva... byla jsem třikrát při kardioverzi (taková ta strašně vyšperkovaná akce ve filmech, kdy se defibrilátorem navrací nebo upravuje srdeční akce), asistovala jsem při bronchoskopii (nahlížení endoskopem do plic), testovala jsem jednu paní na demenci (a dozvěděla se od ní, že je květen 1938), třikrát cévkovala (zavádení hadičky do močového měchýře), samozřejmě jsem dělala i spoustu triviálních výkonů - aplikace milionu injekcí, odběry, meření fyziologických funkcí, převazy... Zatím jsem si prošla teda jen chirurgií, kardiem a JIPkou, ale tolik zážítků.

Pak je to přítel. Oba máme zatraceně náročnou školu, a když se sejdeme ve volnu, jsme radši spolu, než abych já seděla u blogu a on hrál... WOWko nebo LOLko, nebo co to bylo... A tím spíš zbytek prázdnin, chceme jezdit na dovču, na výlety... A to žere taky dost času, ale samozřejmě mě to opět baví víc než sedět za notebookem.

Aoda. Jak někteří vědí, má "malá" hadí potvůrka. Můj milovaný hroznýšek už není žádný drobek, vlastně roste tak moc a tak rychle, až mu začínám říkat "anakondo". Moje drahá anakonda potřebuje už nové terárko, nechala jsem si ho vyrobit na zakázku, ale jen to terárko, vnitřek si zařizuju sama, takže lepím skalky apod a sice už to vypadá dost nadějně, ale je to taky práce tak na 10 večerů (jindy už čas zkrátka nemám) minimálně.

Práce. Praxe samozřejmě nemáme placené (ehm přítel má, mám pocit, že lékařská fakulta je oproti právnické těžce diskriminována), takže mi do toho čas žere ještě brigáda. Kam ale chodím taky většinou ráda. Která holka by nestála o to pracovat v obchodě s oblečením (já už docela občas ani ne :D).

Přátelé. Přátelé, kteří mají asi stejně tak času jako já. S Hachi se teď vídám teda dost, ale moje drahá Riuu přišla o kolegyni nebo respektivě má línou kolegyni a je v práci pečená vařená. Ale když už máme čas, chceme se prostě vidět a chci je vidět víc, než chci opět sedět o notebooku.

Samozřejmě by se toho našlo daleko víc, ale nebudu tu sepisovat román, protože by to beztak málokoho zajímalo a nemám tolik času, za chvíli musím do práce.
Vážně se vynasnažím douveřejnit všechno, co je rozepsané a hlavně dopsat to, co mám rozepsané, ale neříkám, že to bude za tyhle prázdniny ani že to bude tenhle rok, to by se vážně musela vyskytnout nějaká významná časová trhlina, ale kdo ví... myslím na to, ale bohužel den má jen 24 hodin a... to jsem možná mohla taky zmínit, vůbec se tu nehodlám litovat, ale možná si někteří pamatují na moje problémy s boreliozou.
Bohužel jsem ke konci zkouškového pravděpodobně kvůli ní skončila na neurologii na infuzi, protože jsem nemohla vydržet bolestí hlavy. Za tu dobu moje výsledky testů prošly rukama asi 5 lékařů a každý má na to jiný názor. Po lumbální punkci mi sice borelioza vyšla, ale podle názoru posledního lékaře, to návrat není a mám hlavně pořádně spát a odpočívat. Tak se snažím jak můžu, abych spala alespoň těch 7 hodin. Místo mých obvyklých 5-6 je to o dvě hodiny víc a ten čas se dal taky využít všelijak, nu což proti spánku nic nemám...

Tím bych to asi uzavřela. Bylo mi tu s vámi moc krásně, děkuju všem, kteří četli moje (naše povídky) a rádi se k nim vrací a nevadilo jim napsat tu a ta nějaký komentář. Cením si toho a nebojte, pamatuju si nějaké ty nicky.
Snad se mi do konce léta podaří alespoň něco málo přednastavit, ale opravdu v to moc nedoufejte, nerada kohkoliv (z)klamu.

Vaše Ája
- za překlepy se omlouvám, píšu to opravdu ve spěchu a snažila jsem se to úplně neodfláknout




 

Čtenářský deník: Futabatei Shimei - Dva z Tókja (rozbor) - překlad Vlasta Hilská-Průšková

Sobota v 23:11 | Shirayuki |  Japonsko
Dnes článek o něco později, protože jsem si až v 11 večer uvědomila, že jsem dneska recenzi nevydala.

Čtenářský deník: Edogawa Rampo - Zrcadlové peklo (rozbor) - překlad Jan Levora

4. srpna 2018 v 14:12 | Shirayuki |  Japonsko
Tentokrát jsem použila vlastní zápisky z přednášek, takže se omlouvám za heslovité poznámky.
 


Čtenářský deník:Yoshimoto Banana - Úplněk a jiné povídky (rozbor) - překlad Alice Kraemerová

28. července 2018 v 11:14 | Shirayuki |  Japonsko
Autorka:
Autorka se jménem zvoleným kvůli její lásce ke květům banánovníku vyrostla v liberální rodině básníka a kritika. Její sestrou je Haruno Yoiko, autorka animovaných komiksů. Ve svých prvních dílech, které začala psát vedle práce servírky, čerpala inspiraci z románů Stephena Kinga. Jejím debutovým dílem je povídka Kuchyně (1988), nominovaná na cenu Yukia Mishimy. Mezí její další oceněné povídky patří Stín měsíčního svitku, oceněná cenou Izumiho Kyóky. V jejích dílech se objevují témata lásky, přátelství, domova, rodiny, vlivu ztráty blízké osoby na lidskou duši a především vyčerpání mladé generace.

Úplněk a jiné povídky:
Soubor tří povídek lze charakterizovat jako vyprávění převážně o ženských hrdinkách z prostředí moderního uspěchaného Tókya.

1) Kuchyně
Dívka Mikage Sakurai po smrti rodičů vyrůstala u prarodičů, kteří však zemřeli, a ona se musí přestěhovat z jejich bytu. Setkává se Yuuichim, klukem z květinářství, jenž byl velmi blízký její babičce a nabídne jí bydlení u sebe. Yuuichi však nežije sám, nýbrž se svou transexuální matkou Eriko (dříve otcem, co se nechal přeoperovat). Mikage trpí jakousi slabostí, téměř až úchylkou na kuchyně - centrum domácnosti a rodinného krbu.

2) Úplněk
Povídka navazuje na předešlou. Mikage, která se mezitím od Yuuichiho a jeho matky odstěhovala a šla na kuchařskou školu, se dozvídá, že Eriko byla zabita při potyčce v gay baru, kde pracovala. Cítí se provinile, protože neměla příležitost se s Eriko ani rozloučit. Vydává se na pracovní cestu do Izu, avšak stále nemůže přestat myslet na Yuuichiho. Situace vyvrcholí, když si koupí misku ramenu a vydá se s ní taxíkem až do Tókya za ním, aby mu zvedla náladu a zavzpomínali si na minulost a na Eriko.

3) Stín měsíčního svitu
V poslední ze souboru se setkáváme s dívkou Satsuki, jíž zemře přítel při autonehodě, při které zraněním podlehne i přítelkyně jejího kamaráda (který byl mladším bratrem přítele Satsuki). Setkává se se záhadnou ženou Urarou, z níž se nakonec vyklube něco jako božstvo a dá jí prostřednictvím snu šanci se s přítelem rozloučit, v rámci kouzla svátku Tanabata.


Čtenářský deník: Yukio Mishima - Zlatý pavilon (rozbor)

21. července 2018 v 14:00 | Shirayuki |  Japonsko
Dnes si představíme román na motivy skutečné události zapálení chrámu Kinkakuji psychicky nemocným mnichem v roce 1950 v překladu od Kláry Macúchové.

Čtenářský deník: Yasutaka Tsutsui - Konec stříbrného věku, Peklo (rozbor)

14. července 2018 v 13:46 | Shirayuki |  Japonsko
Dnes si přestavíme poměrně zvláštního autora v podání překladu Anny Křivánkové.


Čtenářský deník: Hitomi Kanehara - Hadi a náušnice, Autofikce (rozbor)

7. července 2018 v 12:54 | Shirayuki |  Japonsko
Po dlouhé (velmi velmi velmi dlouhé) době se vracím na tento blog.
V rámci přípravy na přijímačky musím načíst spoustu literatury, ať už odborné nebo beletrie, tak jsem se rozhodla pomoct budoucím japanistům a začít se sérií čtenářského deníku, který se bude nepochybně nejen hodit pro přijímačky, ale i při přednáškách z literatury, prezentacích aj. Bude se jednat o díla klasická i od moderních autorů, prózu i poezii. V článcích si rozebereme vždy život daného autora a jeho nejdůležitější dílo/díla.
A dnes začneme s jednou velmi nadějnou a mnou oblíbenou spisovatelkou Hitomi Kanehara (záměrně zde nepoužiji oficiální Kaneharovou, protože transkripce je sice správná, ale mně z toho krvácí oči).
Dílo překládá Jan Levora.






Censored 58. KONEC

17. dubna 2018 v 13:20 | Ája + Vita |  Censored

Konec.